„Mám obrovskou motivaci a na novou sezonu se hrozně těším. Chtěl bych dokázat, že posila opravdu jsem,“ přeje si 23letý útočník, jenž v minulé sezoně stihl v jedenácti zápasech nastřádat sedm bodů za dva góly a pět přihrávek.
To byl docela slušný start. Asi o to víc člověka naštve, že ta sezona tak brzy skončila.
Bylo to smutné. Dostal jsem se tady do toho docela rychle, dařilo se mi. Kdybych hrál, mohla sezona dopadnout lépe pro mě, možná i pro tým. Zamrzí to.
Jak jste vlastně k tomu zranění přišel?
Chtěl jsem obskočit obránce, nahodil jsem si puk a on mi tam vystrčil zadek. Dostal jsem to přímo do kolena. Byly z toho natržené vazy a dvě operace. Ale teď už makám naplno, jsem stoprocentní.
Jak jste prožíval dlouhou pauzu?
Štvalo mě to. Jediné, co tady mám, je přítelkyně a hokej. Nic moc jiného tady nedělám, hokej je pro mě srdeční záležitost. Ale nechtěl jsem tady chodit se skleslou hlavou, nikoho nezajímá, že jste z toho smutný. Každý vás chce vidět na ledě, tak jsem se snažil dostat se co nejdříve zpátky. Bohužel to nevyšlo. Byl jsem z toho naštvaný, ale snažil jsem se to neukazovat.
Co vám naznačily zápasy v úvodu minulé sezony? Hrál jste dokonce v první lajně.
Za začátku jsem nastupoval s Robinem Hanzlem a Hořákem (Hořavou), když se první zápasy prohrály, tak to trenéři vyměnili a dali mě k Lukešovi s Hüblem do první pětky. Hledali jsme k sobě cestu, myslím, že kluci mi ze začátku tolik nevěřili, nechtěli mi to moc dávat. Ale pak zjistili, že když mi to dají, že se jim to vrátí. Sedli jsme si a já myslím, že nějakých těch pět zápasů do mého zranění to bylo dobré.
A po zbytek sezony se pak víceméně hledal vhodný parťák k Lukešovi s Hüblem. Obnoví se teď vaše spolupráce?
To netuším, záleží to jen na trenérech. Za sebe můžu jen říct, že moje motivace je teď obrovská. Rodina a kamarádi se těšili, že mě uvidí hrát, byli zklamaní. O to víc se teď chci ještě lépe připravit. Vím, na čem musím zamakat. A věřím, že budu ještě lepší.
Nebudete mít ze začátku přece jen o koleno trochu strach?
Určitě si na to prvních pár zápasů budu dávat pozor. Když jsem začínal posilovat, tak jsem na to pořád myslel, ale teď už to nijak nevnímám. Mám ortézu, při rehabilitaci jsem udělal vše, co jsem měl, tak snad to bude dobré.
Jak dlouho jste nebyl na ledě?
Chodil jsem se klouzat už po té první operaci, ale pořád mě to bolelo a já brzy zjistil, že už dál nemůžu. Ale po druhé operaci už jsem chodil na led normálně. Trénoval jsem, ale to herní tempo tam samozřejmě není. Takže se těším, až v červnu vletím na led a všechno to doženu. I když to bude hodně těžké a určitě to bude bolet.
Co se dá dělat na ledě, když nemůžete pořádně bruslit?
Vzal jsem si hokejku a v pantoflích jsem si s ní šel na led jen tak míchat. Pomáhá mi to, mám to rád, uklidňuje mě to. A byl to aspoň nějaký trénink.
Jaká byla litvínovská sezona?
Měli jsme pasáže, kdy jsme byli úplně skvělí, pak zase bylo pár prohraných zápasů. Ale celkově bych to hodnotil jako úplně super, fakt se mi to líbilo.
Jak se těšíte na září, až začne další extraligový ročník?
Hrozně se těším. Dokonce se mi o tom zdá. Třeba že jdu na led a nemám hokejku. (smích) Jsou to takové ty špatné sny, asi z toho zranění. Zdává se mi o tom často, hodně o tom přemýšlím.
A jak jste si zvykl na život v Litvínově? Hrával jste v New Yorku,teď najednou žijete v malém městě.
Když se s někým bavím, tak každý říká: Litvínov, tady asi není moc co dělat. Ale mně to vyhovuje, je tu strašný klid. V Americe to byla samá velká města plná lidí, zácpy a tak. Tady mám klid.
