„Jako trenér jsem u dospělých poprvé. Zatím nasávám, koukám, diskutuju, jak to tady funguje,“ tvrdí 47letý bývalý obránce, který s hlavním trenérem Tomášem Marešem tahá Slovan z bryndy. Po ostudných třinácti porážkách v řadě je ukotvený na dně tabulky, dnes od pěti v podvečer hostí Benátky.
Jak se vám trenéřina zalíbila?
Pozice hráče a trenéra je jiná. Hokej se od doby, kdy jsem ho hrál já, posunul. I když si myslím, že ty základy jsou pořád stejné, ať před deseti lety, nebo v současnosti. Ve Slovanu se snažím obráncům, ale nejen jim něco předávat ze zkušeností, které jsem nabyl jako hráč.
Takže máte na starosti obranu?
Ano. Domluvili jsme se, že Tomáš vede útočníky, já obránce.
Což je šichta, máte plno mladých.
Nemáme tolik starých beků kromě Vágnera, ale dá se s nimi pracovat. Důležité je, aby naše rady vnímali a chtěli se zlepšovat. Já doufám, že se chtějí dostat na nejvyšší úroveň, takže je to v jejich zájmu.
Mládež trénujete dlouho, jaký je rozdíl vést teď dospělé?
Nebudu se bavit o 3. třídě, tam s nimi člověk blbne, dělá kraviny a soutěží. Ale v dorostu se po přechodu ze žákovského hokeje začínají učit nějaké návyky, které by už mezi dospělými měli mít. A když je nemají, snažíme se, aby to začali dělat. Není to záležitost jen obránců, defenzivu musí zvládat i útočníci, začíná ztrátou kotouče. Na organizaci hry musíme zapracovat.
Zvažoval jste, zda jít k poslednímu mužstvu tabulky?
Ani ne. U dorostu jsme začali nějakou práci, bavila mě stejně jako s osmiletými dětmi; s nimi to byl hrozný relax. Ale i mezi dospělými mě trénování baví, je to posun v kariéře, chtěl jsem si to vyzkoušet a zjistit, jaké to je. Protože z ledu je pohled úplně jiný než ze střídačky.
Jaké máte trenérské ambice?
Uvidím, jak mě ta práce bude naplňovat. Jsem rád, že jsem s Tomášem. Říkal jsem, že bych vzal dospělý hokej jen s někým zkušeným. On mi dává rady, učím se od něj, já mu zase říkám svoje postřehy, diskutujeme. Je to s ním fajn. Na začátek bych nic jiného nechtěl.
Je on jako hlavní ten zlý a vy coby asistent spíš ten hodný?
Situace teď není moc příznivá, porážky se kupí. Snažíme se být pozitivní. Tomáš má pronikavější hlas, takže zakřičí víc. Já zkouším po vzbudit. Ani u dětí jsem nebyl až tak impulzivní trenér, mám klidnější povahu. Tomáš je ten bouřlivák, ale nepřehání to. Musíme být na hráče nároční, zároveň je nestresovat. Kdybychom na ně řvali, psychicky bychom je dostávali ještě níž.
Jak ven ze šlamastyky?
Potřebujeme situaci uklidnit, zvednout se, abychom začali vyhrávat. Musíme se posunout výš, aby začali chodit lidi, aby tady byla lepší atmosféra a aby to začalo všechny bavit. V dorostu jsem klukům říkal: Hokej je zábava, tak bychom se měli bavit. I když naše pozice v tuhle chvíli moc zábavná není.
Ačkoli se nesestupuje, klid asi nepanuje ani náhodou, že?
Tlak je pořád. V dorostu se zápas nepovedl, nic se nedělo, tady je tlak od fanoušků, od médií. A velký. Navíc když se pořád prohrává, sebevědomí hráčů je nízké.
Jak vám v trenérské kariéře pomůže vizitka mistra světa?
Kdybych byl jako trenér mistr světa, v pořádku. Ale já jsem jako hráč. Může být plno nemistrů světa, přitom jsou to kvalitní trenéři. Jen to, že mám titul, neznamená, že budu dobrý trenér u dospělých.
Mimochodem, kde se vzala vaše přezdívka Bochan?
Spolužačka na základce mi začala říkat Štěpánek bochánek, i když jsem nebyl tlustý, pak se to zkrátilo na Bochan a už se mě to drží. A synovi se říká taky tak.
