Možná pamatujete jeho hysterické vystoupení na hrách v Salt Lake City 2002. Tam na jeho „vlastenecký“ projev po remíze s Českem užasle zírali i kanadští reportéři.
V roce 1998 do Japonska přiletěl coby sedmatřicetiletý veterán. V klubu New York Rangers strádal, poněvadž mu vedení nechtělo koupit schopná křídla, jež by proměňovala jeho geniální pasy. Olympiádu v Naganu si hodlal užít.
Už nebyl považován za tahouna, společně s Yzermanem a Shanahanem hrál až ve třetí řadě. Kapitánem byl robustní Lindros. „Nikdy mě hokej nebavil jako teď a tady,“ lebedil si přesto v Naganu. Líbilo se mu širší kluziště, na němž si beci nevystačili s držením a hákováním. Zamlouval se mu spád partií bez reklamních přestávek.
Až do semifinále mašírovala Kanada bez zakolísání. Přemohla Švédy, snadno spláchla USA, Bělorusko i Kazachstán. Pak přišel osudný souboj s Českem. Byl to pro Kanadu seriózní soupeř, avšak Roy, Blake, Bourque, MacInnis, Lindros, Fleury, Recchi a další hvězdy nepočítali s porážkou.
Ještě v 59. minutě však prohrávali 0:1 a Gretzkého touha vadla. „Čtyřicet minut jsem si ho skoro nevšiml,“ líčil ve svém životopise gólman Dominik Hašek. „Ke konci zápasu ale přestal být nenápadný. Ze svojí parkety za brankou nahrával. Pak zase vyjel přede mne, vystřelil - někdo to naštěstí zblokoval.“
Linden stihl vyrovnat, jenže v prodloužení přetrvalo skóre 1:1 a na penalty zvítězili Češi. Kouč Marc Crawford si dovolil historickou troufalost a nevybral Gretzkého na nájezd. „The Great One“ pak seděl na střídačce dočista zhrouceně. S ohnutou páteří, zarudlýma očima zabodnutýma do země. Byl to dojemný, skličující obraz.
„Neprohráli jsme ani jeden zápas, a přesto jedeme domů,“ řekl a prozradil tak, že mu na následujícím utkání o třetí místo vlastně nezáleží. „Podlehli jsme Čechům pouze v dovednostní soutěži.“
Má desítky miliony dolarů, bezmeznou slávu, krásnou rodinu. Výstavou trofejí by snadno zaplnil své luxusní sídlo v Los Angeles. Zlatá olympijská medaile však bude Waynu Gretzkému do smrti chybět.
