Byl to zvláštní a zcela nezvyklý pohled na ledovou plochu stařičké plechárny. Obránce Olomouce Jaroměřský gólem ukončuje prodloužení, oba týmy se sjedou ke svým brankářům a začínají slavit postup do extraligy.
„To byla bomba. To jsem zažil poprvé v kariéře, aby skončil zápas a radovala se obě mužstva,“ ohlíží se ofenzivní tahoun Mladé Boleslavi Michal Broš, jeden z nejslavnějších odchovanců olomouckého klubu.
„Když budu mluvit za nás, tak jsme byli lehce připosraní, báli jsme se a drželi jsme remízu. Takovou nervozitu jsem nezažil. Ale hráli jsme zodpovědně, nikdo nepropadl, věděli jsme, o co jde. Remíza byla po takovém vývoji pro oba týmy dobrá,“ líčil tehdy po utkání.
Je spravedlivé zmínit, že postup si oba kluby nevybojovaly jen posledním vzájemným zápasem, navíc by slavily, i kdyby dopadl jinak vzhledem k výsledku Chomutova s Kladnem. Jenže pachuť zůstala.
„Mluvilo se tři dny dopředu o tom, jak vše dopadne, a to byl další důvod, proč to pro mě byl jeden z nejhorších zápasů v životě. Samozřejmě kluci čtou noviny a internet, i já jsem slyšel spoustu otázek na tento zápas, ale spíš jsem se to snažil držet v sobě a modlil jsem se, ať už to dopadne jakkoliv, ale dobře pro nás,“ líčí veterán Broš. „Z tohoto pohledu to byl těžký zápas, ale my jsme v něm získali to, co jsme chtěli - extraligu. Každému je za těchto okolností jasné, jak se to bude hrát, všichni jsou chytří, všichni jsou trenéři.“
Broš si náladu zkazit nenechal. V osmatřiceti letech dotáhl Mladou Boleslav zpátky mezi elitu, nasbíral 74 kanadských bodů (27 gólů a 47 asistencí) a zářil. Přitom se zdálo, že po nedobrovolném konci ve Spartě ho čeká ústup ze slávy a začátek konce úspěšné kariéry.
„Neskutečné. Člověk, když do Boleslavi přišel, tak cíl vyhrát baráž zněl pěkně, ale pořád je to daleko a megapráce. Bylo třeba zvládnout základní část, to byl první krok, nejmenší, pak bylo potřeba zvládnout play-off, kde jsme se trápili s Benátkami a urvali jsme to se spoustou zraněných hráčů a proti vyhecovanému soupeři, který neměl co ztratit,“ vzpomínal. „Po psychické stránce to byl pro mě nejtěžší závěr sezony, co jsem zažil.“
Jako lídr cítil zodpovědnost za tým. „A taky jsem cítil, že pro mě už nemusí v kariéře přijít šance něco vyhrát. To byl největší problém v mé hlavě. Baráž je jinak srovnatelná se sériemi play-off, které jsem hrál z pozice favorita. Ale jinak vše člověk bere, když je mu pětadvacet, a jinak v osmatřiceti. V tom byla největší náročnost.“
K Olomouci má pořád kladný vztah a na dálku jí drží pěsti. Jinak tomu však bude v pátek. „Tím, že jsem z Olomouce a mám tu rodinu i kamarády, tak vůbec nejsem nešťastný, že se postup povedl i Olomouci. A že po letech, co tu extraliga nebyla, tu znovu je.“
Sám si extraligu po roční pauze zase užívá, hraje druhého centra a v devíti zápasech nasbíral sedm kanadských bodů (4+3). Středočeši však potřebují po třetí porážce v řadě zabrat.
„Z pohledu toho, že jsem celý život nic jiného nehrál, byl návrat do extraligy můj sen a cíl. Sezony jdou, některá je lepší, jiná horší. Člověka napadají různé myšlenky, jestli to nezabalit, nebo má naopak spoustu motivace, což je teď můj případ. Vím, o co jde, a jsem přesvědčený, že máme tým, který bude hrát důstojnou roli.“
Pokud by se to tehdy v dubnu nepodařilo, zvážil by Broš konec kariéry. „Měl jsem to v hlavě. Bylo to psychicky náročné období a honilo se mi toho v hlavě tolik. Kolikrát jsem přemýšlel...,“ přiznal. „Hlavu bych potřeboval uříznout a někam položit, protože jsem musel zapojit i mentální věci. Nebylo to se mnou jednoduché ani doma. Jsem rád, že to mám za sebou.“
Teď bude čelit domácí síle kohoutů, kteří dosud bodují výhradně jen na vlastním ledě. Ze dvanácti možných uhráli v plechárně deset bodů. Ale tentokrát půjde výsledek předem odhadnout hůř.
