Rozhovor s Michalem Mikeskou čtěte ZDE
Přes půl roku trápí Michala Mikesku tajemné potíže s játry, kvůli kterým stále nemůže hrát extraligu. Už několikrát slyšel: "Tyhle testy budou rozhodující." Přesto pořád nemá jistotu, že je zdravý.
"Klíčových testů už mám za sebou asi pět, všech dohromady okolo dvaceti. Ve středu mě čekají zase další. Já už snad nemám ani kapku svojí původní krve, protože jsem jí všechnu vydal na zkoušky," kroutí hlavou pardubický centr.
O problémech s játry se poprvé dozvěděl v březnu, když klubový doktor bral pardubickým hokejistům krev kvůli celkovému vyšetření a posezónním lázním. "Tehdy se přišlo na to, že mám nějaké zvýšené hodnoty. Bilirubin a nějaké další věci, sám ani nevím, co všechno to je," říká Mikeska.
"Mám špatné jaterní testy, vylučovací metodou se pak dělají různé zkoušky. Na žloutenku, jestli to není způsobené nějakou hepatitidou a podobně. Ale to všechno dopadlo negativně, nic takového mi nenašli. Takže doteď neznám přesnou diagnózu," vysvětluje.
Je to hořkosladký paradox. Právě díky své rvavosti a velkému hokejovému srdci se prosadil do špičkového hokeje. Obětavost a bojovnost ho ale přitom připravují o možnost hrát velké zápasy doma i v zahraničí.
Výčet smolných momentů pardubického útočníka je smutně bohatý. V lednu nehrál několik týdnů kvůli bolestivému zranění stehenního svalu, po čtvrtfinále play-off ležel dva dny se čtyřicítkami v nemocnici. Za pár dní už se na ledě probíjel třineckou obranou v semifinálové sérii. "Tam možná ty problémy začaly," tuší. "Není pravda, že je to dědičné."
Ve finále se Slavií dostal ránu pukem do krku, při jeho pádu na led divákům zamrazilo. Mikeska ale vynechal jen několik střídání, pak znovu naskočil do hry. Finálovou sérii odehrál jen silou vůle, v té době už mu kvůli potížím s játry špatně regeneroval organismus.
Přesto se místo rehabilitace chtěl prosadit v národním týmu do nominace na mistrovství světa. Jenže v přátelském utkání v Petrohradu s Ruskem padl do střely, která mu zlomila nohu...
Místo reprezentačního dresu vyfasoval berle. "To jsem měl chuť něco rozbít," připouští. Jenže to ještě nebyla pro sedmadvacetiletého hokejistu poslední rána osudu.
"Během letní přípravy jsem se léčení naplno věnoval a podařilo se srazit hodnoty těch testů do normálu," vypráví Mikeska. "Klasicky jsem trénoval, úplně stejně jako ostatní. A postupně se ty výsledky snižovaly až na normální hodnoty."
Jenže po dvoutýdenní dovolené a stejně dlouhém týmovém soustředění v Trutnově se vrátil do Pardubic a bylo znovu zle. "Jeden den po tréninku mě stáhli, že mám s játry průšvih. Zase mi našli zvýšené hodnoty, ale ještě několikanásobně vyšší, než předtím. Ten nárůst byl obrovský, proto mě stopli úplně," říká. "Měsíc a půl jsem se ani nehnul."
Mohl jen na procházky s půlroční dcerou Terezkou, občas se zašel podívat na spoluhráče, jak trénují. A hrál počítačové hry. "Byl jsem z toho dost rozčarovaný, hlavně proto, že jsem se vůbec necítil špatně. Většinou když máte podobný nález, třeba po přechozené mononukleóze, je člověk malátný a unavený. Ale já? Nic takového. Byl jsem pořád v pohodě, jen v těch výsledcích testů stálo, že v pořádku nejsem."
Nemůže hrát vrcholové zápasy, nesmí se dotknout alkoholu. Ani jedno pivo. Zatím alespoň trénuje na ledě nebo se chodí dívat na spoluhráče. Špičkové utkání se Spartou proseděl na tribuně.
Fandil spoluhráčům. A doufal, že už brzy mezi ně vyjede se svou jedenáctkou na zádech a z jižní tribuny uslyší skalní příznivce skandovat svoje jméno.
