Nesvůj už není. Na ledě tedy rozhodně ne. "Doby, kdy jsem jako mlaďas sbíral puky, jsou naštěstí zamnou," tvrdí 24letý hráč klubu San Jose Sharks.
Proč naštěstí? Bylo to tak tvrdé?
Spíš jsem byl nejmladší, kamkoli jsem přišel. Pořád dokola. Budějovice, reprezentace, San Jose. Všude. Nejhorší to asi bylo v Budějkách. Tam jsem musel nosit bágly Rudovi Suchánkovi (smích).
Býval jste tehdy typický bezstarostný teenager. Jste takový pořád?
Mimo led jsem zůstal laxní. Abych se někde vztekal na úřadě, to radši mávnu rukou a jdu pryč. Přítelkyně to nechápe, pěkně jí to rozčiluje. To ona slyšet je.
Nevěřím, že zůstanete zticha i ve chvíli, kdy zapnete oblíbený play-station.
To je pravda. Hraju na něm něco pořád. Hlavně po síti fotbal proti Martinu Havlátovi nebo proti bráchovi. Já jsem Barcelona, oni Manchester. Hádejte, kdo vyhrává.
Barcelona?
Přesně. Kluci ještě musí trénovat.
Zahrajete si i skutečný fotbal?
Rád bych. Jenže po třech operacích kolena už nesmím. Vždycky když kopnu do míče, tak mi to hrozně nateče.
A když jste ještě mohl hrát, byl jste lepší fotbalista než bratr Zbyněk, dnes hokejista Phoenixu?
Ve všech ostatních sportech jsem byl lepší já. Ve fotbale ale brácha.
Dobíral si vás kvůli tomu?
Ani ne. Ale pamatuju si, jak mi jednou při fotbale jako brankář chytil docela dobrou střelu a já ho kopnul do ruky, až se mu zlomil prst. Bylo nám kolem deseti. Dodneška ho nemá v pohodě, často si na mě vzpomene. Dostal jsem tehdy doma pěkně za uši.
Jak se vůbec stalo, že jeden z vás je útočník a druhý obránce?
Já taky v Jindřichově Hradci začínal jako obránce, až později mě přesunuli na útočníka. A víte co? Brácha prošel opačnou cestou. Prohodili nás. Škoda - obranný pár Michálek, Michálek by byl zajímavý. Nebo naopak, být tak v jednom útoku! Ale s tím by byl problém. Brácha má rád blokování střel, vyhrál s tím statistiku celé NHL, tak mu to tak asi vyhovuje. Já si naopak myslím, že je blázen.
Vy byste do střely neskočil?
Ne tolikrát jako on. Říkám mu: Počkej, až tě někdo pořádně trefí.
Dost se špičkujete. Poprali jste se ale taky někdy?
Jen jako malí.
Takoví bratři Primeauové se porvali i v zápase NHL.
Však mi to také jeden z nich vyprávěl. Prý s nima pak kvůli tomu jejich mamka půl roku nemluvila. Už jenom kvůli tomu se my s bráchou asi nikdy neserveme. Ale nejen kvůli tomu. On se bitek bojí.
Jakým byl starším bráchou? Držel nad vámi ochrannou ruku?
Když jsme byli někde venku, tak ano. Ale jakmile jsme byli sami, hrozně mě provokoval. Nejdřív jsme se hádali a pak hned donesl rodičům, co jsem prováděl.
To ale dělají mladší sourozenci.
Vždyť já to taky dělal (smích).
Byli na vás rodiče přísní?
Dávali nám celkem volnost. Ale museli jsme hodně pomáhat na farmě. Se vším. Nosili jsme balíky se slámou, házeli je na vůz. Kydali hnůj po kravách. To jsem nesnášel. Jindy jsme sbírali brambory, tajně jsme je po sobě s bráchou házeli. To byly války! Měli jsme krávy, prasata, koně, slepice. V tom jsme to měli těžší. Nejdřív práce kolem baráku, pak teprve hokej na ulici.
Vrátíte se k farmářské lopotě?
(smích) Moc mě to už neláká. Ale naučí vás to vážit si tvrdé práce. To jsme zjistili s bráchou oba.
Neříkal teď, jak vám závidí tenhle šampionát?
No, je pravda, že jsem mu před mistrovstvím volal. Byl hrozně zklamanej, že musí kvůli zranění na operaci. A že se v jednom týmu nepotkáme.
Třeba to vyjde v NHL. Touží prý po něm vaše San Jose.
Už několik let. On je super hráč, platnej a obětavej, s výbornou rozehrávkou. Poptávají se mě, co si myslí. On by to asi bral. Ale Phoenix ho nechce pustit.
Bylo by to fajn. Jen by nesměli vytrejdovat Michálka za Michálka.
No, to by bylo nadělení! Do Phoenixu by se mi asi moc nechtělo.
