|
NÁZOR |
Po skončení třetiny. Jen z čirého vzteku. Představte si, že by třeba na olympiádě dva čeští beci vystartovali na Lemieuxe.
Kanada by šílela nad tou troufalostí.
Jakou estrádu by pak asi předvedl manažer Gretzky? Kanaďané v pondělí v Praze podobně jako před sedmi lety v Helsinkách nesnesli porážku.
Tehdy se brutálně vrhli na Vůjtka, nyní na Jágra. Zase rozpoutali bitku. Proč? Pro Kanaďany znamená hokej bezmála náboženství. Mají obrázek kluků dovádějících na bruslích vytištěný i na pětidolarové bankovce. Dívky si tam jdou zahrát hokej stejně jako tady volejbal.
Je to NAŠE hra, říkají.
Dráždí je, že v ní někdo vyniká víc. Také proto třeba kanadští novináři i diváci většinou nesnášejí Jágra. Mezi českým a kanadským národem se tyčí věčný rozpor ve vnímání hokeje. Kdyby přijeli fanoušci z Toronta třeba do Pardubic na ligu, asi by je kličky a narážečky moc nebavily.
Chybělo by jim divoké nasazení, bodyčeky a rvačky. Napětí z úzkých zámořských hřišť.
U nás se zákrok Morrowa na Špačka považuje za likvidační faul. Koleno na koleno. V Kanadě ho vidí jako čistý „hit“, běžnou součást utkání. Dobře, ale útok v přesile na mírumilovnou hvězdu soupeře je přece i v Kanadě zbabělost.
