Minulý čtvrtek český národní tým před plnou budějovickou Budvar arénou porazil Finsko 3:2. Druhý den jsme se sešli v Masných krámech s útočníkem Motoru Lubošem Robem mladším. Jen pár dní po konci sezony. Po neúspěšné baráži o extraligu.
Ptám se Luboše, jestli se byl na hru reprezentace také podívat. „Nebyl, teď dlouho nebudu chtít hokej ani vidět. Upřímně, mám toho dost,“ lehce se pousmál 22letý hokejista.
Vizitka Luboš Rob (22 let)Narodil se 18. dubna v 1995 v Českých Budějovicích. Už o čtyři roky později se poprvé dostal do kontaktu s hokejem. Po sportovní třídě na ZŠ Grünwaldova odmaturoval v oboru finančních služeb na budějovické střední polytechnické škole. Kromě národního týmu za celou svou kariéru Luboš Rob mladší nepoznal jiný tým než ten domácí. Byl jedním z mála, kdo byl v týmu od znovuzaložení v roce 2013 až dodnes. „Jasně, že se mi bude těžko odcházet. Ale někdy to přijít muselo. Mám Budějovice rád, ale zatím je nemám s čím srovnat,“ míní Rob. Za svůj největší úspěch považuje účast na mistrovství světa hráčů do 18 let. V české extralize zatím odehrál jen jedno utkání za tehdejší tým HC Mountfield v sezoně 2012/2013. Má tři sourozence, dvě mladší a jednu starší sestru. |
A zároveň v tom bylo jasně vidět, že je pořád zklamaný. Klub, kde se naučil hrát hokej, se mezi elitu zase nedostal. „Sezona byla hodně dlouhá a hodně náročná,“ přidal.
Bavil ho i fotbal, ale hokej měl vždycky přednost
Ale vraťme se s Lubošem o pořádný kus zpátky. Do dětství. Jako malý kluk mohl hokeji uniknout jen těžko. Hráli ho oba dědové. František Rob i Jaroslav Pouzar.
Ano, Lubošův děda je trojnásobný držitel Stanley Cupu a legenda budějovického hokeje.
A táta? Kdo jiný než Luboš Rob starší. Ten, který v 17 sezonách za Motor nasázel úctyhodných 262 gólů.
„Já měl rád i fotbal a pořád mě baví, ale hokej měl vždycky přednost,“ přiznal mladík. Byť si podobu, jak vypadal zimní stadion před rekonstrukcí, už moc nepamatuje, za tátou do šatny chodil.
Bývalý vynikající střelec byl vždycky miláčkem publika. Halou se zápas co zápas ozýval pokřik: Kondore zavěs! „V Budějovicích tátu každej zná, takže už od dětství jsem začal vnímat, že je slavnej. Ale třeba když někomu řeknu, že můj děda je Pouzar, tak jsou lidé dost překvapení. Protože to moc neznají, ale s tátou si mě každý spojí hned.“
I když si tátovy zápasy už moc nepamatuje, jedno ví jistě. „Nesnášel jsem, když mi taky někdo říkal Kondore. To mi bylo asi tak osm, nebo devět a moc jsem to nechápal,“ připomněl otcovu přezdívku, která postupem času přešla i na Luboše mladšího.
„Ani nevím, proč mi to tak vadilo. Ale teď už mi nikdo ani jinak neřekne než Kondore. Luboši už mi říkají jen doma,“ zasmál se útočník s tím, že se časem s přezdívkou naučil žít.
„Jen fajn, když vás lidi zastaví na ulici“
Ve škole Luboš nepatřil ke skupince hokejistů – raubířů. Učitelky tak za slavným budějovickým hráčem kvůli průšvihům jeho syna nechodily. „Student jsem byl snad dobrý, míval jsem většinou dvojky. Ani jsem nebyl moc průšvihář. Když už něco přišlo, tak jsme to dělali s klukama spíš všichni. Kolektivně.“ Kromě tělocviku měl rád zeměpis a dějepis. „Bavila mě vždycky druhá světová válka, rád jsem si o tom četl. V kabině jsem pak měl větší přehled než ostatní,“ zasmál se.
Řada talentů se o ten svůj sport přestala v pubertě zajímat. Luboše Roba hokej vždycky bavil a nikdy s ním nechtěl seknout. Ani když jako malý vstával v půl sedmé a za tmy odjížděl na zimní stadion na trénink a pak rovnou do školy.
„Hokej nám ve třídě šel. Kromě toho mě tehdy nic moc nezajímalo. Pořád mě bavil,“ vzpomíná.
Ani doma ho do něj vyloženě nenutili. „Kdybych třeba tátovi řekl, že hokej hrát nebudu, nevadilo by mu to. Rodiče hlavně po mně chtěli, abych dělal, co mě baví. Takže, kdybych se třeba stal ajťákem, nic by se nestalo. Já si fakt nepamatuju, že by mě v souvislosti s hokejem za něco třeba seřval,“ zamyslel se třetí talentovaný hráč z generace Robů.
„Když mě táta asi jednou trénoval ještě v juniorce, musím říci, že mi to stačilo. Víc zápasů bych nechtěl pod ním hrát, ještě bych mu odsekával a to nedělá dobrotu. Nedokážu si to moc představit,“ vzpomíná.
Luboš si neumí představit, že by se až do pozice špičkového hráče druhé nejvyšší české soutěže dostal jen díky příjmení Rob. Pokud by to tak mělo být, prý by raději skončil s hokejem úplně. Ale naštěstí pro jeho kariéru si ho kvůli „tlačence“ nikdo ani nedobíral.
A to je pro českobudějovický hokej rozhodně dobrá zpráva. Luboš Rob patřil právě uplynulou sezonu k těm, díky kterým se diváci rádi vraceli do hlediště. Častokrát tak Budvar arénou zněl známý pokřik: Rob, Rob, Luboš Rob!
„Asi jako pro každého je příjemné, když slyší skandovat své jméno. Je fajn pocit, když vidíte, že jste součástí něčeho podobného, jako je fenomén Motoru. Občas vás někdo na ulici nebo v obchodě potká a popovídá si s vámi. To je někdy fajn,“ zmínil hráč, který dal za České Budějovice v sezoně 14 gólů.
DotazníkNa co se v nejbližší době těšíte? Co vás trápí? Co vás potěšilo? |
