Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Místo práce v hokeji Holík radši zedničí

9 2004
Jihlava - Dopoledne jde Jiří Holík na procházku se psy, odpoledne navlékne montérky a zedničí. „Baví mě manuální práce. Máme dům, pořád je co dělat okolo. Sekám trávu, stříhám živý plot, něco opravuju,“ říká jeden z nejslavnějších českých hokejistů. „A dcera koupila takový zámeček, ale po čtyřiceti letech je to zplundrované. A tak dělám všelijaké práce.“

Dnes si práci odpustí, má šedesáté narozeniny. Kdepak, nepořádá oslavu. To nemá v povaze. Dcera mu nachystala dárek, výlet do Amsterdamu.

Jinak Holík vyrazí do ciziny tak dvakrát do roka. „Jsem rád doma. Ale manželka se celý život starala o rodinu a děti, tak jí chci taky něco dopřát,“ říká.

„Jezdíme do tepla. Ač jsem od ledu, nesnáším zimu. Ani žena.“ Získal tři tituly mistra světa, má čtyři medaile z olympijských her. Se slavnou Duklou Jihlava sedmkrát vyhrál ligu. „Ale za svůj největší úspěch považuju rodinu,“ povídá.

Hokej zmizel z jeho života. Naposledy loni vypomáhal jako trenér v krajském přeboru Velkému Meziříčí. „Přišel čas toho nechat. Do trenéřiny musíte mít elán, a ten nemám. Nevyhnete se konfliktům, pořád jste ve stresu. Tak jsem řekl konec.“

Hokej už nehraje, nechce si tréninkem huntovat tělo. „Vlastně odmala do čtyřiceti jsem vrcholově sportoval. Tělo už říká dost, přišla psychická únava. A nechce se mi oblékat do smradlavé, zpocené výstroje.“ A tak si občas vyjede na kolo, zahraje tenis nebo jede do Slavkova na golf.

Jako Hrušínský
Jak to, že dokázal hokej úplně opustit? Po aktivní kariéře trénoval a sedm let byl prezidentem jihlavského klubu, kde předtím zářil v jednom útoku s bratrem Jaroslavem.

„U té manuální práce za sebou něco vidím, třeba posekaný trávník. Ale když trénujete, nevíte, jestli za pět let bude někdo dobrý.“ Hokej sleduje u televize, fandil při mistrovství světa. Ale až v září vstoupí Jihlava po pěti letech znovu do extraligy, podívat se nepůjde.

Vedení si před časem nepřálo, aby se legendy tamního klubu během dne scházely ve VIP salonku. „Ten jsem před deseti lety vybudoval. Myslím, že se k nám tady moc dobře nezachovali. Ale klub samozřejmě sleduju a přeju jim, i když to budou mít těžké. Peníze tady nejsou a o nich dneska všechno je,“ říká Holík.

Se spoluhráči zůstává v kontaktu. Místo na stadionu se v zimě třikrát týdně scházejí v hotelu Grand. „Když se hádáme, hulákáme tak, že se hosti často nemůžou ani najíst. Bavíme se o hokeji, sportu, politice. O ženských bohužel už čím dál míň.“

Jinak ale do společnosti moc nechodí. Rád je sám, právě třeba na stavbě u dcery. Cestou si užívá výhledu na Vysočinu. „To si připadám jak Hrušínský ve filmu Vesničko má středisková. Ale ještě jsem nenaboural,“ říká se smíchem.

Krásný výhled má i ze žlutého domu na kopci se zahradou. Po ní se prohánějí dva psi. Tady si Holík užívá důchodu. Dodnes mu však chodí dopisy se žádostí o podpis.

Pořád šťourám
Žije víceméně z peněz, které si vydělal v Německu a Rakousku. Tam ho komunisté pustili až na konci sedmdesátých let. Stál o něj Detroit, ale na emigraci neměl odvahu.

„Je to docela paradox. Za těch pár let, když už moje výkonnost šla dolů, jsem si v cizině vydělal víc než tady za celou kariéru.“ Pak šest let učil na základní škole zeměpis a tělocvik. „To už bych nedělal. I když jsem hlavně trénoval hokejové třídy. Ale dokonce jsem rok dělal třídního. Hlavně jsem rozděloval práci. Holky dostaly na starosti nástěnku, a kdyby na ni bývaly daly Masaryka, já bych o tom ani nevěděl.“

Jinak moc nevzpomíná. Když si sedne na verandu u domu, spíš přemýšlí o tom, jestli někam vezme manželku nebo bude nahazovat zeď. „Musím se pochválit, jsem dost zručný. Motám se i do elektriky.

A pořád něco přistavuju, rodina je ze mě na větvi. Vždycky říkám, že už končím, a pak přijde jaro a už zase šťourám. Teď se naštěstí vyblbnu na zámečku,“ tvrdí Holík. A co v zimě? „To je průšvih. Lyžovat se mi už nechce, ale sjezdovky si ještě schovám. A tak chodím na dlouhé procházky se psy.“ Občas jede s manželkou do divadla. Na filmy se raději podívá v televizi.

Četl životopisy, dnes se hlavně probírá novinami. A trochu lituje, že nemá poblíž golfové hřiště, kde by si užil klidu i přírody. Poprvé zkoušel golf hrát v Americe, když byl na návštěvě za dcerou. Hůl tehdy držel pevně jako hokejku. „A když jsem tehdy Ivanu Hlinkovi říkal, ať hraje golf, nadával, že se u toho ani nezpotí. A dneska, když mu člověk zavolá, je na golfu,“ směje se Holík.

Jiří Holík
■ Hokejový útočník se narodil 9. července 1944 v Havlíčkově Brodě.
■ Se starším bratrem Jaroslavem hrával ve slavném jihlavském útoku ještě spolu s Klapáčem. V Dukle získal sedm titulů mistra republiky. Odehrál 553 zápasů, dal 283 gólů.
■ Proslul jako klasické levé bránící křídlo, elegantně bruslil. Na dresu nosil číslo 20.
■ Reprezentoval od 19 let, sehrál 123 zápasů na 14 světových šampionátech v řadě. Stejný počet mistrovství zvládl už jen Švéd Tumba Johansson.
■ Holík je českým rekordmanem v počtu odehraných zápasů v reprezentaci. Ve 319 zápasech dal 132 gólů.
■ Získal tři tituly mistra světa v letech 1972, 1976 a 1977.
■ Z olympijských her má dvě stříbra (1968 a 1976) a dva bronzy (1964 a 1972).
■ Je ženatý, má syna a dceru.
■ Na rozdíl od bratra je spíš kliďas.
■ Z hokeje nadobro zmizel, věnuje se rodině a dvěma psům, rád manuálně pracuje.

Tři tituly mistra světa
 ■ 1972, Praha: „To mistrovství mi utkvělo v paměti. Byl to titul pro Československo po 23 letech. Bylo to doma, lidi byli úžasní, nadšení. Vzpomínám si na jednu babku. Do Průhonic, kde jsme bydleli, se jezdilo přes Spořilov. A ona tam stála, snad už to měla vypočítané, aby nám mohla zamávat. A že brácha zkazil v utkání se Sověty přihrávku, z níž padl gól, a pak dal vítězný? Asi až po zápase jsem měl v hlavě tátu, rodiče, kteří na tom zápase byli. Táta se v Jardovi viděl. Musel to pro něj být hrozný stres, když to brácha zavařil a pak zase napravil.“
 ■ 1976, Katovice: „Tam jsme procházeli hladce, vyhrávali jsme. Mužstvo bylo v optimální formě, parta byla výborná. Bylo to pohodové mistrovství.“
 ■ 1977, Vídeň: „To už bylo horší, byl tam cirkus Kanada. Řezali nás. A útočník Phil Esposito dal trenérovi Jánovi Staršímu přes hubu. Jel kolem střídačky, Jano tam něco křičel a on mu ji bouchnul pěstí. Pak jsme s nimi prohráli, ale Švédové nás zachránili, porazili Sověty.“   

S MILÁČKY. Psí dvojici Tim a Gordy chodí Jiří Holík každé ráno venčit. „Říkám jim tornáda. A Timovi estébák. Pořád totiž chodí za mnou,“ říká.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze