„Na této pozici se pohybuji už nějakých devět let, konkrétně je tohle mé šesté mistrovství světa. Nějaké zkušenosti už jsem snad za ta léta nasbíral,“ usmívá se.
Po takové době ho už hned tak něco nezaskočí, což je pro manažera týmu základním předpokladem. Aktuálně je například možné, že by se tým mohl stěhovat z Toronta do 500 kilometrů vzdáleného Montrealu, a v případě úspěchů zase během dalšího dne zpět.
„Celé to trochu komplikuje Kanada, která má od začátku jisté, že poletí na čtvrtfinále do Toronta,“ vysvětluje Petr Komers, že je stále nutné počítat s více připravenými variantami. Řešení podobných starostí je zkrátka jeho prací.
Co vše přesně je vaší hlavní pracovní náplní?
Má to dvě takové polohy. Tou první je pozice technického vedoucího, což znamená, že se manažer prakticky stará o chod celého mužstva. Všechno musí fungovat, od dopravy, tréninků, programu, který se řeší s hlavním trenérem... No a také řešení problémů, kterých se vyskytne spousta.
A jaká je ta druhá poloha?
V rámci mistrovství světa je to potom také reprezentativní funkce, kdy se za mužstvo dostavuji na direktoriát turnaje. Ten tu probíhá prakticky obden, a řeší se tam různé záležitosti, jako je volba dresů nebo střídaček. A samozřejmě i zde se občas vyskytují některé potíže, kterým musíme čelit.
Stále se tu opakuje zejména slovo „problémy“. S jakými konkrétními se na turnajích nejčastěji potýkáte?
Bývají to třeba různá zranění, povolávání nových hráčů a různé transporty tam a zpět. Naštěstí se nám během současného šampionátu nějaké větší trable vyhýbají.
Zato se letos řešila těsně před startem jiná kauza, kdy měli původně podle regulí všichni hráči ročníku 1996 a mladší startovat s mřížkou na helmě, což se ale na poslední chvíli odvolalo.
To jsou přesně ty potíže, které se řeší při každém mistrovství světa. Před turnajem je ve vzduchu taková ta nervozita, každý čeká, kdy to začne, a když se pak začne něco na poslední chvíli řešit, je hned všechno ve stresu. Ale upřímně, trochu jsme počítali s tím, že se to pravidlo na poslední chvíli uvolní, protože Kanaďani ani Američani s těmi mřížkami do té doby nehráli. Moc jsem si nedovedl představit, že by najednou narychlo začali v den startu turnaje shánět mřížky. A ve čtyři hodiny ráno nakonec dorazila zpráva, že povinné nebudou.
Někdy dochází i k poněkud kuriózním momentům. Jaké neobvyklé problémy jste třeba musel řešit?
Asi nejkurióznější záležitost se stala při návratu z Kanady s výběrem do sedmnácti let, kdy jsme strávili tři dny na londýnském letišti Heathrow. Kvůli potížím s počasím jsme nemohli odletět, třikrát jsme už nastoupili do letadla, ale zase nás s celou výstroji na poslední chvíli vyhnali. Museli jsme sehnat nové letenky, ubytování a vlastně s celým týmem nějak na letišti přežít, byl to celkem zážitek. Zvládli jsme to však dobře.
Na současném šampionátu je možné, že by se dvacítka mohla narychlo stěhovat z Toronta do Montrealu. Jaký je pro to připraven plán?
Logisticky je celé mistrovství předem připraveno dobře. Pokud bychom 31. prosince dohráli v půl osmé zápas a museli případně letět do Montrealu, ráno by se odlétalo, na místě by se stihlo ještě si zatrénovat a 2. ledna by se hrálo čtvrtfinálové utkání. Zpět by to v případě úspěchu znamenalo leteckou přepravu, pokud bychom prohráli, tak cestu autobusem.
Celkově je evidentně nutné počítat s velkým množstvím různých variant, které mohou nastat. To asi není nijak jednoduché, že?
To je pravda. A celé je to na letošním turnaji ještě zkomplikované pozicí Kanady, která má od začátku jasně dané, že se na čtvrtfinále v každém případě stěhuje do Toronta, ať bude ve skupině první nebo čtvrtá. Během turnaje se tedy stejně nedá stoprocentně počítat s tím, jestli hrozí týmu přesun, nebo ne.
Co je tedy ve vaší funkci ze všeho nejnáročnější?
Musíte hlavně vždy nějak překlenout takové ty okamžiky, kdy se týmu nedaří, protože pak to pod tlakem samozřejmě nebývá jednoduché. Pro správné fungování reprezentace je potřeba spolupráce celého týmu lidí kolem.
