Kromě tří bodů nešlo o nic. Byl to jeden z běžných dvaapadesáti hokejových zápasů. Navíc v první lize, tedy druhé nejvyšší soutěži.
„No jasně, hraje se o kýbl nudlí a stejně nás do Jihlavy přijede dva tisíce. Co ti na to mám říct?“ usmíval se předseda fanklubu Pavel Vágner na nástupišti před odjezdem z Českých Budějovic.
Po obrovském zájmu musel on a jeho kamarádi přehodnotit situaci a namísto osmi autobusů na Vysočinu vypravit speciální vlak, kam se vešlo více než tisíc fanoušků Motoru.
Ti se začali scházet v sobotu na nádraží už dopoledne a udělali dobře. Kdo přišel pozdě, měl smůlu a tříhodinovou cestu do Jihlavy si musel vystát. S kamarády Lukášem a Tadeášem přicházíme na peron později, ale naštěstí místo najdeme. Než vlak odjede, otevřeme si plechovku s pivem, ťukneme si a debatujeme s dalšími motoráky.
Čepice, kam se podíváš
Ty nešlo přehlédnout, většina fandů měla pruhovanou čepici s nápisem Motoráci. Výjezdní specialitu dostalo prvních 500 přihlášených. „Na hokeji jsem letos nebyl ani jednou. Takže tohle bude můj první zápas a ještě venku. Tohle jsem si ale opravdu nemohl nechat ujít,“ bavil se s námi ve vagonu jeden z fanoušků.
Deset minut před odjezdem vlaku jsou vagony už beznadějně plné, lidé se šálami a dresy Motoru ještě popíjejí, pokuřují a baví se s kamarády na nástupišti, kam se na odjezd přišel podívat i prezident Motoru Roman Turek se sportovním ředitelem, trenérem Radkem Bělohlavem a generálním manažerem Stanislavem Bednaříkem.
„Tak kluci a holky, odjezd. Jedeme, nastupovat,“ velí jeden z výpravčích a má co dělat, aby desítky lidí popohnal do vlaku, který se má za pár vteřin rozjet směr Jihlava. Fanoušci jsou ale ukáznění, típají cigarety, dopíjejí piva a naskakují do dveří. Peron je prázdný a vlak se dává do pohybu. Po cestě z nádraží speciálu mává řada drážních zaměstnanců, a někteří z nich dokonce i se šálou s červeným emkem.
Ve vlaku se bavíme samozřejmě o hokeji a po chvilce jízdy přicházejí na řadu i známé chorály a popěvky, i když trošku upravené. „Druhý vagon odpovídá,“ ozývá se z vedlejšího a už to jede. Z jedné strany se řve České, my zase Budějovice a pak se sborově tleská.
První zastávka. Ve Veselí nad Lužnicí z osmi vagonů vylezou stovky lidí, z devátého vozu soupravy pak policisté, kteří jedou celou dobu s námi. Nádraží zahalí najednou dým z barevných světlic a další pyrotechniky, skandují se další pokřiky a potom zase průvodčí musí zvýšit hlas, aby nahnal lidi do vlaku.
Stavíme také v Jindřichově Hradci, Počátkách anebo Batelově a pokaždé je scénář stejný. Jít ven, zakřičet si, někdo si jde i odskočit a jede se dál. Tři hodiny do Jihlavy tak utíkají hodně rychle.
O další zpestření těsně před cílem se postarala skupinka jihlavského tvrdého jádra. U jednoho z přejezdů rozvěšují svou vlajku, zapalují světlice a pak si také stáhnou kalhoty a vystrčenou částí těla dávají najevo svůj jasný názor na speciální vlak Motoru.
Jsme v Jihlavě. Teprve teď tisícový dav ukazuje svou pravou sílu. Od nádraží až na stadion jdeme průvodem, samozřejmě nechybí skandování Jedině Motor, zapálené světlice a v neposlední řadě policejní těžkooděnci. „Jděte všichni na chodník, na chodník!“ hlásí do megafonu jeden z nich. „A ty si jako myslíš, že tisíc lidí má jít po chodníku, jo?“ hbitě mu odpovídá jeden ze starších lidí v dresu Motoru.
I když je chodník úzký, policisté jsou neoblomní a tlačí dav ze silnice. Před stadionem se většina lidí rozprchne do okolních hospod a barů. Najít volné místo hodinu před utkáním je kumšt, ale stejně jako ve vlaku se nám to povedlo.
Kuchař to dnes nestíhá
Musíme si však dát jen jihlavské pivo, kuchař je na směně sám a má toho moc, takže bychom i s pozdním obědem nestihli začátek zápasu.
„Vůbec tady na to nejsou připravení. Všude se o tom psalo, museli vědět, že sem přijede tolik lidí. Tak vezmu na brigádu kuchaře navíc, ne?“ trochu se zlobila skupinka budějovických fandů, kteří seděli v hospodě s námi. Dopíjíme pivo a jdeme na stadion.
A tam teprve začíná ta pravá zábava. Každého budějovického fanouška musí tamní pořadatelé prohledat zvlášť, my jsme prošli, a tak si jdeme hledat místo. Tady už tak úspěšní nejsme.
I když je sektor pro hosty obrovský, vizuálně zabírá třetinu celého stadionu, plní se až neskutečně rychle. Prodíráme se lesem žlutých a modrých dresů Motoru na vybrané místo, ale po chvíli to musíme s Lukášem vzdát. „Nejde to, otoč se a jdeme to zkusit jinam,“ říká mi. Jdeme zpátky, k tomu ještě schytáme pár cákanců od piva. Trochu volněji je za bránou, odkud nakonec sledujeme celé utkání.
Zápas nemohl začít lépe, po několika vteřinách hry vybuchuje hostující tábor fanoušků, když dává první gól Rok Pajič. Jenže zatím skvělou atmosféru výjezdu kazí jeden z našich, když na led hází dýmovnici. Nedělá se to, ale bohužel už i na hokejová utkání chodí „fanoušci“ spíše známí z prostředí fotbalových stadionů.
Fanoušci hokejistů Českých Budějovic při výjezdu do Jihlavy.
Po krátké pauze se hraje dál. Pochopitelně domácí kotel se nechce nechat zahanbit a hlasitě povzbuzuje své mužstvo. Obě strany se pak střídavě překřikují, což pomáhá zápasu i atmosféře v hledišti, kterou můžeme v klidu srovnat s mnohými extraligovými stadiony při play-off. Ale tohle je „jen“ první liga.
Po první třetině vede Motor už 2:0 a stovky budějovických fanoušků jdou o přestávce před stadion. Nejde to sice moc rychle, ale žádné problémy nejsou. Dokonce se nám daří vystát si frontu na klobásy a to se dá v takovém davu považovat skoro za zázrak.
„Uvnitř mají jen jeden kiosek v našem sektoru, tam jsem raději vůbec nešel. To vůbec nemá smysl. Je pravda, že stánků s občerstvením tu mohlo být víc,“ říkal za námi ve frontě další z Motoráků. Ani v dalších dvou třetinách tempo ve fandění nepolevuje. Nálada na výjezdu, navíc ještě v tomto případě, strhne daleko více lidí než při domácím zápase.
Všichni se snaží s kotlem tleskat, křičet, zpívat chorály a podobně. Je konec, Motor vyhrál 4:1 a v hledišti to bouří. Zase se někdo neudržel a musel v motoráckém kotli odpálit pyrotechniku, to ale nepokazilo oslavy dvou tisíc fanoušků Motoru a děkovačku s hráči. Evidentně je to baví, a proto se ještě z kabiny vracejí na led a rozjíždějí druhé kolo děkovačky. Kdy jindy si mají hokejisté užít něco podobného, když ne v sobotu.
To je ale naše místo!
„Nic takového jsme asi ještě nezažili, bylo to fantastické. Musíme divákům poděkovat,“ shodli se hráči Motoru po utkání, že to byl opravdu výjimečný večer.
Po zápase máme asi hodinku a čtvrt, než pojede vlak zpátky do Budějovic. Jdeme na večeři a pak k nádraží. Jenže to byla chyba, dvacet minut před odjezdem jsou místa ve vagonech zaplněná a není si kam sednout. Ani tam, kde máme věci a seděli jsme tam cestou do Jihlavy. Rozhodně to nebyl jen náš problém, ale řady dalších. Rezervovaná místa zasedli i lidem z fanklubu, kteří se o výjezd starali. „Je to asi naposledy, co pořádáme tak velkou akci. Někteří lidé jsou opravdu nevděční,“ mrzelo u vlaku Pavla Vágnera.
Musíme se tak proto posadit na schody a cestu zpátky vytrpět. Takže kromě tří bodů a vyřvaných hlasivek jsem si domů ještě přivezl pěkně pokroucená záda.
I přes tyto nedostatky si nešlo sobotu neužít. Ačkoliv se našlo pár jedinců, kteří svým chováním, jak na stadionu, tak i cestou zpátky, nedělali vůbec dobré jméno slušným fanouškům Motoru, celkově výjezd dopadl dobře. Těžko uhlídáte dva tisíce lidí, ale naprostá většina příznivců budějovického Motoru ukázala, že umí táhnout za jeden provaz, že takzvaně „fandí“ extraligu a jakou velkou sílu má tým s červeným emkem.
