"Jenže kariéra profesionálního sportovce je něco tak krásného. Celý život jsem na ni dřel a teď se mi nechce ji opustit. Je to závislost."
Sedí na jednoduché dřevěné tribunce u venkovského fotbalového hřiště v Hybrálci, na kopci nad Jihlavou. Stříbrnou Octavií Combi sem přivezl syna Davida na trénink. Má ještě devítiletou Danu a čtyřletého Adama. Každého jmenuje zdrobnělinou, hodně mu na nich záleží. "Snad kvůli nim přestanu," přemítá.
Boj s páteří
V říjnu 1999 si při tréninku týmu Edmonton Oilers pochroumal krční páteř, vinou skříplého nervu na čas ochrnul na pravou stranu těla. Vynechal celou sezonu NHL, při operaci mu k sobě připevnili dva obratle.
"Franto, nech toho, neblbni!" slýchal od známých.
Ale do ročníku 2000/2001 se vrhnul s obdivuhodnou "musilovskou" zarputilostí. V necelých sedmatřiceti se znovu probojoval do sestavy Oilers. Diváci i odborníci žasli. Brali ho jako spolehlivého veterána, který nebývá v zápasech tolik vytížený, zato svou autoritou upevňuje v kabině kázeň. Taková role mu sedí.
Jenže v prosinci byly potíže zpátky. Odehrál puk a potřeboval se paží krýt před nárazem soupeře. "Cit a síla byly pryč, ruku jsem zvednul třeba o vteřinu později. Na ledě jsem si to neužíval, musel jsem rychle přihrávat, nebyl jsem to já."
Pan Profesionál
Na jaře poslal rodinu domů do Česka, děti musely do školy. Usilovně přemáhal zdravotní trable, ale v sezoně už ani jednou nenastoupil. Přesto zůstal s týmem, dokud nevypadl z play off. Pro někoho nevídaná oddanost, pro Musila samozřejmost.
Na Edmonton nedá dopustit, ačkoliv většina hokejistů dává přednost angažmá v americkém klubu. V Kanadě není tolik financí na platy. Musil si nestýská, přestože má na poměry v NHL velmi nízkou roční gáži, 475 tisíc dolarů. Po zdanění a v přepočtu mu zbývá asi devět milionů korun.
"V Oilers jsem viděl, jak nesmírně si váží tradic, ctí lidi na sklonku kariéry. Nemůžu si stěžovat na jediného člověka." Vyprávějí se legendy, jak kdysi v Ottawě při mizerné sérii bez vítězství rozkopnul větrák v šatně. Na rozdíl od ostatních se nesmířil s porážkami.
Zatímco seřval spoluhráče, trenéři se před tím rámusem tiše vytratili z místnosti. Po svém výstupu zasedl na lavičku vedle krajana Martina Straky a česky zaskučel: "Ty vole, já si snad zlomil kotník!"
Aby ze zámořského života poznal i něco jiného než hokej, pracoval dva roky po sobě o prázdninách v Calgary na jatkách. S úsměvem líčí, jak za měsíc prošel celým procesem od omráčení zvířat až po zpracování masa: "Oni třeba hnali ty krávy na porážku tak, že šly dokolečka. Zjistili, že se takhle tolik nestresují a maso není tužší. Bylo to zajímavé, ale taky pěkná dřina!" Nevydělal žádné peníze, za odměnu si občas odnesl nějaké steaky. "A když si jdu koupit svíčkovou, vím o co jde," tvrdí.
"Taky se můžu někde ve společnosti bavit o jiných věcech, než o hokeji." Jedinečnými zkušenostmi může ohromit především v současnosti, kdy světem otřásá nemoc šílených krav.
Prázdninová pohroma
Oilers vyletěli v prvním kole play off a Musil spěchal za rodinou. Zabydleli se v letním sídle u Světlé nad Sázavou. Na samotě u lesa. Opravují rovněž byt v jihlavském domě.
Otec rodiny se připojil k letní přípravě Dukly Jihlava. "Kolektivní trénink je lepší než makat sám," říká. "Člověk se hecne. Vede nás pan Neveselý, ten se vůbec nezměnil. Pořád umí dodat energii. Je mu sedmdesát, ale skáče s námi a mě to snad unaví víc než jeho."
Začalo se šeptat, že se znovu objeví v sestavě Dukly. V oddílu působil, než před patnácti lety emigroval z tehdejšího Československa. Na přelomu května a června však defenzivnímu bekovi nezbylo než vysadit. Vysočinu pocuchala vichřice, na Musilovic pozemku ve Světlé vyvrátila desítky stromů. Stavení ze sloty vyklouzlo s malými škodami, práce bylo i tak v okolí dost. "Vždycky jsem si všímal neštěstí druhých, ale teprve teď jsem pochopil, co zažívali lidé třeba při povodních na Moravě. Mohlo nám to odnést střechu, ale měli jsme štěstí."
František Musil jednal s pojišťovnou, zažehnával následky pohromy. Věnoval se blízkým a na trénink s Duklou nezbýval čas.
Následující víkend stráví na draftu na Floridě. Před lety chtěl poznat, jak to chodí na jatkách, teď by rád osobně uviděl dražbu hokejových nadějí do NHL. Není vyloučeno, že ho setkání s vlivnými muži nasměruje k příštímu povolání.
NHL? Sparta? Dukla?
Sálá z něj neodbytná touha přes veškeré nesnáze hrát dál. Ale kde? V NHL jej smlouva váže ještě na rok k Edmontonu, v české extralize vlastní jeho práva Sparta, za níž hrál při stávce v NHL ve čtyřiadevadesátém.
Nebo vezme trenérské místo v New York Rangers pod svým přítelem manažerem Satherem? "Čas to vyřeší, nechávám to otevřené. Víte, myslím, že Franta Musil nebude mít problém najít práci v NHL. Mám seznam lidí, se kterými bych rád dělal. Jen teď ještě nevím, co chci," tvrdí. "Všechno jsou jen spekulace. Do Edmontonu dám vědět až v průběhu léta. Uvidím, co mi tělo poví. Zodpovědně se připravím, ale záleží na zdraví."
Představíte si ramenatého Musila v obleku jako asistenta na střídačce slavných New York Rangers v Madison Square Garden? I taková zpráva se zjevila v tisku. Též v Edmontonu by se pro něj našlo místo. "Jenže stejně tak můžu být sportovním manažerem ve Spartě. Pan inženýr Charouz mi jednou vyšel vstříc a já bych mu to měl splatit."
Dukla Jihlava je nejblíž. Klub prahne po návratu do nejvyšší soutěže, protřelého vůdce by potřeboval. František Musil by tu snáze našel čas na rodinu. Ve městě bydlí jeho tchán Jaroslav Holík s manželkou. Bývalému mistru světa a kouči juniorské reprezentace říká dědek nebo děda. Hodně na něj dá, jsou si podobní.
Poslechne Holíka?
Denně s dětmi dojíždí čtyřicet kilometrů. Ze Světlé do Jihlavy. Do školy, na tenis, na fotbal. Fandí jim, povzbuzuje a radí. Baví ho to: "Náš den by mohl mít třicet hodin, pořád máme co dělat. Všichni vezmeme kola, jdeme si zapinkat, uděláme si buřty na ohni."
Na hřišti v Hybrálci se zná snad s každým. "Nazdar Tome, kdes byl? Já tě tady čtrnáct dní neviděl," vítá se důvěrně s capartem, asi pětiletým. Syn David se chodí pochlubit, kolikátý doběhl v závodech s ostatními. "Fajn, Davídku, dobrý," řekne Musil senior se zájmem.
Jedině nejbližší ho mohou od hokeje odtrhnout. Svou paní Andreu oslovuje do telefonu něžně "Ájí". Ví, že by ji potěšil, kdyby šel do sportovní penze. Uvědomuje si, že by se v budoucnu mohl přemísťovat pouze na vozíku. Nerad by byl invalidním tátou, nemohoucím manželem.
Na druhou stranu jej táhne posedlost hrou. A taky Jaroslav Holík. Velmi podobný hokejový fanatik, ochotný pro výsledek padnout. "Děda do mě hučí: Hraj, dokud to jde! Můj táta mi zemřel a já jsem se k dědkovi Holíkovi dost upnul," říká. "Asi bych ho neměl tak poslouchat."
Na okamžik u něj převládá rozum. Vzápětí se ozve hokejové srdce: "Ono se to lehko mluví, ale pak zase hodí na led puk a..."
 Hokejový profesionál František Musil s dětmi na hřišti |
