Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Deset hokejových „nej“ Eliáše. Teď? Sepíšu závěť a zkusím seskok padákem

Útočník New Jersey Patrik Eliáš přijímá gratulace k trefě do sítě Toronta. | foto: AP

3 2017
Jen co v pátek oznámil konec kariéry, rozjel se pro Patrika Eliáše kolotoč rozhovorů. Mluvil v nich o tom, že se v létě přestěhuje s rodinou do Prahy, že by ho lákala práce televizního komentátora i trenéřina. Pro MF DNES a iDNES.cz vybral svých deset hokejových „nej“.

Začnu tradičně – jaký je váš nejkrásnější hokejový okamžik?
První vítězství ve Stanley Cupu v roce 2000. Člověk si najednou po těch pár letech v Americe uvědomil, o čem NHL vlastně je. Jak těžké je vůbec mít šanci o pohár bojovat, co všechno to obnáší.

Naopak nejsmutnější zážitek?
Bylo mi jedenáct, šli jsme se s celou rodinou podívat na zápas mého prostředního bráchy a on tam přišel o ledvinu. Tím pro něj skončila hokejová kariéra. Byl to hrozný okamžik pro rodinu. Sám jediný moment nemám, spíš mi bylo smutno v některých sezonách.

Takže nejsmutnější sezona?
Když jsem si nesedl s trenérem. Když jsem si ji neužil, nechtělo se mi ani na tréninky, protože se nám nepracovalo dobře. Lidé si teď možná řeknou, že jsme sportovci, máme spoustu peněz. Vůbec nevíme, co práce je, a ještě si budeme stěžovat, že na nás někdo zakřičí. Jenže když nastanou neshody, jdou finance stranou. Když nemáte dobrý pocit z práce, jste nešťastný.

Odcházení Patrika Eliáše

Teď k veselejším věcem – zápas, který se vám nejvíce vryl do paměti?
Zase je z roku 2000. Byl to sedmý zápas proti Philadelphii, který nás následně dovedl do finále Stanley Cupu. My v té sérii prohrávali 1:3, ale nakonec to vyrovnali. V rozhodujícím zápase jsme vyhráli 2:1 a já dal oba góly.

Tehdy padl i nejdůležitější gól kariéry?
Přesně tak. Dlouho to bylo 1:1 a já necelé tři minuty před koncem rozhodl. Poznal jsem, jak jediný moment může všechno změnit. Buď konec, nebo jdete dál. Ten rok jsem chtěl být pořád na ledě, být u rozhodujících okamžiků, být tím, kdo zápas zlomí. A tady se to povedlo.

Váš nejlepší spoluhráč?
Syky (Petr Sýkora). Mezi námi byla chemie, sehranost. Až teď při rozhovorech jsem si uvědomil, že ta naše slavná A-line (tvořil ji ještě Jason Arnott) trvala jen dva roky. Ale s Petrem jsme hráli už na farmě, a když se v roce 2011 do Jersey vrátil, pořád to mezi námi bylo. Je spousta dvojic, u kterých si řeknete: Těm to musí jít, koukněte, jak hrají. Ale klíčové je, že vaše hlavy musí přemýšlet stejně. Že v rozhodujících chvílích jsou na stejné vlně. A my to tak měli.

Váš nejlepší kamarád, kterého jste díky hokeji poznal?
Mike Rupp, bitkař. Rozuměli jsme si i mimo led a poměrně často si voláme. A moc pro mě v začátcích kariéry znamenal i Brendan Morrison. Udělal pro mě strašně moc a je to jeden z mála kluků, se kterým jsem i po letech v kontaktu. Rád vzpomíná na to, jak jsme spolu hráli pár zápasů za Třebíč a Pardubice, když jsme oba stávkovali kvůli platu. Prožívali jsme to spolu, společně pak i odletěli na jeho univerzitu do Michiganu, kde jsme tři týdny trénovali.

Který z týmů je váš nejoblíbenější soupeř?
Philadelphia a Rangers. Série s nimi byly vždy vypjaté a třeba proti Philadelphii se nám dařilo. A Rangers jsou velcí rivalové. Překvapující pro mě je, že občas jdu po New Yorku, sedím tam na večeři, najednou ke mně přiskočí fanoušek Rangers a přeje hodně štěstí.

Radost hokejistů New Jersey po gólu Patrika Eliáše (druhý zleva) do sítě Toronta. S gratulací spěchá i Pavel Zacha (zády).

Kdo byl nejneoblíbenější sok?
Zase řeknu Philadelphii. Ta nenávist mezi kluby je. Hrají hodně fyzicky, mají to v sobě a já si říkám, že když si vyberou kluky, tak snad s nimi hned mají mítinky, že to mají řezat. Ti kluci pak přestoupí jinam a jsou rázem jiní, než když hráli za Philadelphii. Ale taková je jejich krev, styl hokeje. I jejich fanoušci jsou proti jiným dost krutí, nepříjemní.

A na závěr – na co se teď po hokeji nejvíce těšíte?
Na nové výzvy. V únoru jsem byl s kamarády z Čech podruhé za 27 let lyžovat. Bylo skvělé být s partou v úplně jiném prostředí. Možná je to krize středního věku, ale chci si teď vyzkoušet i jiné věci: bungee jumping, seskok padákem... Doufám, že mám půlku života před sebou, že těchto věcí zkusím co nejvíc. Co na mé divoké plány říká manželka? Musím si nechat pořádně udělat závěť, pak mě určitě pustí.

Autor:




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze