Kulisy: Manhattan, na něm tehdy oblíbený podnik Mr. Laffs a uvnitř hokejisté New York Rangers nalepení k rádiu, neboť se píše rok 1970, stále rozhlasový věk.
A najednou je tu báječná zpráva. „Vyběhl jsem k baru a objednal pití pro všechny. Byla to nejdražší runda mého života,“ zavzpomínal tehdejší bek Rangers Brad Park, nyní 67letý důstojný penzista a člen Síně slávy NHL.
Radost na východním pobřeží USA byla adekvátně vyvážena panikou v srdci hokejové Kanady.
List Montreal Gazette vydal přes titulní stranu fiktivní parte: R. I. P. - dynastie Canadiens (1949-70).
„Byli jsme okradeni,“ soudí i po letech útočník Yvan Cournoyer. „V NHL máte k soupeři respekt, ale tihle chlapi neměli žádnou čest.“
Tak vrcholila základní část sezony 1969/70 a NHL.com vše nazvala „nejdivočejším dnem ligy“.
A tribuny se zaplňovaly...
I letos to bylo pořádné drama; o posledním postupujícím do play-off se rozhodlo až předposlední hrací den. Leč před 46 lety bylo všechno mnohem zamotanější a hlavně bláznivější - dokonce se kvůli tomu měnila pravidla NHL.
Jak tedy duben 1970 vypadal?
Montreal Canadiens, již hráli ve vyřazovacích bojích předchozích 22 sezon a z toho získali 10krát Stanley Cup, měli dvobodový náskok na New York Rangers.
Jejich sok se vrátil spráskaný po porážce 2:6 v Detroitu, hráči se v New Yorku dostali do postele až ve tři ráno a měli dost málo času, neboť je již ve 14.00 čekal další duel proti Red Wings, poslední v základní části.
Generální manažer a kouč v jednom Emile Francis předstoupil před zkroušený tým a pronesl: „Možné je všechno. Budeme bojovat do posledního muže!“ Ale byla to tak trochu motivační řeč ze zoufalství. Druhým faktorem, jenž tehdy v NHL rozhodoval, byl počet nastřílených gólů: Rangers jich měli 237, Montreal 242. Tým tak potřeboval vyhrát a soupeře ještě přestřílet nejméně o pět tref.
A neuvěřitelné se stalo skutkem. Rod Gilbert, jehož dres byl později jako vůbec první slavnostně vyřazen a vytažen pod střechu arény Rangers, vzpomínal: „I když jsem dal gól po 36 vteřinách, lidi byli naštvaní. Neměl jsem dobrou sezonu, a tak mě vybučeli.“ Jak rychle se vše může změnit!
Po první třetině to bylo 4:1. Poloprázdnou halou zněl song „More“ - tedy „více“. Po 20 vteřinách druhé části Gilbert zvýšil na 5:1 a místo posměchu se dočkal ovací vestoje.
Pak to bylo 7:2 a fanoušci, kteří zápas sledovali v televizi či v rozhlase, narychlo zaplnili tribuny. „Měl jsem jediný plán, a to maximálně zrychlit střídání, aby trvala jen 30, maximálně 45 vteřin. Ale co se dělo na ledě, bylo neuvěřitelné,“ líčil kouč Francis.
Už bylo jasné, že Rangers vyhrají, teď šlo o co nejvíc nastřílených gólů. Proto Francis v závěru čtyřikrát odvolal brankáře, jeho tým sice za jasného vedení inkasoval, ale konečné skóre znělo 9:5.
Načež v Montrealu vypukla panika. „Nebýt dohody mezi oběma celky, nikdy bychom nevypadli,“ byl si Cournoyer jistý i letos.
Tak třeba: šéfové Rangers a Red Wings byli staří parťáci, z kanadské provincie Saskatchewan se znali od dětství. Gólman Detroitu se znovu postavil do branky po 18 hodinách, neboť jeho kolegu náhle vyřadily „bolesti hlavy a hrudníku“.
A hlavně: šlo o celky z USA.
Montreal se s vědomím výsledku pustil do boje s Chicagem: potřeboval buď aspoň bod, či pět gólů.
Soupeř se rval o triumf ve Východní konferenci (a také, přiživíme-li konspirace, o americké krajany). Canadiens v čase 50:46 prohrávali už 2:5. Čert vem body, potřebujeme třikrát skórovat!
„A co jiného jsem měl dělat?“ bránil se trenér Claude Ruel, když se mu montrealské listy vysmívaly za to, že hrál téměř celý závěr bez gólmana, což vedlo k příšernému debaklu 2:10. Bláznivý den tedy skončil potupou Kanady. V sezoně 1969/70 se o Stanley Cup hrálo bez jediného jejího zástupce, což se znovu zopakovalo až letos. Po 46 letech.
„Bylo to příšerné. Nebudu nic zakrývat, brečel jsem,“ líčilo slavné křídlo Pete Mahovlich. „Předchozí tři roky jsem hrál za Detroit a nikdy jsme neprošli do play-off. Pak mě vyměnili do Montrealu a ten poprvé za 22 let náhle vypadl taky...“
Radši změňme pravidla
Aby NHL už nedovolila zopakovat podobně turbulentní průběh s nádechem tajné dohody, od další sezony platilo, že po bodech rozhoduje bilance ze vzájemných duelů.
Hráči, jejichž týmy do Stanley Cupu proklouzly na poslední chvíli téměř zavřenými dveřmi, jistě párkrát v gestu momentálního štěstí pozvali známé i neznámé na drink.
Ale takové jako na Manhattanu v roce 1970 už to nebylo nikdy.
