"Hledali hráče, který by jim pomohl v obraně a byl použitelný pro přesilovky," vysvětluje, s čím za ním hradecké vedení přišlo. Přestože si zanedlouho čtyřicetiletý zadák, jenž svá nejlepší hokejová léta strávil v Pardubicích, mohl vybírat, nakonec kývl právě Hradci. "Chtěl jsem být blízko Pardubic, a také tomu pomohlo to, že zároveň s hraním mohu dělat asistenta u dorostu," konstatoval Mečiar.
Nyní dvakrát denně sám trénuje a připravuje se na sezonu, na jejímž začátku oslaví čtyřicáté narozeniny. Na společnou přípravu s týmem se letos těšil. "Sedm let jsem v létě trénoval sám, nyní jsem to chtěl změnit. Společná příprava s týmem byla jednou z podmínek," tvrdí.
S fyzickou kondicí a formou by přesto patrně žádné problémy neměl. V Německu patřil k oporám týmu. Dvakrát byl vyhlášen nejlepším hráčem soutěže, na ledě pobýval více než dost. "Průměrně třicet, pětatřicet minut za zápas," pochlubí se.
V české nejvyšší soutěži se poprvé objevil před necelými dvaceti lety. Hned na začátku oslavil titul s Duklou Jihlava, na konci osmdesátých let ho získal dvakrát s Pardubicemi. Letos také s napětím sledoval, jestli tehdejší úspěchy pardubičtí hokejisté zopakují.
"Viděl jsem toho ze závěru ligy opravdu hodně. A prohrát sedmý finálový zápas 0:1, to je opravdu smůla," litoval pardubické hráče. Sám se však po dvou letech na Slovensku a po třech v Německu vrací do první ligy. Co od ní může očekávat, zatím netuší. "Sám uvidím, ale určitě si na tuto soutěž ještě věřím," říká zkušený obránce.
Nevadí mu ani to, že bude patřit k nejstarším hráčům, pokud vůbec někoho staršího, než je on, najde. "V tom nevidím problém, cítím se dobře," říká.
Možná i proto, že se mu vyhýbají vážnější zranění. "Snad i díky tomu mohu stále hrát. Nikdy jsem nemusel kvůli zranění dlouho pauzírovat a snad to tak bude pokračovat," věří Mečiar.
 Zkušený obránce Stanislav Mečiar polyká tréninkové dávky v posilovně s úsměvem. |
