A vlastně není divu. Vždyť když v roce 1981 přišel do stejné šatny poprvé, polovina z jeho dnešních parťáků ani nebyla na světě. V době, kdy zářil v Naganu, někteří ještě chodili na základní školu. Teď však legenda sedí vedle nich.
Dominik Hašek se ve středu, 28 let po své premiéře, vrací do ligy!
Takže už znáte jména nejobávanějších protihráčů?
Téměř vůbec. Jen vím, že mi první gól v lize dal kdysi Netík, teď jeho syn hraje za Spartu. A další jsem pak dostal v Gottwaldově od Lešky, jeho kluk tam taky je. Zbytek neznám. Budu si to muset dohledat v novinách, na internetu.
A po čem budete pátrat?
Statistiky, kdo jak drží hokejku, kdo střílí, kdo naopak nahrává, kdo od modré pálí z první a kdo si naopak počká a dá to švihem. Musíte vědět, jak kdo hraje přesilovku. V Detroitu jsme to měli připravené od trenérů, byly tam poznámky, co má každý hráč specifického. Při čekání na zápas jsem si to rád četl.
Už zlidověla hláška televizních komentátorů z naganského semifinále, kdy křičeli: "Patera, toho Roy vůbec nezná." Opravdu mají brankáři v hlavě počítač?
Když je to rychlé, jednáte instinktivně. Ale když je čas a vy víte, že ten útočník třeba častěji nahrává, naštelujete se do místa, kam asi pošle přihrávku. Když víte, že střílí, dáte si větší pozor na určité místo.
Řekněte mi tři věci, v čem jste se kromě věku za těch 28 let změnil.
Určitě chodím včas. To zamlada moc neplatilo, chodil jsem na poslední chvíli a občas se na mě čekalo. A další dvě? Musím něco kladného... Jsem lepší brankář, což myslím vážně. A mám rodinu, dvě děti, takže jsem zodpovědnější.
Co říkali kamarádi z NHL, když se dozvěděli o vašem návratu?
Tak Chris Chelios se jen smál a říkal, že to věděl. On mi loni tvrdil, že jestli skončím, tak toho budu do smrti litovat.
Právě on je teď bez angažmá. Co mu nabídnout místo v Pardubicích?
Nechce být daleko od rodiny, i když teď jsem četl, že uvažuje o Petrohradu. To nás s manželkou zarazilo. Cheli je tělem i duší Američan, myslím, že by se mu tam nelíbilo.
A co vy, jak se vám líbila příprava? Byla nejtvrdší, jakou jste zažil?
Každá příprava je drsná a první dva týdny hodně bolely. A i první dva týdny na ledě. Ale počítal jsem s tím a byl na to připravený. Teď už se těším na ten začátek, i když právě ten bude pro mě nejtěžší. Potřebuju se v první čtvrtině dostat do rytmu. To není výmluva, ale je pro mě vše nové. Musím se připravit, že přijdou i slabší chvilky. Nikdy jsem neměl sezonu, ve které bych nebyl kritizovaný.
Když se člověk dívá na fotografie z 80. let, napadne ho, jestli by se v tehdejší výstroji dalo ještě dnes chytat.
Absolutně ne! Na té výstroji není jediná věc, která by zůstala stejná. Třeba lapačka a vyrážečka jsou mnohem kvalitnější, tolik vás ty střely nebolí. Zvětšila se ochrana míst kolem třísel, paže, kalhoty, boky a ramena, tam to tehdy hodně bolelo. Změnil se i styl, dřív se brankář snažil všechno chytat do rukavic a betonů. Když jste dostal ránu do lokte, nemohl jste dva dny chytat. Dneska se chytá ramenem i loktem, protože to výstroj dovoluje.
To muselo nahrávat i vašemu neotřelému stylu, že?
Jednoznačně. Se stylem butterfly (motýl) jsem se narodil a tuhle svou přednost jsem pořád vylepšoval. S lepší výstrojí jsem ji pak mohl ještě víc zdokonalovat a měnit. Navíc se začalo i lépe a jinak trénovat. Dřív museli být hráči na tréninku na brankáře opatrní, rána ho mohla zranit. Teď už se bát téměř nemusí.
Měl jste tehdy velké podlitiny?
Jsem hubenější, tak to nebylo tolik vidět jako u jiných. Ale dvakrát týdně jsem dostal ránu, která bolela několik dní, a při každém tréninku deset patnáct ran, které pořádně štíply. Dnes je to jedna dvě a za minutu se jim smějete. Ale i v současné výstroji si puk najde cestu, jak vámudělat modřinu. Třeba na stehně, na rameni. To jsou ale maličkosti, které vám nezabrání za deset vteřin chytat naplno. Pamatuju si, jak dřív prudká střela zápěstím zlomila přes lapačku kamarádovi zápěstí.
Jaká vlastně byla vaše výzbroj, když jste začal chytat ligu?
Měl jsem české betony, které byly vycpané srnčími chlupy. Ve Vítkovicích mi z nich vypadl chumáč velký jak pěst. Třetinu jsem dochytal bez toho, o přestávce mi to tam nacpali zpátky, objeli izolačkou a pokračovalo se dál. Byla to však výjimka. Člověk, když viděl, že se to páře, tak mu to doma máma zašila. A když to bylo hodně špatné, tak šel za skladníkem, který se smiloval a dal mu něco trošku lepšího, pokud to náhodou měl. Občas jsme si i výstroj vylepšili.
Jak?
Třeba v mladších žácích začali kluci dávat rány příklepem a my měli jen normální filcové vyrážečky. To jste chytl střelu a málem vám to zpřeráželo prsty. Tak nějaký rodič vyřezal v práci umělohmotné prkénko, narvalo se to tam a my měli vyrážečky.
Takže vše bylo těžší a menší, ne?
Každý beton vážil skoro čtyři kila, jenže byl z normální kůže a chlupů, takže když jste šel párkrát na led, nasákl vodou a po první třetině měl jeden čtyři a půl kila. Dneska mají dohromady něco přes tři kila. Ale jinak výstroj není o moc větší než v 80. letech, postupně se zpátky zmenšovala. Kdybych chytal v tom, co jsme měli v roce 1996, byl bych dnes ještě lepší a úspěšnější brankář.
Když mluvíte o betonech: Už je legendární historka, jak jste si je před cestou do Kladna zapomněl doma. Místní vám půjčili nějaké ošoupané, ale i tak jste vychytal výhru 4:3. Byla by dnes velká potíž chytat ve vypůjčené výzbroji?
Co se týče bruslí, betonů a lapačky, pak určitě. Snad jen kdyby šlo o stejnou značku, dalo by se to. Tehdy v Kladně mi dali trochu vymlácené a ztrouchnivělé betony, ale byla to stejná značka. A Kladno kvůli porážce s námi tehdy sestoupilo.
Od té doby jste už nikdy na nic z výstroje nezapomněl?
V Americe jsem na to nepotřeboval myslet, protože se mi o to starali dva až tři lidé. Teď by to ale čistě teoreticky problém být mohl.
Co však jako by se vůbec na vás nezměnilo, je helma. Nikdy jste nezkoušel moderní masku?
Ta moje současná má sice stejný tvar, ale už to není klasická helma. Je ze stejného materiálu, jako mají ostatní brankáři, ale má klasický košík. Líbí se mi, že ji mám pevně na hlavě, neplandá jako ty, co mají ostatní. Navíc se mě nikde na tváři nedotýká, což nesnáším. Zkoušel jsem tu masku dvakrát, ale nemělo to cenu. Teď se navíc na tu mou helmu může i malovat, což dřív výrobci helem zakazovali.
A vy jste s tím hned začal, že?
V Americe je paráda, že si tam brankář může dát, co chce. Třeba symbol klubu, města, které reprezentuje. To u nás kvůli těm povinným reklamám nejde. A je to škoda. Na gólmanské helmě by ty reklamy, myslím, neměly být.
Spousta reklam je i na dresech.
A mrzí mě to. Když jsem si na první trénink navlékal dres, tak jsem si ho dal obráceně. Viděl jsem koně a říkal si, že patří na prsa. Pak mi přišlo, že je ten dres těsný a oni na mě: "Dominiku, máš to obráceně!" Vpředu je sponzor, vzadu teprve znak města. Nejsem marketingový ředitel, ale hledal bych cesty, jak sponzory prezentovat jinak. Když si v Americe berete dres, tak víte, koho reprezentujete. Tady máte deset reklam, polovinu neznáte a nevíte, co to je. Hrdost a punc města a klubu tam schází!
5 střeleckých es: jak se jim dařilo na HaškaJaromír Jágr |
Dominátor, génius i svéráz |
Kolem toho červeného knoflíku k ohlášení požárního poplachu procházely denně houfy lidí. Jaké by to asi tak bylo, zmáčknout ho? Co by se stalo? Tohle napadlo leckoho. Ale nikdo to opravdu neudělal.
Nikdo až na Dominika Haška.
Ne, nehořelo. Ten červený puntík jen českého brankáře tak fascinoval, že ho prostě musel zmáčknout. Musel. K hotelu v kanadské Regině se tak sjeli požárníci z celého kraje a československá hokejová reprezentace se musela omlouvat.
A hodně vysvětlovat. "Jako vždycky jsem si do toho knoflíku cvrnknul, ale prostředníkem jsem tentokrát zatáhnul trochu víc než obvykle," přiznal Hašek ve své knize.
Génius, mimořádný brankář, ale i svéráz. Je zkrátka tím vším.
Ale nic ve zlém. Když tedy nejste jihlavským fanouškemv sezoně 1989–90 a nezjistíte, že si v Dukle vojákující Hašek trucovitě sedá na svou branku a odmítá chytat proti svým mateřským Pardubicím. Přesně to se stalo. Stejně jako historka, kterak nestihl vlak do Košic a tým tak odjel bez něho.
"Před zápasem pak dávám dohromady soupisku, když se najednou rozletí dveře," vzpomínal vedoucí mužstva Bohuslav Šťastný. "Dominik dorazil autem. Po cestě toho měl dost, ale i tak jsme ho nechali hrát a on nám vychytal vítězství."
Na jiném slovenském zimáku, v Trenčíně, se jednou Pardubicím nepovedla první třetina. Trenér Zdeněk Uher proto dával hráčům co proto, přičemž se najednou podíval na Haška. Brankář si nožem krájel lovecký salám a něco si pro sebe broukal. Jako by byl úplně v jiném světě.
Jsou i jiné zážitky, které Haška vystihují. Třeba ten od Martina Ručinského z olympiády v Naganu. Před jistým zápasem si ti dva zahráli na hotelovém pokoji šachy. Češi vzápětí utkání vyhráli, takže Dominátor pak od Ručinského vyžadoval partii před všemi zbývajícími duely.
"Kolikrát se nám ani nechtělo, ale odehrát se to prostě muselo," vzpomínal Ručinský. "Skoro vždycky mě zdrtil. No co, hlavně, že kouzlo fungovalo a nám se vedlo na ledě." Jinou zkušenost mají s Haškem novináři.
Gólman během rozhovorů pořád pokukuje po diktafonu, zda přístroj funguje. "Nahrává se to? Opravdu?" Tohle je vždycky spíš starost žurnalisty, jenže Hašek si na to dává ještě větší pozor. "Za to asi můžu já," zpytuje svědomí Robert Záruba, který psal s Haškem jeho životopis.
"Kvůli slabým baterkám v mém diktafonu jsme totiž museli dělat znova celou první kapitolu. Tak se jeho následné opatrnosti ani nedivím." Podle Záruby charakterizuje Haška nejvíce slovo pečlivost. Brankář při sepisování knihy všechno nadvakrát přelouskával, kontroloval slovosled.
"Byl to boj o každou větu," říká s úsměvem Záruba.
LUKÁŠ HRON
