V době, kdy ze Slavie odcházel, jeho forma stoupala. Po komplikovaném zranění ramena dlouho nehrál a chvíli mu trvalo, než se prosadil.
V posledním zápase proti Karlovým Varům už ale svůj tým hlavní měrou nasměroval k vítězství, podílel se na ní dvěma góly a nahrávkou. A ve Skalici už zářil.
Pár utkání za mateřský klub si vyvzdoroval a kouč Růžička mu raději vyšel vstříc. "Doma se ukázat musím. Je to moje povinnost," říkal Pálffy rozhodně.
Skalica ho hodně potřebovala, neměla v týmu žádného tahouna. "Kromě Mira Zálešáka tam fakt žádný není. To se pak nejde divit, že je mužstvo na předposledním místě," poznamenal Pálffy pro deník Nový čas.
Právě se Zálešákem nastupovali a vytvořili tak údernou formaci týmu. Na ledě si rozuměli a stříleli většinu gólů. "Oba jsme přizpůsobiví hráči. Stačilo, aby se s námi sehrál třetí v útoku, dávat góly pak už nebyl žádný problém."
Doufá, že mužstvu svou přítomností alespoň trochu pomohl. "Teď bude rozhodovat týmový duch a bojovnost, klukům věřím. Určitě jejich výkony budu sledovat dál."
Poslední zápas ve Skalici mu vyšel parádně, rozloučil se s ní podobně jako se Slavií: dvakrát skóroval a jednou na gól nahrál. Žilina odjela s porážkou 2:4.
Velkolepá oslava ze strany diváků se však nekonala. Po závěrečné siréně Pálffy během skandovaného potlesku zamával tribunám a odjel do kabiny. Žádná velká nostalgie. "Odcházím s dobrými pocity," řekl slovenským novinářům.
