„Letí to strašně rychle,“ zavzpomínal šestatřicetiletý rodák z Jihlavy, který v současné době působí u juniorského národního týmu jako asistent hlavního trenéra Jakuba Petra.
„Strašně moc bych chtěl něco podobného zažít i letos, dovézt zase nějakou medaili. To je můj sen,“ svěřil se těsně před odletem do zámoří Svoboda.
Vaše kariéra byla v roce 2000 skvěle rozběhnutá, jenže o tři roky později ji náhle utnuly zdravotní problémy. To musela být pro třiadvacetiletého hokejistu hrozná rána...
Víte co, zdraví máme jenom jedno. Hrát už jsem sice hokej dál nemohl, ale nakonec jsem u něj stejně zůstal. Nehledal bych v tom nějaké naštvání. Jasně, zamrzí to hodně, ovšem život jde dál. A od toho se odrážím.
Opravdu jste to měl takhle nastavené hned od začátku?
Jasně že jsem byl zklamaný. I naštvání tam bylo, ale s přibývajícími lety jsem se s tím vyrovnal. Prostě jdu dál. Navíc tím, že jsem nemusel nikam cestovat a neměl profesionální kariéru, mám teď skvělou rodinu, za což jsem hrozně moc vděčný.
Jaká vlastně byla vaše diagnóza?
Myasthenia gravis, což je porucha nervosvalového přenosu. Jedná se o autoimunitní onemocnění. Nevyléčitelné.
V běžném životě vás nijak neomezuje?
Ne, naučil jsem se s ním žít. Na vrcholový sport to sice není, ale na ten rekreační je to celkem v pohodě.
Dalo se těm vašim problémům nějak předejít?
Nevím. Prý to v sobě máme všichni, ale ve skutečnosti pak tahle nemoc propukne jen u někoho. Podle lékařů na to má vliv stres a extrémní zátěž. Tak mi to aspoň bylo řečeno.
Přemýšlel jste někdy nad tím, jak by vaše hokejová kariéra pokračovala, nebýt oněch zdravotních potíží?
Abych pravdu řekl, tak ani ne. Možná bych si našel uplatnění někde v Evropě. Nebo bych pokračoval v NHL. Těžko říct. Hokej se za tu dobu, co jsem pryč, strašně změnil. Opravdu nevím, co by bylo. A nezabývám se tím.
Pokyny dávat nemuselPřelom letošního roku stráví hokejový trenér Petr Svoboda v Kanadě. Společně s Jakubem Petrem a Jiřím Dopitou tam vedou český juniorský tým na světovém šampionátu hráčů do 20 let. A své práci u národního týmu se může věnovat naplno, doma totiž všechno funguje na sto procent. Mladší dorostenci Dukly Jihlava,které Svoboda v letošní sezoně znovu koučuje, si totiž v extralize vedou skvěle. Vyhrát dokázali už dvanáctkrát v řadě a suverénně vévodí tabulce skupiny B. „V době mé nepřítomnosti převzal tým Honza Dršata, který je mým asistentem už druhý rok, takže všechno dobře zná,“ opouštěl Jihlavu s klidným srdcem Svoboda. Ale přesto, dal svému kolegovi nějaké pokyny, aby si tým nepokazil skvělou sérii? „Určitě ne,“ ujišťoval šestatřicetiletý hlavní trenér jihlavských mladších dorostenců. „Jsme teď v té lepší nadstavbové skupině a hrajeme výborné zápasy, jež kluky posouvají dál. Náš herní styl se nemění,“ dodal. Pokud se bude české dvacítce v Kanadě dařit podobně skvěle, odehrají mladíci Dukly bez svého trenéra ještě dva extraligové zápasy. „Nevidím v tom opravdu žádný problém. S kolegou jsme v podstatě v každodenním kontaktu,“ ujišťoval Svoboda. Vedle něj jihlavský hokej na zámořském šampionátu reprezentují brankář Jakub Škarek. A rovněž útočník Adam Musil, který sice už třetí rok hraje zámořskou WHL za klub Red Deer, ovšem v žákovských kategoriích nastupoval za jihlavskou Duklu. |
Jako mladý hokejista jste asi nepřemýšlel o tom, co budete jednou po skončení kariéry dělat. Nebo jste už tehdy věděl, že se vrhnete na trenérskou dráhu?
To ne. Vlastně mě k tomu přivedl můj táta (bývalý obránce Radek Svoboda, mistr světa z roku 1985), který zrovna trénoval malé kluky ve Velkém Meziříčí. Přidal jsem se tam k němu a pak už to nabralo takovýto směr.
Mimochodem, váš otec se také ještě pohybuje u hokeje?
Momentálně vypomáhá u chlapů ve Vrchlabí. A taky pracuje ve vojenské ozdravovně. Jako masér.
Měl jste dost potřebné trpělivosti s malými hokejisty?
(směje se) To jsem neměl. To přišlo až s přibývajícím věkem.
Patříte spíš k přísnějším trenérům, nebo se snažíte s každým vyjít po dobrém?
Myslím, že mám od každého trochu. Jsou věci, přes které prostě nejede vlak, v tu chvíli jsem spíš tvrdší, ráznější. Ale na to byste se měla spíš zeptat mých svěřenců, kteří mi prošli pod rukama. Na druhou stranu, když vidím, že to tomu klukovi nejde, tak se mu snažím pomoct, protože vím, že jenom tvrdá ruka taky vždycky neplatí. I psychologie patří k trenérskému řemeslu.
Zlobí vás, když vidíte u mladého hráče talent a on s ním zachází dost rozmařile? Myslím tím v souvislosti s vaším osudem, kdy vy jste chtěl dát hokeji sto procent, ale kvůli nemoci přišel konec?
Spíš se jim na svém příkladu snažím ukázat, že se v jejich kariéře může stát cokoliv. Oni si všichni myslí, že z nich budou profesionální hokejisti, že nemusí chodit do školy a učit se, jenže ono se může stát cokoliv. Ze dne na den. Já jsem toho důkazem. Nikomu bych to, co se stalo mně, nepřál. Vlastně jen díky tomu, že mě moji rodiče dokopali k maturitě, jsem mohl u hokeje zůstat aspoň jako trenér.
A nutno říct, že úspěšný. S reprezentačním výběrem osmnáctiletých hokejistů jste se vracel před dvěma lety se stříbrem ze světového šampionátu ve Finsku. A teď jste se dostal už ke dvacítce. Berete tenhle postup jako určitou kompenzaci za brzký konec hráčské kariéry?
Nemyslím, že zrovna jako kompenzaci. Prostě tak, jak jsem pracoval na ledě, jsem zvyklý pracovat i v osobním životě. A myslím si, že tohle je taková odměna za veškerou tvrdou práci, kterou tomu my všichni obětujeme.
Předpokládám, že vaším snem je dostat se jednou k reprezentačnímu A-týmu, nebo se pletu?
Samozřejmě že bych se tam chtěl dostat. Prošel jsem sedmnáctkou, osmnáctkou a teď dvacítkou, což jsou obrovské zkušenosti a já jsem za ně vděčný. Ono stačí, když jdete na nějakou poradu s panem Jandačem a jeho asistenty z „áčka“, i tak se hrozně moc naučíte. Stačí s nimi chvilku sedět.
Hltáte každé jejich slovo?
Někdy si připadám jako houba, protože všechny ty informace okamžitě nasávám. A pak se je taky hned snažím předat hráčům. To je to, co mě posouvá.
Ono se říká, že z první ligy je k reprezentaci výrazně dál než z renomovaných extraligových klubů. Vy ovšem tohle tvrzení v podstatě popíráte. K národnímu týmu, byť zatím pouze mládežnickému, jste se dostal z prvoligové Jihlavy...
K tomu nevím, co bych řekl. Možná je to proto, že jsme získali status akademie a já byl potom doporučen do sedmnáctky. Prostě se to sešlo tak, jak se to sešlo, a dneska jsem u dvacítky. V Jihlavě se snažíme dělat maximum. Nemáme sice takové finanční možnosti jako třeba Třinec, Liberec nebo další, ale snažíme se dělat hokej dobře. A konkrétně letos se nám v Dukle daří od přípravky až po „áčko“.
Pojďme se ale vrátit k letošnímu šampionátu dvacítek v Kanadě. Jaké jsou ambice českého týmu?
Základ bude postoupit ze skupiny, pak čtvrtfinále, a když se všechno sejde tak, jak má, mohou se dít velké věci. Bude to dlouhá a těžká cesta, ale bylo by hezké dovézt nějakou tu medaili.
Petr SvobodaNarodil se 29. června 1980 v Jihlavě. Jeho otcem je Radoslav Svoboda, dlouholetý obránce Dukly Jihlava a mistr světa z roku 1985. Petr Svoboda začínal s hokejem rovněž v Jihlavě. Později si zahrál například také za Třinec či NHL v dresu Toronta. V roce 2000 se stal juniorským mistrem světa, ale už o tři roky později musel svoji skvěle se rozjíždějící kariéru ukončit kvůli poruše nervosvalového přenosu. |
Jaký máte pocit z konečné nominace českého týmu?
Samozřejmě dobrý, protože vznikla ve spolupráci. Nebylo to tak, že by trenér Petr určil, kdo pojede, a my to jen odkývali. Na výběru jsme se podíleli všichni a já jsem s ním spokojený. Pokud budeme plnit věci, které si řekneme, a budeme hrát tak, jak chceme, je šance vždycky.
Ono však nejde jenom o to, aby se vybral nejlepší tým co do kvality, ale také po charakterové stránce...
I to se, myslím, povedlo. Ti kluci spolu procházejí nároďáky už hezkou chvíli, znají se a drží spolu. Základem úspěchu je opravdu dobrá parta, dobrý výkon a dobrý gólman.
Stejná soudržnost panuje i ve vašem trenérském týmu?
Určitě. Jak s Kubou Petrem, tak i s Jirkou Dopitou jsme si sedli úplně v pohodě od prvního soustředění. Každý má taky svoje úkoly. Já dostal na starost beky a hru v oslabení, Jirka má přesilovky a Jakub útok.
Letošní juniorské mistrovství světa se koná v Montrealu a v Torontu, tedy ve městě, kde jste kdysi jako hráč působil. Asi se nemusím ptát, jak moc se na šampionát těšíte, co?
Těším se strašně moc. I Montreal je krásné město. Bude to velký zážitek nejen pro hráče, ale i pro nás trenéry.
Jenže kvůli odjezdu do zámoří jste doma nestihl Štědrý den. Když má člověk malé děti, tak je to asi trochu komplikace. Nebo ne?
Jsou to už druhé Vánoce, které jsem nestrávil doma. Ale komplikace to nebyla. Prostě jsme je oslavili o pár dnů dřív. Není důležité je chystat na 24. prosince, Vánoce si můžete udělat kterýkoliv den. Navíc jsme měli výhodu v tom, že zatímco všichni teprve začali bláznit s přípravami, my už měli pohodu.
A přinesl vám uspíšený Ježíšek všechno, co jste si přál? Nebo si to schovává až po šampionátu?
Vánoce děláme hlavně pro děti. Aby byly spokojené a šťastné. A to se, myslím, povedlo. Takže spokojený a šťastný jsem i já. Každopádně nějakou medaili z Kanady bych určitě bral.