„Bojovnost mi tu pár zápasů chyběla, byl bych rád, kdybych ji viděl větší,“ přiznává 28letý Jaroměřský v rozhovoru pro MF DNES.
Sledujete pořadí Radegast indexu?
No jasně, že se dívám. Bylo by hezký dostat zelenou helmu, ale Honzu Výtiska je těžké porazit. Ještě zbývá pět zápasů, a jestli hrají Vítkovice třikrát doma, tak nemám šanci.
Je mezi obránci zelená helma ceněná?
Netuším, jak to kdo sleduje. Je to extraligová statistika a vždycky je dobré být v popředí. Snažím se bojovat, aby se mi i v téhle statistice dařilo.
Nahoře vás drží hlavně dvanáct zblokovaných střel. Máte na ně recept?
Člověk musí sledovat hokejku a očekávat, kam bude chtít soupeř vystřelit. Každá střela, která neskončí na gólmanovi, se počítá. Ale nevím, jak kde tyto statistiky zapisují, jestli si hráče někdy nespletou a zda je to úplně přesné. Snažím se a nabádají nás i trenéři, že je důležité se pro tým obětovat. A vím, že bych měl přidat v hitech.
Je potřeba i odvaha vrhnout se proti puku?
Samozřejmě, někdy si člověk v té vteřině řekne, že by to mohlo zabolet, a ono to pak taky pěkně zabolí. Ale chrániče jsou v dnešní době natolik kvalitní, že většina střel skončí na plastronu. Musí to být i v povaze, že se člověk chce nechat pukem napálit. Lehnutí do střely mi nevadí. Když jsem na ledě, nechci dostávat žádné góly.
I to se vám zatím daří, máte plus deset bodů ve statistice plus minus. Má to pro obránce týmu ze spodku tabulky větší hodnotu?
Stoprocentně, plus minus body jsou víc ceněné. Nevím, čím to je, ale nikdy jsem nedostal tolik prostoru jako letos. Loni jsem si taky zahrál hodně, ale letos se mi nějak daří. Samozřejmě jsem rád, že jsem v tak kladných číslech hodně nahoře v týmu. Je dobrý, že když je člověk na ledě, víc gólů se dává a míň dostává, ale za tři zápasy to může být úplně jinak. Hlavně když budeme vyhrávat jako tým. Deset kladných bodů bych s klidem vyměnil za nulu, pokud bychom v tabulce byli čtvrtí.
Čím si vysvětlujete, že se vaše role mění a dostáváte víc času na ledě?
Jsem v Olomouci už čtvrtý rok. Přišel jsem do první ligy, pak jsme postoupili a ukázalo se, že nejsem na extraligu zvyklej. Byl to trochu skok a šel jsem na hostování do Kladna. Zlomilo se to, až když jsem se vrátil. Můžete být sebelepší, ale když si nebudete věřit, nepůjde to. V Kladně jsem získal sebedůvěru, srovnal se s tempem a zjistil, že se extralize dokážu přizpůsobit. A pořád se snažím pracovat na tom, abych své dovednosti vylepšoval. Je to tedy i tím, že dostávám víc prostoru a snažím se na sobě pracovat.
Musel jste si dokázat, že na extraligu stačíte?
Přesně. Ze začátku jsem byl vyjukanej, ale jak už ji nějaký rok hraju, cítím se každý zápas líp. Jsem vyhranější a víc si je užívám. Doufám, že to pořád poroste. Příští rok bych na tom chtěl ještě víc máknout a pak uvidíme, kam mě to dál povede.
Vyprší vám kontrakt?
Po příští sezoně. Bude mi devětadvacet, takže už budu mít snad i něco odehráno a chtěl bych delší smlouvu a někde se zabydlet na delší dobu. Těžko říct, jestli to bude v Olomouci, nebo jinde. Líbí se mi tu, jsem tu čtyři roky, město je to krásný a s celým týmem od kustodů po nejvyššího manažera se známe a vyhovuje mi to. Jsem tu maximálně spokojený. Ale samozřejmě pak už bude záležet na výši kontraktu, podmínkách, protože mám rodinu a musím se postarat. Nevidím dopředu, teď si tu užívám každý den a doufám, že to bude jen a jen lepší. Třeba to letos dopadne dobře a příští rok ještě líp.
Zapustil jste za ty čtyři roky na Hané kořeny?
Jsem původem z Mladé Boleslavi, kde je všechno obestavěné kolem Škodových závodů, takže krása Olomouce je s tím nesrovnatelná. Praha je na mě už obrovská a žít bych tam nechtěl. Vždycky říkám ‚čím víc lidí, tím víc divnejch lidí‘. Olomouc je velká tak akorát, sedí nám, máme tu co dělat, narodil se mi tu druhý syn, takže ano, zapustil jsem tu kořeny. Celou nejvyšší kariéru jsem strávil tady, takže jsem naprosto spokojenej s městem i olomouckým zimáčkem. Mám to tu rád od těch nejmenších věcí až po ty důležité. Neplánujeme tu zůstat natrvalo, chtěl bych se jednou vrátit k rodičům. Ale nikdy jsem nepoznal takhle pěkné místo, které by mi vyhovovalo.
Je v tom i pouto ke klubu, kde jste si vybojoval a zahrál extraligu?
Byla doba, kdy už jsem chodil do práce. Vstával jsem v pět ráno, chodil do zahradnické firmy a nevypadalo to, že bych hrál hokej. To bylo před šesti lety, kdy jsem pracoval místo letní přípravy. Pak se naštěstí ozval pan trenér, který mě měl od žáčků a dělal asistenta v Benátkách, že jim vypadlo místo v obraně, vzali mě na zkoušku, jestli se chytím. Dva roky jsem tam vyhrál bodování obránců, vydobyl jsem si pozici a pak mi zavolal trenér Fiala, jestli bych nešel do Olomouce. Hned první rok se nám povedlo postoupit, což je zážitek jednou provždy. Jsem vděčný, že mě sem vzali, a myslím, že si to oplácíme vzájemně.
Po sezonách vzestupu přišly letos rozpaky a průběžné desáté místo. Sám jste prohlásil, že je letos něco jinak než loni. Co to je?
Jak jsme hráli s Brnem (5:2) a Litvínovem (7:1), tak jsem si říkal, že jsme to zase našli. Je důležité, aby všichni makali, jak mají, a nikdo nic nevypustil. Kdyby to byl tenis a hrál každý za sebe, bylo by to jedno. Ale když je každej zodpovědnej i za dvacet svých kamarádů, tak to jedno není. To si musí každý ve svém svědomí říct, jestli udělal všechno, nebo ne.
Třeba v posledním zápase proti Pardubicím (2:4)?
To je hrozná škoda. Začali jsme velmi špatně, dostat čtyři góly v tak rychlém sledu... Byli jsme opravdu marní a hodně mě to štvalo. Bylo to laxní, dostat takto čtyři branky – a ještě takový. Tam nebylo prostě nic. Někdy člověk maká a dostane góly, ale proti Pardubicím jsme nehráli dobře. Škoda, protože během pauzy je vždycky lepší mít pohodičku po výhře.
Kapitán Martin Vyrůbalík řekl, že se tu v létě hodně hráčů vyměnilo a je znát, že velká část týmu už nezažila baráž a boj o život na jaře 2015. Souhlasíte?
Možná na tom něco být může, ale nechci říkat, že kluci, kteří přišli, nebojují. Na mě třeba baráž nemá žádný vliv, nemakám kvůli ní víc. Není na mě hodnotit, jaký se v létě v Olomouci poskládal kádr. Zatím měli v klubu s výběrem hráčů vždycky šťastnou ruku, třeba se to zlomí. Stačilo by vyhrát tři zápasy vřadě a v tabulce poskočíme. Na nikom nevidím, že by nechtěl pracovat. Snažím se odvádět maximum, a když to budou dělat všichni, věřím, že to povede k úspěchu, a k tomu nás tlačí i trenéři. Když jsme to jeden víkend s Brnem a Litvínovem dělali, mělo to úspěch. Věřím, že si každý vzpomene, co nám body vyhrálo, a snad to tak zvládneme i ve Varech a pojedeme tu dlouhou cestu domů s plným počtem bodů. Štve mě, že nám to nelepí jako loni. Ale proč, to nevím.
Jste rád, že se hraje přes Vánoce?
Mně to je jedno, slavím svátky doma s rodinou. Překážka je to pro kluky, kteří vlastní rodinu nemají a chtějí třeba k rodičům. Je pravda, že 26.prosince bych nemusel jet až do Plzně, ale neřeším to. Prakticky nevím, jestli je úterý, nebo sobota, můj rytmus jsou tréninky a zápasy, nemám to jako člověk, který jde v pátek z práce a těší se, že si užije dva volné dny. Já jen vím, že se těším, až dětem zacinkám zvonečkem a budou šťastné z dárků. Ale jestli je během svátků zápas nebo trénink, mi nevadí. A jak se říká – zápas, to je svátek hokeje. (směje se)
Základní část se přehoupla do druhé poloviny, karty máte zatím rozdané na desáté místo. Co se s tím dá dělat?
Zápasů je pořád hodně. Ale co si můžeme říkat jiného, než že budeme makat? A když budeme makat, budeme sbírat body. A když budeme sbírat body, posuneme se tabulkou. Nechci jít do baráže a hrát do konce dubna. Udělám maximum, abychom se nestresovali. V našich silách je být výš, můžeme přece porazit kohokoliv. Určitě máme na to, abychom hráli daleko lepší umístění, než je desáté místo. Začali jsme sezonu dobře, ale pak najednou přišlo snad uspokojení – a listopad bylo fiasko, kdy jsme nevyhráli skoro nic. Kromě toho, že jsme nedali skoro žádný gól. Asi budeme muset zase hrát na 2:1 jako loni. Hrozně rád bych věděl, co musíme změnit, abychom zase vyhrávali. Musíme bojovat, rvát se, chtít vyhrát, bez toho to nejde. Loni jsme kolikrát byli horší, ale vyhráli jsme tím, že jsme to ubojovali. Letos jsme naopak byli často lepší, ale pak dostali gól a sesypali se.
Fanoušci zatím zůstávají pozitivní, jako by i třetí rok přetrvávala vděčnost za extraligu. Nebo se to už mění?
Když se vcítím do fanoušků, chtěl bych vidět góly, vyhrávat a fandit, takže pochopím i nespokojenost. Když se prohraje pětkrát po sobě, má každý právo vyjádřit zklamání, stojí je to čas i peníze. My to neděláme naschvál, snažíme se odvést naprosté maximum, bohužel děláme i chyby, jako každý v práci. Chápu, že lidi chtějí vítězství, a jsem rád za každého fanouška na každé akci. Vidět ve městě lidi v čepici HC Olomouc je super a jsem vděčnej, že můžu být součástí toho, na co se chodí dívat a čím žijí. Kvůli tomu chci, abychom vyhrávali.
To se letos tak často nestává.
To ne, ale loni tu byla hodněkrát super atmosféra a jsem nadšenej, když se vyhraje, lidi jsou spokojení a po cestě domů si řeknou ‚dneska to byla paráda, užil jsem si to, kluci makali a vyhráli‘. O to víc mě štve, když se nevede, a když se to nepovede pětkrát za sebou, štve mě to oto víc. Přiznávám, že mě dovede vytočit i pískání. Třeba když se nedaří přesilovka, chci to udělat dobře, neudělám to dobře, a ještě na mě někdo píská? To jsem vytočenej! Hergot, já to chtěl udělat dobře! Přísahám! (směje se) Ale aspoň mě to hecuje, abych to napravil.
Vzkážete něco fanouškům? Máte možnost.
Jsem rád, že podporujete olomoucký hokej, protože bez vás by to nemělo smysl dělat. A doufám, že vás to baví natolik, že s námi zůstanete, i kdybychom byli třináctí čtrnáctí, stejně jako první nebo druzí. Že zkrátka chodíte na zápasy a fandíte pro radost z hokeje. Chci vám poděkovat za to, že nás máte rádi. A věřte, že my budeme hrát co nejlíp, abychom byli všichni spokojení.
Čeho chcete v hokeji dosáhnout?
Nevím. Jak už jsem byl smířenej s tím, že hokej hrát ani nebudu, tak jsem nikdy neměl sny o NHL. Líbila by se mi KHL, ale když se tam nedostanu, nebudu zklamaný. Ne že bych nebyl ambiciózní, vím, že v hokeji jsem ještě nedokázal skoro nic. NHL je nejprestižnější, ale Rusko by mě lákalo víc, mám rád velká hřiště, je to víc hokejové. Nejsem na bitky, je pro mě těžký se na ledě tak vytočit, že bych chtěl někoho zmlátit. Neumím to a lidi v týmu už asi pochopili, že nejsem extra bitkař. Mně se líbí hokej jako hra, akce na jeden dotek je pro mě víc, než když někdo rozsekne druhému rypák pěstí. Jestli chce někdo extra ranaře, to já nejsem. Já mám radši šolíchačky s pukem. (směje se)
Ale zase čistě trefený strom...
To je samozřejmě hezký. Jenže oni ti kluci v extralize mají hlavy nahoře a čistě někoho trefit není zas tak jednoduché. Hra tělem k hokeji patří a mám ji rád, ale oni si puk umí pokrýt. Už to není to tak, že by půl hřiště koukali na led, kam jim utíká puk, a potom prásk.
Vánoce se blíží, máte i nehokejové přání?
Mám celkem spokojený život, super ženu, dvě krásné a zdravé děti. Dělám, co mě baví a kde se mi líbí. I já mám dny, kdy jsem vytočenej, ale jsem rád na světě a užívám si každý den. Když čtu, co se děje v politice, jak se ve světě válčí nebo se teď řeší slavíci, tak bych byl rád, kdyby lidi byli míň negativní. Mám se celkem dobře a byl bych rád, kdyby se tak měli i ostatní a byli milejší. Říkal jsem si, že až skončím s hokejem, chtěl bych fušovat do politiky. Přijde mi totiž, že doba je hrozně negativní. Můj sen je, aby tyto věci byly lepší.
