Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pětkrát za den před kamerou. Hokejisté si v Torontu médií užijí

Kanadský kapitán Sidney Crosby v zajetí zástupců médií. | foto: Profimedia.cz

24 2016
Toronto (Od našeho zpravodaje) - Do zápasu s Týmem Evropy zbývají domácí Kanadě dvě a půl hodiny. Sidney Crosby, ta největší star, zrovna s úsměvem přichází do tiskového centra, usedne za stolek a deset minut odpovídá do kamer i natažených diktafonů. O tom, co večer očekává. O spoluhráčích. O pohodě v týmu.

Pak si střihne ještě krátké interview při rozbruslení na ledě, následně o přestávkách a po očekávaném vítězství je v sále u novinářů znovu. Tolikrát za den se snad před kamerou nemusí zpovídat ani politici, když hasí koaliční průšvih. A možná i největší rockové hvězdy dávají na koncertní šňůře méně rozhovorů.

Ale nejde jen o Crosbyho. Když na to přišlo, i Tomáš Plekanec či Jakub Voráček museli před kamery klidně i pětkrát za den, k tomu další dvě kolečka u píšících novinářů. Je-li totiž Světový pohár v něčem opravdu specifický, pak v tom, jaké mediální nároky na hráče klade.

A jak moc se chce v zájmu svého byznysu otevřít veřejnosti. „Oproti mistrovstvím světa i jiným turnajům tu novináři mají před utkáním mnohonásobně větší přístup k hráčům a trenérům. V Evropě je tendence v den zápasu hráče chránit, vše je limitované, tady naopak otevřené,“ líčí tiskový mluvčí reprezentace Zdeněk Zikmund.

A tak šrumec začíná hned po příjezdu na stadion. Čtyři hráči musí z autobusu nakráčet k televiznímu rozhovoru. O něco později pak štáby na minutu vstoupí do šatny, aby následně během předzápasové rozcvičky znovu reportéři vyzpovídali u mantinelu tři až čtyři hokejisty. Ani když se rozjede zápas, není klid. Po každé třetině musí kvarteto hráčů k přestávkovým rozhovorům, a co víc...

„Televizní štáby si mohou natočit jedno až dvě interview na střídačce i během utkání o komerční pauze. Ale musí o ně zažádat dva dny předem a zároveň je to jediná věc, kterou můžeme odmítnout,“ vypráví Zikmund.

Mediální povinnosti se však týkají i trenérů. Před zápasem jeden z nich musí na desetiminutový televizní rozhovor a následně ho čeká ještě jeden patnáctiminutový, který je označen anglickým výrazem „off camera interview“. Jde o dialog komentátorů s koučem, který se nenatáčí, ale slouží k lepší orientaci žurnalistů a k získání zákulisních informací.

Ta největší „drbárna“ se však spustí po utkání. Jedenáct hráčů musí nakráčet ke štábům, jejichž televize vlastní vysílací práva. Za dalších pár minut vyjedou ze suterénu arény výtahem do třetího patra a usednou za stolky v tiskovém centru.

Přitom původně se měl Světový pohár i v tomto držet zvyklostí z NHL, kde platí, že pár minut po konci zápasu se otevírají dveře kabin a novináři smějí dál. Jenže v Torontu by se nejspíš ušlapali. Denně zápasy sledují dvě stovky píšících žurnalistů, jsou tu desítky štábů.

„A pořadatele tenhle počet zaskočil,“ všiml si Zikmund. Český mluvčí dokonce v Americe dostal výpomoc Erika Tosiho, jinak šéfa komunikace týmu Boston Bruins. Za úkol měl především koordinovat požadavky zámořských médií. Jenže chce se hráčům vůbec pořád a pořád odpovídat?

„Ochota a vůle se odvíjí od průběhu zápasu, s jakou náladou z ledu odcházejí,“ říká mluvčí. Pro novináře zvyklé na poměry ze světových šampionátů, které oproti Světovému poháru pořádá Mezinárodní hokejová federace IIHF (SP je v režii NHL), jde o přepychový servis. Jsou zvyklí spíš na zákazy, kroucení hlavou značící ne. Tady panuje přesný opak. Může se tedy IIHF v Torontu inspirovat? „Zčásti může,“ myslí si Zikmund.

„Ale NHL má k dispozici hráče celý rok, Světový pohár je její produkt, který si kultivuje a stanovuje pravidla. U IIHF jde o jednorázový turnaj a pravidla by musely odsouhlasit všechny týmy.“

Autor:






Nejčtenější

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze