Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Mladík nechce jít do NHL pod cenou

29 2001
Třebíč - V následujících dnech se rozhodne o budoucnosti hokejového útočníka Martina Erata. Příští týden odlétá devatenáctiletý třebíčský odchovanec do zámoří s jasným cílem: podepsat kontrakt s mužstvem NHL Nashville Predators. Zatím však nemá nic jistého. Obě strany se musí dohodnout na podmínkách smlouvy, což nebývá snadné. "Krátce po skončení letošní sezony mi v Nashvillu nabídli můj první kontrakt, ale ještě jsem se k němu nevyjádřil," prozradil Erat.

"V žádném případě nechci jít pod svou cenu. Už mám něco za sebou a mám čím argumentovat. Vyhrát mistrovství světa a juniorský Stanley Cup během jediné sezony, to se jen tak někomu nepodaří. Ale věřím, že mi Nashville vyhoví."

Jaká je další varianta, kdyby k dohodě nakonec nedošlo?
Kdyby mi nechtěli zaplatit to, co chci, jednu sezonu bych odehrál v extralize. Už jsem přislíbil ve Zlíně, že když se vrátím do České republiky, půjdu k nim. Vždycky se ke mně chovali perfektně a mají silný tým.

O angažmá v jiné evropské soutěži neuvažujete?
Přemýšlel jsem o tom, ale je mi teprve devatenáct a raději bych zůstal s rodinou v Česku.

Právě ze Zlína jste v osmnácti letech odešel do juniorského týmu Saskatoon Blades.
Bylo to moje rozhodnutí, že jsem odešel tak brzy. Věděl jsem, že se tím prakticky vzdávám seniorské reprezentace, ale mým cílem bylo hrát NHL. Už když jsem byl malý, chtěl jsem do NHL. Teď jsem hodně blízko a chci pro to udělat všechno.

V úterý se vracíte za moře a kromě jednání se zúčastníte i kempu nováčků Predators.
Byl jsem tam už dvakrát, ale letos tam poletím hlavně kvůli smlouvě. Vrátit bych se měl 15. července, ale je možné, že tam zůstanu až do konce prázdnin. Kdybychom se dohodli, asi bych tam trénoval celé léto.

Sledoval jste, jaká je v týmu Predators konkurence?
Mluvili jsme s Tomášem Vokounem o tom, že mám šanci se prosadit. Mužstvo střílí málo gólů a já jsem typ, který dává góly a sbírá asistence. Je to pro mě o to větší výzva. S klukama si navíc dobře rozumíme, protože už se známe dva roky.

Kromě Tomáše Vokouna se však nikdo z českých hráčů do mužstva stabilně neprosadil ...
Hráči se tam pořád mění, takový už je zámořský styl. Dělají si to podle svého, nechci jim do toho zasahovat.

Nashville se zatím marně snaží probojovat do play off.
Letos byli od postupu jen pár bodů, ale je to teprve jejich třetí sezona v soutěži. Navíc se musí vzít v úvahu, že v NHL je třicet týmů a jen šestnáct z nich postupuje do play off. Konkurence je obrovská.

Čekal jste, že by uplynulá sezona mohla být pro vás tak úspěšná? Všechno začalo už na juniorském mistrovství světa v Moskvě ...
Věděl jsem, že náš ročník je neuvěřitelně silný, a když budeme hrát jako tým, máme šanci na úspěch.

Který zápas byl na cestě za zlatem nejtěžší?
Jednoznačně čtvrtfinále proti Švýcarům. Kluci se jich báli a také nás svazoval pocit, že když vyhrajeme, budeme mít velkou šanci na medaili. Ale když prohrajeme, bude všechno pryč. Nakonec jsme se s tím vyrovnali a bylo to perfektní.

Krátce po návratu z moskevského šampionátu jste se stěhoval ze Saskatoonu do Red Deeru.
Čekal jsem, že budu trejdovaný a ve hře byly tři týmy - Red Deer, Calgary a Kootenay. Záleželo jen na tom, kdo za mě dá víc. Red Deer nabídl dobrého brankáře a další dva hráče.

Jaké byly začátky v novém mužstvu, které patřilo k nejlepším?
Věděl jsem, že mě nebudou brát jako nováčka, ale jako hráče, kterého potřebují. A taky mě tak brali. Hned od začátku jsem hrál v první lajně a to pro mě bylo ze všeho nejdůležitější. Samozřejmě mi nechyběla ani obrovská motivace: získat kromě zlaté medaile z mistrovství světa i Memorial Cup. A to se mi nakonec vyplnilo.

Play off se vašemu týmu vydařilo na jedničku. Přesto se objevil jeden krizový moment ...
Bylo to ve druhém kole, když jsme hráli proti Calgary Hitmen na čele s Pavlem Brendlem. První zápas jsme prohráli a druhý vyhráli až ve druhém prodloužení. Kdyby Calgary vedlo 2:0 na zápasy, bylo by to špatné ...

Jako nejlepší mužstvo WHL jste si vybojovali právo účasti na závěrečném turnaji o Memorial Cup, kde se schází zámořská juniorská elita. Která mužstva byla vašimi soupeři?
Kromě nás tam hrály týmy Val d'Or Foreurs, Ottawa 67's a domácí Regina Pats. Ottawa byla hodně unavená z play off a po prvním vyhraném zápase na tom už byla špatně fyzicky. Regina měla dobré hráče, ale dali se dohromady na poslední chvíli a nehráli jako tým. Ve finále jsme se tak utkali s Val d'Or. Měli výborný útok, naopak my jsme byli dobří obranáři a uměli jsme dávat góly. Po první třetině jsme vedli 2:0, ale ve druhé jsme se nechali zbytečně zaskočit a pětkrát inkasovali. Pak jsme si v kabině jednoduše řekli, že když se nám podařilo dostat tak daleko, že už nemůžeme prohrát.

Závěrečný zápas musel být po dlouhé sezoně nesmírně fyzicky náročný. Kde jste bral síly?
Nejhorší pro mě bylo prodloužení, to už mě chytaly křeče do nohou a byl jsem hrozně unavený. Přece jen už jsem měl za sebou deset náročných měsíců. Ale člověk si nakonec řekne: jsou to poslední minuty sezony, tak se to musí vydržet.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze