Odevzdal se plně podnikání a rodině. Našel si i nového koníčka. Uchvátil ho golf, který hraje proti přátelům.
Ti ho nakonec přemluvili, aby znovu obul brusle, hokejovou výstroj a vzal hokejku do rukou. "Hraju za Torpedo okresní přebor," nejen to říká hokejový bard, vtipálek, ale i oblíbený televizní expert David Pospíšil.
Davide, lidé vás znají jako spolukomentátora hokejových přenosů. Čím se ale doopravdy živíte?
Ještě při hráčské kariéře jsem začal podnikat a v tom pokračuji dál. Mám obchod v Pardubicích a zabývám se prodejem oděvů.
Uživí vás to?
Kdyby neuživilo, nedělal bych to.
Kolik vám vlastně spolupráce na přenosech vynese?
Vysílá se každé kolo. A když absolvuji Euro Hockey Tour, mistrovství světa a ještě jako vloni olympiádu ve Vancouveru, dá to osmdesát zápasů za rok. To dělá příjem, který si vydělá většina národa. Nic závratného, ale nějaký příjem to je. Taková životní údržba.
Stíháte ještě podrobně sledovat pardubický hokej?
Vlastně jen to, co je v televizi. Týdně vidím osm až devět zápasů. A kdybych se měl ještě tady chodit koukat na hokej, to už by bylo na Chocholouška. Takže to rád vypustím, i když výsledky sleduji.
A podnikání? Obor, který jste si vybral, vás baví, nebo je to nutnost?
Beru to jako zdroj obživy, něco člověk dělat musí. Když jsem před deseti lety začínal, myslel jsem na zadní kolečka. Zkusil jsem to, na nějaké úrovni se to drží. Je krize, takže to není jednoduchý, ale já prostě nebrečím. Vždycky to může být lepší, ale také horší.
O kolik teď máte více času oproti kariéře profesionálního hokejisty?
Čas mám, a především si ho můžu naplánovat tak, jak chci já. Během hokejové kariéry čas plánoval někdo jiný, a protože jsem byl pod smlouvou, musel jsem ho dodržovat. V současnosti to je tak, že pokud chci něco udělat až v úterý, tak to udělám až ten den. Spousta práce se dá udělat ve dvou dnech a v uvozovkách už si potom trochu mohu válet šunky. Je to o člověku, jak si čas uspořádá, aby měl čas na koníčky, rodinu a další věci.
Vyhovuje vám, že si můžete také "odfrknout"?
Já si nestěžoval ani tenkrát. Hokej jsem hrál dobrovolně. Nikdo mě do něj nenutil a bavilo mě to. Trpěla rodina, protože jsem byl třikrát do týdne úplně pryč. Když jsem přišel z tréninku, padl jsem do postele a tam se válel jak mrcha, mohl jsem fungovat až po dvou hodinách. Teď se můžu věnovat celý den lidem, kteří mě podporovali.
Když se rodinné dění motalo kolem vás, je to teď více o manželce?
Spíše okolo dětí. Máme jedenáctiletou holku, má spoustu koníčků. Jezdí na koni, hraje tenis a golf. Člověk má starosti jako každý jiný rodič. Lítá s dětmi a okolo jejich koníčků, aby z nich vyrostli normální lidi, a ne počítačoví démoni, kteří budou sedět u monitoru a budou koukat, jak to tam bliká.
K čemu jí tedy vedete?
Až jednou bude dospělá, aby mohla vyrazit někam s partou, uměla vzít do ruky balón, raketu, aby zvládla lyžovat. Prostě se postavit ke všemu. Nikoliv špičkově, ale aby si připadala tak, že nikde není na obtíž. Aby byla ten správný člen do party, který je všude rovnocennej.
A co váš syn?
Už je na vysoké. Zkoušel hrát hokej, ale on byl otrokem toho, že jsme se stěhovali mezi Pardubicemi a Plzní. Vlastně neměl stálé místo. Dnes už po kariéře hokejisty vím, že hokej není všechno. Je spousta jinejch krásnejch věcí. Dělá mi hroznou radost, je na právech v Brně. Myslím, že jsme ho taky nevedli špatně.
Druhá liga? Nechci, tam se musí trénovat
Pojďme zpátky k vám. Nazul jste vůbec od konce kariéry brusle?
Dva roky jsem je na nohách neměl, to se přiznám. Vloni jsem začal chodit na led s veterány. Teď chodíme pravidelně každý týden. Letos jsem se tak zbláznil, že jsem začal hrát za Torpedo Pardubice okresní přebor. Myslel jsem si, že už k tomu nebudu mít vztah, ale docela mě to baví. A hlavně na tu soutěž stačím. Kdybych nestačil, nebude mě to v ten okamžik bavit a dělat to nebudu.
Nechal jste se zlákat přáteli?
Rozhodně, protože tam hraje naše golfová parta. Do golfu jsem se také zbláznil. Ti samí borci hrají za Torpedo. Tak dlouho do mě vandrovali, až jsem se rozhodl, že přijdu. Přišel jsem, docela se mi to zalíbilo, protože je to zase něco jiného než při veteránech. Má to větší adrenalin. Tuhle sezonu dohraju a uvidíme, jak příští rok, co zdravíčko dovolí, protože dvanáctkrát operované pravé koleno a dvakrát levé si také můžou říct, že nechtějí.
Ale nabídky jste určitě měl, že?
Letos jsem dostal nabídku do druhé národní ligy, po třech letech, co jsem pořádně nebruslil. Musel jsem říct, že nechci z jediného důvodu - na to se musí trénovat. Bez přípravy nikam chodit nebudu. Nemám zapotřebí někde hrát špatně.
Byl to i jeden z důvodů, proč jste k ledu tak dlouho nepřičichl?
Ani mě nenapadlo jít se sklouznout. Říkal jsem si, že je to za mnou. U hokeje jsem se díky televizi pohyboval, spoustu zápasů viděl. Trvalo půl roku, než jsem se od toho oprostil. Do té doby jsem to jen prožíval a klukům záviděl, že ještě hrajou. Moje rozhodnutí bylo takové, že končím i přesto, že nabídky byly. Mohl jsem jít hrát, ale všechno to bylo pryč z Pardubic. Už jsem nechtěl pryč, radši jsem byl doma s lidmi, které mám rád a kteří pro mě něco obětovali.
Mluvil jste o golfu, baví vás to?
Říkal jsem si zprvu, že to není nic pro mě, že potřebuji adrenalin. Ale já rád vypadnu někam do lesa, projdu se. Dělá mi to dobře.
S kým si chodíte dát partičku?
Třeba s Michalem Medunou, bývalým fotbalistou Sparty. Nebo s Petrem a Alešem Hemským. Také s Petrem Kořínkem nebo Radkem Kampfem, když přijedou z Plzně.
A máte z golfu požitek?
Zlepšuji se a doufám, že to tak bude dál, abych byl se sebou spokojený a cítil se dobře. To je pro mě hrozně důležitý.
Takže i tam jste vítězný typ?
To jsem všude. Já nenechám vyhrát ani malou v člověče, nezlob se, ani na kurtu při tenisu. Nikoho, dobrovolně sám se nenechám porazit ani od šestiletýho děcka. Je to možná hloupý, ale nesnáším porážku.
Tak to už vám patrně zůstane až do důchodu, že?
No... ona mi říká i manželka, že jsem až trapnej, že furt musím vyhrát. Když budem sjíždět kopec na lyžích, musím být první. Když jsme jezdili cvičení na ledě, musel jsem být první. To mi pomohlo i v hokeji, že jsem něco dokázal. Všechno jsem dělal i při přípravě víckrát.
Dvacku denně jsem kouřil po celou kariéru
David Pospíšil kouří od devatenácti let
Jak jste na tom s cigaretami? Pořád ještě kouříte?
Já v tom jedu už od vojny, kdy mi bylo devatenáct. Celou svou hráčskou kariéru.
Kolik si za den dáte?
Dvacku, furt stejně.
Za vás to bývalo zvykem?
Dneska už to téměř zmizelo, nevím, jestli si teď ještě pár hokejistů dá čmouda. Pamatuji, když jsem začínal v Pardubicích během devadesátých let, dohrál se zápas a za autobusem nás z třiadvacetičlenného kádru stálo šestnáct. Nebylo to nic divného.
Vyčítal vám zlozvyk některý trenér? Měl jste s tím problémy?
Neměl. Kouč Marek Sýkora vždycky po tréninku posílal maséra, jestli bych mu jedno nedal. Sám nikdy nepřišel, ale pokaždý poslal maséra, protože věděl, že u mě budou. Jediný problém byl po sezoně, když se člověk nehejbal, odpočíval a válel se. A než jsem tu "cihlu" podychl a vyplivl, tak to byl týden. Trénovalo se dvakrát denně, takže to šlo. Ale pořád se snažím přestat.
Po těch letech už asi těžko, že?
Bojuju, přestávám každý týden dvakrát a většinou přes noc. Vždycky pak ráno a posunu to o den. Ale takových předsevzetí jsem měl. Zatím jsem v tomhle směru slaboch, kterej to nedokáže. Věřím, že přijde ale doba, kdy přestanu. Už mi to vadí, protože jsem otrokem toho, že s sebou nosím cigarety a kouřím.
Slabost pro cigarety berete jako svou životní prohru?
Zatím jsem s nimi nešel do soutěže, ale je to těžký soupeř.
Je na to nějaká taktika?
Opuštěný ostrov na jeden rok. To je nerealizovatelný. Taktika je jednoduchá, nekouřit a mít vůli.
V době nikotinových náplastí a elektronických cigaret na takové prostředky nevěříte?
Zkoušel jsem všechno. Už jsem si zkusil i tu nikotinovou náplast nalepit přes hubu. Bohužel jsem si ji sundal. I ty prášky proti kouření, dokonce jsem dva měsíce nekouřil. Pak na mě přišla krizovka, že si dám, a jel jsem v tom znova. Je to o hlavě a vůli, zatím jsem k tomu nedospěl a asi jsem pořád v pubertě.
Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Šel bych trénovat, zatím ale nespěchám. Ta práce není ohodnocená tak, jak by si zasluhovala, a kdybych tam šel, zase bych se vrátil do kolotoče, z kterého jsem už vypadl. Ale tak, jak jsem tvrdil, že nemůžu trénovat děti, což jsem si vyzkoušel na různých kempech, tak teď bych to zase naopak rád zkusil.
A to se vás lidé neptají, proč už dávno netrénujete?
Ptají, ale musím se uživit a zajistit rodinu. To jde tehdy, pokud budu dobře zaplacenej. A jak jsem řekl, práce hokejového trenéra není nic na hodinu, aby šel člověk pryč. Je to na celý den.
