Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Střelec s vášní pro rychlost. Hokejista Vrána miluje závody do vrchu

V KABINĚ. Sparťanský útočník Petr Vrána. | foto:  Michal Sváček, MAFRA

6 2017
Teď Petra Vránu znáte ještě jako hokejistu. Za pár let už možná jako automobilového závodníka. Však přiznává: „Spekulovali jsme s jedním kamarádem, že bychom si časem koupili auto a jezdili závody do vrchu.“

Když se přidá, že 31letý útočník pochází ze Šternberku, pochopíte, proč si vybral tak specifickou disciplínu. Právě tady se roky jezdí legendární Ecce Homo.

„Mě to chytlo už jako caparta, protože zvuk motorů se rozléhá po celém okolí,“ říká Vrána. Mimochodem poslední kapitán, který s reprezentační dvacítkou před 12 lety dosáhl na medaili na juniorském MS. A hráč, který minulý měsíc v lize nejvíce zaujal reportéry MF DNES.

Takže auta pro vás byla láskou na první pohled?
Ano. Vyrůstal jsem na závodech do vrchu, přitom můj táta na auta vůbec není, jsou pro něj jen dopravní prostředek. Na závody mě vodil děda, chytlo mě to, zůstalo ve mně. Sám nevím, čím to. Nejsem fanatik, ale když v televizi dávají zajímavý motorsport, dívám se.

Nahlížíte do zákulisí?
Ve Šternberku ano. Můj dobrý kamarád je syn jednoho z pořadatelů, takže když se závody připravují, jsem blízko. Pamatuji si, jak jsem jako malý chodil do depa, obcházel s plakátem jezdce a chtěl podpisy. Byl jsem do toho blázen. Dodnes si vybavím barvy některých aut, nejznámější jména. V červnu tam musím pravidelně být. S klukama si dáme pivo. Další kamarád fotí, tak obcházíme trať. Dvakrát za sebou jsem vzal i tchána z Kanady a ten byl nadšený i překvapený, jak jezdí rychle do kopce mezi stromy.

Ta trať je během roku normální silnicí. Vyzkoušel jste ji?
No jo. Párkrát jsem ji projel i docela rychle. Ale nebudu tvrdit, že jsem velký řidič, navíc si netroufám, protože je to veřejná silnice, mohu tam potkat lidi. Ovšem koupil jsem dům na přehradě Slezská Harta, a tak vždycky, když se vracím domů ze Šternberku, jedu po téhle staré cestě. Má pro mě kouzlo.

Sám jste si už zazávodil?
Ještě ne. Jezdil jsem na okruhu v Mostě, kam mě pozvala firma, od které jsem koupil auto. Ale bylo to jen krátké. Až možná po hokeji bych zkusil ty závody do vrchu.

Formuli 1 sledujete?
Dřív jsem se díval, ale od té doby, co to není na Nově, je horší ty závody najít. Navíc to ani není zábava jako před lety. F1 mi přijde sterilní, nudná. Nedává mi moc smysl, že když je to špička motorsportu, tak jedou s tím, že šetří pneumatiky a benzin. To je na hlavu. V tom se mi líbí závody do vrchu – mají jeden dva sprinty a jedou, co to dá.

Co je tedy váš šálek kávy?
Každý rok koukám na Le Mans, to je jeden z vrcholů, navíc úžasný zážitek a já bych se tam chtěl jet podívat. A taky se ženou uvažujeme, že bychom vyrazili do Goodwoodu na Festival rychlosti. Tam to není jen o motorsportu, tam je to kult. A letos už se konečně musím dostat na akci Legendy, která je v Praze.

Útočník Petr Vrána ze Sparty byl za prosinec zvolen nejlepším hráčem hokejové extraligy

Hrdiny máte?
Ty ze starších dokumentů. Ty opravdové závodníky, kteří šli na start s tím, že se může stát cokoliv. Jejich závodění bylo na hraně.

Má vlastně hokej a závodění v autech něco společného?
Fyzičku! Spousta lidí si to asi neuvědomuje, ale v motorsportu musí být neskutečná fyzická připravenost, aby to člověk vydržel. A pak je stejná soustředěnost.

Hokejisté často milují auta.
Možná je to penězi. Když si je vyděláte, tak je pak jednodušší si koupit něco, co vás láká a udělá radost. Možná máme v sobě touhu po rychlosti a adrenalinu. Na ledě ji vybijeme, ale pak to tomu hráči někdy schází. Někdo má rád auta jako věci, někdo je sbírá a někdo do nich dnes investuje. Když má někoho, kdo mu poradí, tak na tom může i slušně vydělat.

Sám máte auto pro radost?
Když jsem hrál ve Lvu Praha, někteří kluci měli BMW M5. Nedalo mi to, a tak jsem si řekl, že se potěším. Pořád ho mám, i když jsem ho moc nezajezdil, protože jsem byl dva roky v cizině. Kolikrát si říkám, že ho prodám, protože máme malého syna a potřebuji větší auto. Jenže pak se v něm projedu a mám jasno, že z domu nepůjde.

V sedmnácti jste šel do Ameriky. Tam je to motoristický ráj, ne?
Taky když jsem ještě v kanadské juniorce podepsal smlouvu v NHL (s New Jersey), hned jsem si koupil sportovně upravený volkswagen. Nedalo mi to. Jenže na silnicích jsem tam neřádil. Hned na začátku se mi dvakrát stalo, že na mě lidi zavolali policajty. A pokutu jsem nedostal jen proto, že auto bylo pořád na značkách autosalonu. Takže policajti pak volali do toho obchodu, že v jejich autě někdo jezdil rychle.

Mimochodem – právě v juniorce jste se už jako 18letý mladík seznámil se svou kanadskou manželkou.
No jo, už je to let. Vším jsme si prošli společně, i proto máme ty stejné plány jako jet na festival do Goodwoodu. Manželka prostě mé nadšení sdílí se mnou.

Říkám si, jestli nejsou hokejisté v těch zámořských juniorkách za „bohy“? Nejste totiž ojedinělý případ, který se domů vrátil s Kanaďankou.
V Halifaxu, kde jsem hrál, byl hokej náboženstvím. Měli jsme vyprodáno celou sezonu. Ale nespojoval bych to. Odešel jsem v sedmnácti, byl ve věku, kdy kluci začínají s holkama chodit. Doma jsem nebyl, takže byla přirozená věc, že jsem si našel holku tam.

Zažila v Evropě kulturní šok?
Ano. Když jsem ji v osmnácti přivezl v létě do Šternberka, byl to obrovský šok. Ale po tom roce i pro mě. Fakt si toho kvůli mé kariéře prožila hodně. Asi nejtěžší období zažila, když jsem se po vyléčení zlomené nohy vracel do Česka a hrál za Vítkovice. Já měl nakonec Ostravu radši, než jsem si kdy myslel, že ji budu mít rád. Byl jsem zase v české šatně, ráno se těšil na tréninky, jak pokecáme. Ale pro manželku to bylo těžší, nemluvila česky, byla sama. Teď už je ale tady víc doma než v Kanadě.

O kulturním šoku ve Šternberku mluvil i David Krejčí. Další místní rodák a skvělý útočník.
My spolu vyrůstali. Do páté třídy jsme hráli pořád spolu, trénovali nás můj táta a Davidův táta. Pak jsme oba šli do Olomouce, kde byla hokejová škola. A jelikož jsem o rok starší, hrál jsem výš se svým ročníkem a už jsme se nepotkávali. Až pak na mistrovství světa juniorů, kde jsme uhráli bronz. Brr...

Co se děje?
Ještě teď je mi špatně, když si vzpomenu, jak moc jsme tam pak oslavovali. Moc dobře nám nebylo.

Ale tátové museli být hrdí.
Byli. Základy nám dali oni. Navíc já ani neznal nic jiného než hokej. Přišel jsem ze školy a šel za tátou na zimák. Tam několik hodin trénoval. O víkendu turnaje, před barákem zase s kamarády pozemák. Dnes přijedu domů a venku nikdo. Žádné děti. Ale nekritizuji, je jen víc možností. My měli buď fotbal, – a ten mi moc nešel – nebo hokej. Vidíte, teď je z mého táty hrdý děda a se synem tráví hodně času. Jsem za to rád.

Kolik je synovi?
Šestnáct měsíců. Já na něj mluvím česky, manželka anglicky, takže má v tom teď trochu chaos. Začíná mluvit anglicky, ale rozumí i česky. Takže už jsem si tátu dobíral, že ho malej bude brzy učit anglicky.

Autor:




Celková tabulka k 23. 4. 2017

Klub Z V VP PP P SKÓRE BODY
1. HC Dynamo Pardubice 12 5 1 3 3 36:31 20
2. HC Dukla Jihlava 12 3 5 1 3 32:29 20
3. HC Energie Karlovy Vary 12 4 2 3 3 30:29 19
4. HC Motor České Budějovice 12 3 1 2 6 20:29 13

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze