Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Město chrámů proslavil český trenér

10 2003
Jaroslavl - Od zvláštního zpravodaje Mf dnes - Před tisíci lety se u řeky Volhy zastavil Jaroslav Moudrý. Zabil medvěda a založil jedno z nejstarších ruských měst. Potomci mu v centru postavili sochu a místo nazvali Jaroslavl. Teď by zde mnozí chtěli sochu Vladimíra Vůjtka. Do Ruska přišel Vladimír Vůjtek jako první zahraniční trenér. Dostal byt ve druhém patře, a protože čekal důležitý dopis, napsal na jednu z poštovních schránek u vchodu své jméno. Hned druhý den se u jeho dveří zjevil vysoký chlapík s kapucou přes hlavu. „Zeptal jsem se ho, co chce. Když neodpovídal, zakřičel jsem a on naštěstí utekl. Já pak běžel dolů a jmenovku rychle smazal. Pochopil jsem, proč jinde nebyla,“ vzpomíná.Rozhovor s Ivanem Hlinkou

Je to už rok a půl, co šestapadesátiletý kouč žije v Jaroslavli. Jiná potíž ho zatím nepotkala.

Tedy až do neděle... S manželkou se po půlnoci vracel z restaurace, brána byla zavřená a hlídač nikde. S paní Magdalenou musel lézt přes plot. „Připadala jsem si jako blázen. Chvíli tam v těch minus sedmi stepuju, ale nikdo neotvírá. Kdyby nás tak někdo pozoroval...“

Lenin, ale i McDonald's
Jaroslavl působí šedě, ale stává se z ní moderní město. U parku sice dál stojí socha Lenina, ale o pár stovek metrů dál už svítí dvě restaurace americké firmy McDonald's. Je to místo starobylých chrámů a také dobrého hokeje.

Za to poslední tu vděčí právě Vůjtkovi. V minulé sezoně dovedl zdejší klub k vítězství v superlize a letos má nakročeno stejně. „Dokáže to,“ věří uklízečka z hotelu na nábřeží Volhy. Právě v něm nocují všichni soupeři Jaroslavle, o víkendu naposledy Omsk s trenérem Hlinkou. „Ten byl na pokoji 315,“ pamatuje si dáma s hadrem v ruce.

Stejně jako celé město miluje i ona hokej. Pravidelně na něj chodí a její dvě dcery pracují v klubové restauraci. Jedna dělá barmanku a druhá hostesku. Mezi všemi tu má Vůjtek výjimečné postavení. „Ještě teď, když vyjdeme do města nebo do restaurace, všude po něm chtějí autogramy. Hrůza,“ vzdechne naoko paní Magdalena.

Řídit, to je jen pro otrlé
Jaroslavl má sedm set tisíc obyvatel a vypadá to, že snad každý jezdí autem. „Silnice tu dali hodně dohromady, ale co se děje na nich...“ naznačí Vůjtek. Řídit tu mohou opravdu jen otrlí. Anebo hodně rychlí. Pravidla silničního provozu? Jako by nebyla.

Jízdní pruhy? Ty nejsou určitě. Každý jezdí, jak chce a kam chce. „Třeba na téhle křižovatce ani nevíte, jestli máte přednost, nebo ne,“ ukazuje trenér, ale řidiče hned omluví. „Je tu ještě něco daleko horšího: chodci, a hlavně důchodci. Ti ani nevědí, že už pár let existují semafory. Ještě jsem neviděl, aby se na něj podívali.

Vlezou do silnice, kouknou jen na jednu stranu a doufají...“ A stopaři? Ti nečekají u kraje silnice, ale vlezou vám přímo před jedoucí auto. Za tmy, když jsou opilí, chvíli trvá, než přestanou překážet. Ale když je svezete, dokonce zaplatí.

Špína? V Rusku už ne!
Téměř vše je v Jaroslavli čisté. Ulice, parky, náměstí. Celý den vidíte desítky lidí, jak zametají a sbírají odpadky. „Je tu hodně levných pracovních sil, město je opravdu čisté. Nevidíte tu telefonní budku s urvaným sluchátkem,“ vypráví Vůjtek.

A najít smítko prachu nebo černou šmouhu v hokejové hale? To je skoro zázrak. Víc než dva roky po otevření vypadá stejně jako před kolaudací. „Všichni si myslí, že je v Rusku bordel. Ale na to ať rychle zapomenou.“ Spíš se zdá, že nepořádek je všude jinde. Když trenér přivezl tým na soustředění do Popradu, byl to pro mnohé Rusy šok. Masér vzal dokonce kbelík s vodou a půl hodiny drhnul střídačku. „Slováci přišli zděšení, jestli jim ho nechce ukrást...“

Co však na Východě mnohde zůstává, je chudoba. „Kdo má peníze, žije si tu jako král. Pro ostatní to není lehké,“ říká Vůjtek, který peníze má. „Ty lidi obdivuju. Jsou chudí a přitom říkají, že se mají líp než dřív. Jsem tu rok a půl a tvrdím: Češi jsou ubrečení a rozmazlení. Svůj majetek pořád jen srovnávají se Západem.“

Dvojité dveře a obraz Prahy
V březnu není na Jaroslavl hezký pohled. Přestává mrznout a pod krásnými chrámy tají kupy sněhu. Všude je bláto. „Teď ne, ale v létě a na podzim je tu krásně. Místo stvořené na procházky,“ tvrdí paní Magdalena a plno stromů kolem jí dává za pravdu.

Tam pod ně chodí její manžel hrát tenis. Také doma u Vůjtků je čisto a pohoda. I když: něco vám ta strojenost připomíná. „Vybavili nám to pěkně, ale je poznat, že všechno koupili v IKEA,“ směje se manželka. Na stěně dokonce visí obrázek Prahy.

Pán domu - nebo spíš bytu - se usadí k televizi a sleduje italský fotbal. „Chytáme tři celosportovní kanály,“ ukazuje. „A zlodějů? Těch už se nebojíme. Dvojité dveře, navíc jedny z pancíře, zámky tady, tady a tady.“ Telefon během půl hodiny nezvoní, což je u Vůjtků výjimka. Až na poslední cifru mají totiž stejné číslo jako místní taxislužba. Tu ale trenér nepotřebuje, od klubu dostal řidiče. Jeho šofér Saška pro něj přijede kdykoliv a kamkoliv.

Vůjtek mu právě volá, za pár minut potřebuje být na stadionu...

BYDLENÍ V JAROSLAVLI. Hokejový trenér Vladimír Vůjtek se ve svém ruském bytě dívá na televizi, mužstvo mělo po vyhraném zápase volno.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze