Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Největší český vynález? Bránící levé křídlo

Vladimír Nadrchal | foto: MF DNES

1 2008
Některá prvenství českému hokeji nikdy nepřipadnou. Češi hokej nevynalezli, většinu technických novinek dodnes okoukávají v zámoří, kde se hraje nejslavnější liga světa. I v ní však našla uplatnění věc, s níž přišli Češi jako první. A díky níž se mohou hrdě řadit mezi hokejové průkopníky.

Bránící levé křídlo. Vynález českého trenéra Vladimíra Kostky. "V době, kdy jsme to hráli, měli jsme s tím hodně úspěchů," říká Josef Augusta, v 70. letech společně s Jiřím Holíkem jeden z jeho nejslavnějších představitelů.

"Směrem do útoku se tím uvolnil prostor pro naše kreativní centry. Levé křídlo pak pomáhalo obráncům, kteří se mohli soustředit jen na dvě třetiny hřiště," popisuje Augusta. "Měli jsme to skvěle zažité."

Když začal místo centra využívat k bránění levé křídlo nejúspěšnější kouč v historii NHL Scotty Bowman – v 90. letech v Detroitu, s nímž vyhrál třikrát Stanley Cup – připisovali mu v Kanadě prvenství.

Omyl! Byl to právě tento Kostkův vynález, který přivedl Česko a už dříve Československo od 70. let k devíti triumfům na mistrovství světa – a hlavně k tomu největšímu na olympijských hrách v Naganu.

"V podstatě se to hraje dodnes, ale ne tak ortodoxně jako za nás. Zrušení červené čáry hokej změnilo, i herní varianty obrany," říká Augusta.

Základem úspěšných týmů se tak stala perfektní obrana. Z levého bránícího křídla se však postupně stala i velmi účinná, ale přitom utajená zbraň.

Třeba Jiří Holík se prostřílel k závratným číslům – v lize 283, na mezistátní scéně 132 gólů! Kdo by mohl zapomenout, jak v rozhodujícím utkání o světový primát 1985 Jiří Šejba z této pozice v Praze zasadil tři smrtelné údery Kanaďanům? A když další triumf o 11 let později zařídil další zástupce bránícího levého křídla Martin Procházka.

Ne všichni průkopníci však měli při prosazování svých nápadů tolik štěstí. V přípravě na mistrovství světa 1950 v Londýně, kam nakonec mužstvo neodletělo, přišli sami hráči s nápadem, kterému říkali karusel.

A byl to opravdu kolotoč, kdykoli v přípravných střetnutích spolu s trojicí Roziňák – Zábrodský – Konopásek vyjeli jako obránci na led další skvělí útočníci Kobranov s Augustinem Bubníkem. Přeřadit dva nejúspěšnější střelce právě dohrané ligy do obrany byl překvapivý krok.

A mohlo to být pro soupeře překvapení osudné. To by však totalitní režim nesměl mistry světa místo na šampionát poslat do vězení… Brankáři dozrávali v létě Olympijský turnaj roku 1956 v italské Cortině našim zle nevyšel.

A brankářům zvlášť, přestože za to nemohli. Vinou mezinárodní izolace chytali v zastaralém, strnulém střehu, zatímco Američané a Kanaďané už tenkrát připomínali dnešní gólmany.

Proto byla ustavena brankářská komise. Její šéf Jiří Hertl ještě toho roku rozjel v Třeboni letní brankářskou školu, která se poté stala každoroční samozřejmostí.

"Probírala se hlavně teorie. Postavení a přesuny v brance. Začalo se pracovat na vyjíždění a zmenšování střeleckého úhlu. Do té doby jsme se pohybovali jen na brankové čáře," vzpomíná Vladimír Nadrchal, tehdy 18letý mladík, který si už na podzim odbyl premiéru v národním týmu.

O dva roky později se stal nejlepším brankářem mistrovství světa. Speciálně školení brankáři přestali být slabinou, ale stali se pilíři reprezentační sestavy. Zrodila se česká brankářská škola, která až do dnešních dnů neztratila svůj zvuk.

Jenže brankáři zůstávali dlouho pozadu ve vybavení. Právě Nadrchal byl prvním brankářem, který začal v československé lize pravidelně chytat s maskou. Vyrobil si ji sám podle fotek masky Kanaďana Setha Martina. Už několik let předtím se řešily problémy s lapačkou.

Čeští brankáři si začali upravovat původní rukavice, jenže nedokázali dodržet předepsané rozměry. Než Jan Vodička vymyslel plán. Když do Prahy přijeli Němci s Jansenem v brance, zašel za ním do hotelu a vypůjčil si na půl hodiny lapačku.

Prý k obkreslení. Neváhal ji však rozpárat a zase uvést do původního stavu. První česká lapačka byla na světě!

Výrobě masky obětoval i obočí, přesto se nevzdal

Mezi hokejovými průkopníky patří mezi ty vůbec nejodvážnější. Vladimír Nadrchal, první český brankář, který začal svůj obličej pravidelně chránit maskou. "Donutily mě k tomu okolnosti. Měl jsem smůlu na zranění. A i když se říká, že se gólman nebojí, po takových úrazech ucukává," říká.

Někdejší opora československé reprezentace a Rudé hvězdy Brno oslaví v březnu sedmdesátiny.

O jaká zranění šlo?
Před olympiádou ve Squaw Valley jsem dostal pukem do oka. Už předtím při tréninku mi přistál na puse. Vypadlymi čtyři zuby i s kořeny, takže mi je nasadili zpátky a zadrátovali. Zrovna jsem se ženil, na můj svatební obličej nebyl pěkný pohled. Tehdy to byl svátek, když nikdo během zápasu nebo tréninku nemusel na šití.

Tak jste se rozhodl pořídit si masku. Podle vzoru kanadského brankáře Setha Martina, že?
Bylo to na mistrovství světa v roce 1961 ve Švýcarsku. Novináři nám jeho masku vyfotili. Anglicky jsem neuměl, takže z čeho je, jsem se nezeptal. Po návratu domů jsme ji začali s kamarádem vyrábět. Aby byla funkční, musela přesně sedět. Jenže už odlitek obličeje byl pro nás problém.

Jak jste to vyřešili?
Nejdřív jsme zkoušeli včelí vosk. Až pak nám někdo poradil sádru. Jenže nás nenapadlo, že bychom si měli natřít obličej olejem. Sádru jsem z obličeje odtrhával i s obočím.

Z čeho jste pak udělali tu masku?
Ze sklolaminátu, z něhož se dělaly lodě, takové ty kánoe. Do prostoru nosu a pusy se zalévaly drátky. Když do nich člověk dostal ránu, vyštíply se a zaryly do masa. Ale už jsme se nezastavili. Jenže pozor, ani tak vás maska proti tvrdé ráně neochránila.

Jak to? A k čemu vám tedy byla?
Maska zastavila dorážky a lehčí střely. Nemusel jsem tak často na šití. Já byl ovšem postavou malý brankář, navíc jsem měl nízký postoj. Pěkně se mi to nastřádalo. Dohromady mám v obličeji sto šest stehů.

Spoluhráči pro tu masku zpočátku moc pochopení neměli. Vytýkali vám, že může za góly, které jste dostal po skrumáži v brankovišti.
Nikdo mi nenadával, to by si nedovolili. (pousměje se) Ale podobné tendence byly. Proto jsem si to nechal i na očním v nemocnici ověřit, jestli je v masce stejné zorné pole. Odchylka tam byla, ale jen malá. V té době byla především ostuda vzít si něco na hlavu.

Jak dlouho taková maska vydržela?
Hodně. Za celou dobu jsem měl tři nebo čtyři masky. Tehdy to ani nebylo nic drahého, šlo o stokorunové záležitosti. Byla to samovýroba.

Maska nebyla jediná novinka, která se ve vaší éře zaváděla. Kromě ní a lapačky jste i jako brankáři začínali více hrát s hokejkou, že?
Okoukali jsme to na prvních zájezdech do zámoří v 60. letech. Málem mě to stálo život. Zajel jsem za branku zastavit puk. Jenže jeden z hráčů zakopl a jeho brusle mě řízla do krku. A bylo po hraní za brankou.
Ba ne, s tím se zkrátka muselo počítat.

TOMÁŠ VEČEŘA


Další průkopníci v českém hokeji

Brankář Jiří Holeček
Jako opora národního týmu v 70. letech se proslavil nejen rozklekem, ale i zákrokem, tzv. příložníkem. Gólman při tomto, ve své době netradičním zákroku položí širokou hokejku na led a brání útočícímu hráči vystřelit po ledě nebo nahrát před branku.

Obránce Oldřich Machač
V 70. letech si vysloužil přezdívku Mistr bodyčeků. Soupeře srážel vybočením kyčle – tzv. prdeláky. Jako malý je trénoval s bratrem při veřejných brusleních. Protihráče nejprve nalákal na pocit z vydařené kličky, v poslední chvíli ho však poslal na led. Vzhůru nohama.

Útočník Jaroslav Jiřík
V 60. letech pilíř národního týmu. Jako první u nás začal s hrou v brankovišti.
V něm se zapřel o hrany bruslí a čepel hokejky. V této pozici clonil brankářům a tečoval střely svých spoluhráčů. Schytal tvrdé rány, ale necouvl.

Autoři:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze