Ke katedrále svatého Václava dorazil o pět minut později. V telefonu se za drobné zpoždění předem omluvil. Na krku měl přívěsek s ukřižovaným Ježíšem. Usmíval se, působil vyrovnaně. Bylo znát, že Matouši Venkrbcovi se ulevilo poté, co v jedenadvaceti letech řekl hokeji nečekané sbohem.
Upřednostnil vzdělání. Studuje dvě vysoké školy – obory management sportu s trenérstvím a teologii se žurnalistikou. Víra hraje v jeho životě významnější roli než hokej.
Když jsem říkal sportovnímu manažerovi Olomouce Josefu Podlahovi, že jdu s vámi dělat rozhovor, požádal mě, abych vás zkusil ještě přemluvit, byť nevěří tomu, že byste se vrátil k hokeji. Matouši, mám to zkusit?
Ne, nemělo by to smysl. Tak dlouho jsem o tom přemýšlel a tak pečlivě, abych v tomto důležitém rozhodnutí neudělal chybu. Několik týdnů jsem si byl jistý, že to udělám, že je to správné rozhodnutí. Zatím toho vůbec nelituji.
Kdy jste poprvé zjistil, že už vás hokej nenaplňuje?
Náznaky jsem měl už dva tři roky zpátky. Cítil jsem, že to není ono, že mě hokej nenaplňuje. Když jsem dával v únoru přihlášku na školu, tak jsem věděl, že pokud se tam dostanu, hokeje nechám.
Kdybyste přijímačky na vysokou školu neudělal, hokeje byste se nevzdal?
To je otázka. Nedokážu si představit, jestli bych to táhl dál. Ale to, že mě hokej nenaplňuje, by se nezměnilo.
Bavil jsem se s vašimi spoluhráči, trenéry a nikdo nepoznal, že ztrácíte chuť do hokeje. Na ledě jste pořád odváděl maximum?
Já jsem taková povaha, že když už něco dělám, chci to dělat naplno. Byla to má práce.
Matouš VenkrbecŠikovný centr se narodil 11. května 1989. Patřil mezi největší talenty olomouckého klubu za poslední roky. Působil v mládežnických reprezentacích, jeho otec Miroslav je bývalý hokejový trenér. Venkrbec měl vynikající přehled ve hře a ideální parametry – 193 centimetrů, 92 kilogramů. V minulé sezoně odehrál v první lize jen 21 zápasů, připsal si 12 bodů. V letní přípravě skončil kariéru a věnuje se studiu dvou vysokých škol. |
Zklamaný byl určitě, i když něco tušil dopředu, protože doma se to neutají. Byl smutný. Ale když jsme si spolu sedli a já mu řekl, jak se cítím a co mě k tomu vede, tak mi dal za pravdu.
Přesto: netrápí se?
Já do něj samozřejmě nevidím. Ale uznal, že bych nebyl šťastný. Každý rodič by takové rozhodnutí svého dítěte vzal.
Vídával jsem jej na každém zápase. Byl vaším největším fanouškem?
Tak, rozhodně. Pokud nebyl v práci, šel na můj zápas. Když jsem byl malej, vstával se mnou v šest ráno a prošel se mnou všechny tréninky, utkání. Mrzelo ho to nejvíc.
Předstoupit před nic netušící spoluhráče, trenéry, manažery a říct: Pánové, končím, to vyžadovalo odvahu.
Představoval jsem si, že to bude snadné, že o nic nejde. Ale když ten den nastal, byl jsem hodně nervózní a měl jsem strach. Proběhlo to tak, že po tréninku jsem šel za manažerem Erikem Fürstem a poprosil ho, jestli by mohl jít do kanclu za trenéry, abychom byli pohromadě. Tam jsem to všem oznámil a nervózní jsem tedy byl.
Spadla jim čelist?
V podstatě jo. Bylo ticho, všichni byli v šoku. Nikdo to nečekal. Snažil jsem se jim to přiblížit a chvilku jsem mluvil o tom, co mě k tomu vede. Měl jsem trochu obavu z toho, jak to vezmou, ale musím říct, že mě příjemně překvapili. Popřáli mi hodně štěstí a nakonec mi trenéři ještě řekli, že kdybych si to rozmyslel, mám u nich dveře otevřené. To mě potěšilo.
Byť jste mladý, návrat třeba po dvou letech by už asi byl velmi obtížný, ne?
To už by byl problém, trenéři měli na mysli tak měsíc dva. Za dva roky už bych mohl hrát leda okres.
Když nepočítám sebe, kolik lidí se vám snažilo konec vymluvit?
Když jsem jim oznamoval, že končím, nepustil jsem je ke slovu. Nedal jsem jim ani moc šancí mi to vymlouvat. Ne úplně všichni to pochopili a do teďka si myslí, co jsem udělal za blbost. Diví se tomu, ale většina to pochopila.
Hokej a sport obecně dělá člověk především z lásky k němu. Miluje ho. Je to jako s ženou, když se vedle ní probudíte a najednou zjistíte, že už další společné ráno nechcete? Už vás góly nebaví dávat? Prostě zmizela láska?
Ne, takhle najednou to nebylo, ale už jsem prostě neviděl smysl. Říkal jsem si: Tak jo, hraju hokej, k čemu je to dobrý? Jenom k tomu, abych si vydělal peníze? Prostě mě ta práce vůbec nenaplňovala. Jsem ještě mladý a mám šanci život užít tak, jak chci já. Už jsem byl v zaběhlých kolejích a měl jsem narýsovaný život, který byl do jisté míry pohodlný, i když je hokej dřina. Ale byl jsem na ni zvyklý. Nějak bych se tím protloukl, vydělal peníze a žil si – dejme tomu – dobře. Na druhé straně bylo mé štěstí. Nebyl bych spokojený, takže jsem musel udělat radikální řešení, vystoupit z rozjetého vlaku a začít v podstatě od začátku.
Radil jste se s někým?
Vlastně ne. Jen jsem víc času trávil v kostele před svatostánkem ve chvíli ticha. Četl jsem Bibli a hodně mě v těchto chvílích provázel verš třicet šest z Markova evangelia, osmá kapitola: "Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život." Přemýšlel jsem o tom, modlil se a byl si jistý, že dělám správně.
Co říkají na Venkrbcovo rozhodnutí skončit s hokejem?Petr Fiala, trenér olomouckých hokejistů: "Udělal nám čáru přes rozpočet. Klub od něj hodně očekával. Je to pro nás velká škoda. Když se hráč v jednadvaceti rozhodne, že nemá motivaci, tak je to bohužel holá pravda. Nedá se na něj tlačit. Nevěřím moc tomu, že se vrátí, protože vypadal přesvědčeně. Bude mít jiný život. Byl talentovaný, ale bohužel dál nepokračuje."
|
Je to možné, ovšem nemůžu říct, že jsem skončil, protože jsem málo nastupoval. Ale svou roli to sehrálo. Viděl jsem, že kluci, se kterými jsem jezdil na repre srazy, už dávno hrají i v extralize druhou třetí lajnu. No, a tady v Olomouci to takhle nefunguje. Tady je asi jiná koncepce. Odchovancům se moc příležitosti nedává, to je pravda. Spíš se posbírají starší hráči a udělá se silný mančaft. Když se podívám za sebe, kolik tady bylo mladých, opravdu dobrých kluků a kde jsou teď – třeba Lukáš Luňák odešel do Sparty, Aleš Frieb hraje druhou ligu. Kdybychom dostali šanci, hráli bychom první ligu v pohodě, ale to není moje věc, to je věc trenérů. Oni se rozhodli budovat mančaft jinak, prostě jsem to musel přijmout.
Čekal jste plynulejší zařazení do týmu?
Představoval jsem si, že v áčku budu hrát více. První šanci jsem dostal od trenéra Přecechtěla, pak přišli noví trenéři a ti měli vyšší ambice. Ale kdyby mi teď někdo řekl, ať jdu hrát extraligu, nešel bych. Nechci život strávit s hokejem.
V čem byl problém?
Trenér Fiala pochází z Čech, i kdyby chtěl, odchovance zkrátka nezná. Neví, že zde hrají celý život a že by se slušelo jim dát větší šanci.
Řekl jste mu, že nejste spokojený s tím, jaký vám dává prostor?
Ne, takový nejsem.
Nedávno jsem dělal rozhovor s útočníkem Bostonu Davidem Krejčím a ten vedení klubu oznámil, že chce být prvním centrem. Někdy, abyste dosáhl svého, musíte mít ostřejší jazyk.
Možná je to potřeba, v tom případě hokej není pro mě. Tohle bych nikdy neudělal. Nejsem v nejlepších dvou nebo třech lajnách, ale spíš jde o to, aby se mladým klukům dala šance. Je jasné, že nenastřílí tolik gólů jako zkušení hráči, ale za rok se vyhrají. Nepostoupí se sice do extraligy, zato se vychovají hokejisté a mančaft bude potom perspektivní.
V minulé sezoně jste hrál chvíli v elitní formaci složené z odchovanců Korhoně a Tomajka. Zářil jste. Hokej jste si užíval, že?
To bylo v prosinci, kdy tady byla veliká marodka, tak mě povolali z druhé ligy. Dařilo se mi, chytil jsem se. Odehrál jsem asi dvacet zápasů. S Lubošem a Honzou to bylo skvělé.
Třetím rokem studujete Management sportu a trenérství, teď k tomu přibyl obor Teologie a žurnalistika. Dvě vysoké školy zvládnete?
Management sportu a trenérství dělám dálkově, není to tak náročná škola na docházení. Jde spíš o zkoušky. Skloubil jsem to s hokejem a věřím, že to půjde i se studiem další školy. Dostal jsem se taky na teologii s filozofií, ale byl jsem více nakloněn k žurnalistice. Uplatnění bude pak větší, navíc filozofie je už opravdu těžká.
Čím byste chtěl jednou být? Knězem?
O tom jsem nepřemýšlel. Teologii jsem zvolil proto, že mě velmi zajímá. A žurnalistika mi není cizí. Ve škole jsem měl rád slohovky. I když gramatických chyb bylo hodně, příběh jsem měl pěkný.
To jsme měli podobné.
Ale co budu dělat za tři roky, netuším.
Třeba si budete pracovně povídat s hokejistou, který nečekaně skončí s kariérou.
To se může stát a určitě by mi to nevadilo.
Radost olomouckých hokejistů. Matouš Venkrbec se rozhodl pro hledání jiné cesty.
Co nejraději děláte o volném čase?
Rád čtu, zajdu si na tenis nebo s kamarády na volejbal, fotbal. V podstatě cokoliv. Učím se na kytaru a poslouchám vážnou hudbu. Mou oblíbenou je Dvořákova symfonie Z Nového světa.
Co čtete?
Poslední dobou je to literatura z oblasti teologie – životopisy světců nebo Ekonomie dobra a zla od Sedláčka. Na střední škole jsem si zamiloval ruské autory. Přečetl jsem Dostojevského Zločin a trest, Bratry Karamazovy, Idiota a od Solženicyna Souostroví Gulag a Jeden den Ivana Děnisoviče. Mám doma zásobu knížek, které čekají na to, abych je přečetl. Mamka mě zásobuje různými tituly. Těším se na ně. Hlavně si však snažím udělat čas na Bibli.
Životopisy světců nabízejí ohromné příběhy. Čerpáte z nich?
Ano, jsou to skutečně úžasné příběhy a do života vám dají spoustu zajímavých myšlenek.
K víře vás přivedli rodiče?
No, jsme věřící rodina, takže jsem byl k ní veden. Ale víru nemůžete převzít jako nějaké dogma. Byly chvíle, kdy jsem pochyboval, ale tím si prochází každý křesťan.
Dá se vůbec víra spojit s vrcholovým sportem a, jak se říká, s "nekřesťanskými penězi" za něj?
Sport je zaměřený na peníze, ale to více odvětví. Ve sportu je taky fair play a týmová práce. To je zase kladné. Nemyslím si, že víra a sport se nějak vylučují. Je hromada věřících sportovců. Napadá mě třeba známý hokejista Josef Marha. Je potřeba, aby věřící ve sportu byli a neutíkali z něj.
Možná by pak méně hokejistů padalo hlavou na mantinel.
Můj názor je, že věřící by měli být všude. V hokeji nevyjímaje.
Nebude vám hokej chybět?
S kamarády si krajský přebor zahraju, to mě láká. Hokej mám pořád rád, ale na jiné úrovni a za jiných okolností.
Teď jste šťastný?
Když jsem oznámil, že končím, spadl ze mě obrovský balvan a musel jsem se celý den smát na plné kolo. Byl jsem šťastný. Teď mě čekají zkoušky, takže zase tak šťastný nejsem. (usměje se) Ne, jsem šťastný!
Jaký je váš životní sen?
Věřím, že Bůh má s každým člověkem svůj plán. Já ho chci poznávat a naplňovat.
