Prožil rok, v němž hrála velkou roli souhra náhod. Na ledě a mnohdy i mimo něj. Životní koloběh trenéra hokejových Pardubic Josefa Jandače se během dvanácti měsíců přetočil o třistašedesát stupňů.
Ještě v lednu roku 2010 bedlivě dumal s Vladimírem Růžičkou, jak sestavit národní reprezentaci schopnou čelit výběrům Švédska, Finska či Ruska, hladových po medailích.
A nakonec se se svým parťákem mohl po květnovém finále se sbornou po ohlušující siréně oznamující šedesát odehraných minut euforicky obejmout. To jen proto, aby společně oslavili splnění snu, u kterého jim nikdo nevěřil, že by se mohl naplnit.
Z lavičky českého týmu odešel jako vítěz, posléze se měl už jako hokejovým světem uznávaný kouč stěhovat do kyjevského Budivelniku usilujícího o vstup do Kontinentální ligy, druhé nejprestižnější soutěže světa.
Tahle varianta se však jakoby lusknutím prstů jediným okamžikem vytratila a Jandač si hledal nové angažmá. I při přestupových kotrmelcích si dokázal udržet svůj osobitý nadhled a nakonec navázal spolupráci s jiným v Česku proslulým klubem. Rozhodl se, že minimálně na jednu sezonu spojí svou budoucnost s mistrovskými Pardubicemi.
S nimi se vydal na novou bitvu o titul, a pokud by se mu podařilo ho s mužstvem opravdu opětovně získat, byl by prvním trenérem pardubické hokejové historie, kterému by se zdařila obhajoba.
V obsáhlém rozhovoru se rozpovídal nejen o svém příchodu do mistrovské kabiny, ale také o tom, jak se mu pracuje s novým materiálem, o vztahu k hokeji nebo také o spolupráci s asistentem Pavlem Hynkem.
Musel jste vědět, že ve východních Čechách jsou velmi nároční fanoušci, kteří vás šetřit nebudou. Zvláště po mistrovské sezoně. Jak se vám sem vlastně přicházelo?
Nastoupil jsem na poslední chvíli. KHL padla někdy na konci června a července. Souhra okoloností a náhod mě zavála k Pardubicím. Honza Votruba jako hlavní kouč působit nechtěl. A když mě vedení oslovilo, což si dobře vzpomínám, bylo také před dvěma roky a jen se to oprášilo (úsměv), celkem rychle jsme se dohodli. Nechtěl jsem můj nástup natahovat. Pokud jsem chtěl hokej dělat, už jsem mocmožností neměl. Pardubice jsou štace, která u nás je top v republice. Tou historií, tradicí, diváckým zázemím a hokejovým, to dělá nabídku, o které se dlouho neuvažuje.
Cítíte to tak silně?
Kde jinde hokej dělat? Je to hokejová štace a mám je hrozně rád. Na druhou stranu, když přicházíte do nového prostředí, musíte poznat tu mentalitu mužstva a pochopitelně je to složité v tom ohledu, že druhé roky po titulu jsou opravdu těžké. Má to víc aspektů, je dlouhá sezona, hráči jsou unavení, přetížení, absolvují krátkou letní přípravu, nebo jsou na operacích.
A z vaší osobní stránky?
Je důležité vnést do týmu práci takovou, jak ji cítím já. To je hlavní pro každého trenéra, aby si držel to své, co si myslí, že je správné. Od Honzy Votruby jsem měl spoustu informací, ale kdybychom dělali věci jen podle toho, jak to fungovalo vloni, tak jsem to nechtěl. Především bylo dobré mít čistou hlavu na to, abych mohl dělat věci tak, jak je cítím. Pořád poznávám hráče, snažím se je analyzovat co nejlépe. Kluci navíc musejí poznat mě, protože každý kouč má jiný styl. Venca Sýkora byl také jiný. Na mě třeba někdy koukají, protože přitvrdím, jindy povolím.
Určitě. A vnímal jste to i z jiné stránky?
Další věc je, jak vás vezmou fanoušci. Není to nic příjemného, když hrajete zápasy doma a my jsme je v první čtvrtině ztráceli.
Hledal jsem a analyzoval, proč to tak je. Jestli je tu nějaká obava hrát před domácím pulibkem. To všechno se snažím rozpoznat, elimininovat a odstranit. Někdy se to daří a jinde ne.
O vás je známo, že si na série nepotrpíte, ale z kterých stránek hokej zkoumáte?
Pořád se hrabu v nějakých statistikách (úsměv). Od různých sledování ukazatelů věku až po detailní věci ohledně bodů hráčů a tak dále. Nejvíce je pro mě v tomto směru zajímavé hodnocení plus mínus bodů. To vám hodně napoví, jak na tom kdo je.
Zoufáte si nad nimi někdy?
No je pravda, že pořád říkám tady se to mohlo udělat jinak, a kdybychom dokázali tady vyhrát, kde bychom už dávno byli. Tohle se hrozně nelíbilo Vláďovi Růžičkovi, když jsme společně působili u nároďáku, až jsem ho s tím dožíral (smích). Ale asistent Pavel Hynek tady v Pardubicích má ze mě kvůli tomuhle také někdy hlavu jako pátrací balón. Jenže vždycky mi na ty nářky k výsledkům říká: "Ale Pepo, přeci musíš vědět, že ty body poztrácejí i jiná mužstva."Užmi kvůli tomu pomalu začíná říkat Kdybínek.
Hodně jste si stěžoval i na bilanci Pardubic v nájezdech. Opravdu to tolik znamená?
To už není o štěstí, buďto je opravdu zvládáme nebo ne. Kdybychom tu bilanci penalt měli alespoň 4:6 nebo 5:5, bylo by to úplně něco jiného, ale devětkrát je prohrát o něčem svědčí. Ty druhé body nám prostě chybějí, a pokud bychom je tady nahnali, jsme úplně na jiných pozicích.
To rozhodně, ale je to jeden aspekt vaší hry. Určitě najdete jiné poznatky, které vás zase potěšily, že?
Na druhou stranu musím říct, že jsem rád, že tu máme spoustu mladých kluků, kteří tu permanentně hrají. Dostávají spoustu ledu a nejsou to jenom takoví hráči do počtu. Když jsem si nedávno dělal statistiku věkového průměru našich útočníků, vyšlo mi, že máme nejmladší útok v celé extralize, což je také poměrně zajímavé.
A takových tu máte dost. Buchtele, Nahodil, Radil, Kousal.. Mohli bychom ještě pokračovat.
Přesně, a jsou to navíc kluci, kteří na té soupisce nejsou jen napsaní, ale vážně hrají. Není to třeba jako v Plzni, kde figuruje třeba Pitule nebo Petruška. Na hřišti se objeví jenom jednou nebo dvakrát.
Pořád ale máte pod rukama velmi perspektivní mužsto, s kterým můžete pracovat.
To ano, a pracuje se mi s ním velmi dobře. Máme tam tymladé kluky, ale i tu mladší střední generaci. Je na nás trochu tlak, protože si pořád na zádech vozíme mistry, ale tým je trochu jiný, než byl vloni. Vlastněmínus Sýkora, který rozhodoval všechny zápasy a play-off. Některé jeho góly nám chybějí. Urputnost, bojovnost, to všechno ostatní přidali.
A jinak zůstalo vše zachováno?
Zrovna nedávno jsme se o tom bavili s Radovanem Somíkem. Hrajeme podobný hokej, ale rozdílový gól není. Postrádáme Sýkoru i Pivka. Měli jsme rozložení do tří pětek. Po reprezentační pauze nám chyběli. Radil, Buchtele a ti další jsou výborní hráči. Zápas od zápasu budou růst a rostou, ale ještě nejsou v té fázi, že by nám mohli rozhodovat utkání.
Ale v jejich letech na to mají ještě čas...
No, to bych právě neřekl. Na co čekat, to si jen pořád v hlavách říkáme. Nemůže to být jen o tom, že jsou mladí a zatím se jen obouchají. Když takhle budou uvažovat, nikam se nebudou posouvat. Vezměte si, že jsou třeba mužstva v NHL, kde jsou mladé ročníky 91 až 92 a hrají ve svých oddílech prim. Už se na ně nakládá. U nás v Čechách jsou to třeba Kovář v Plzni a Káňa ve Vítkovicích, ročníky 90. Káňa 14 branek, Kovář pátý v bodování. Vloni jsme ho pozvali do nároďáku a málem udělal mistrovství. Ti mladí musejí pracovat, musí se na nich stavět.
Co tedy s tím?
Na naše mladé už nakladám dost. Musejí pochopit, že v mužstvu nejsou jen na doplnění a nespoléhat se na to, že gól dá Koukal nebo jiní. Je důležité, aby cítili, že za ten čas na ledě, musejí také něco odevzdat.
Hodně jste žehral také na rozsáhlou marodku. Navíc doteď vás sám táhl Martin Bartek. Je to pro vás balzám na duši, že se do dalších bojů můžete opřít o hráče, kteří vám chyběli a doplní ho v produktivitě?
Jsem moc rád, že se tihle hráči vrátili, protože každý trenér je rád, když má mužstvo pohromadě. Má kam sáhnout, kumuluje se konkurence a nehraje pouze ten, kdo má ruce a nohy. Co se týká Martina Barteka, měl dobrý start, potom měl horší období, ale znovu začal sbírat a především ve dvojici s Pivkem byli silní. On ale boduje i po odchodu Pivka. Má přednosti i nedostatky jako každý jiný hráč, ale má prostor, ať už ti další kluci zdraví jsou nebo ne. Přišel do nového klubu, má nového trenéra, nový systém. Všechno si to muselo sednout, i když to chvilku trvalo. Odvádí dobré výkony.
Ano, ale produktivita se vám může po příchodu zraněných z marodky trochu rozmělnit, nemyslíte?
Musí, Martin nemůže sám rozhodovat zápasy. Některým se zatím střelecky tak nedaří. U Honzy Starého to bude mít způsobené tím, že měl zranění na konci loňské sezony, ta ruka ještě zřejmě není stoprocentně v pořádku. Rasťa Špirko měl také zdravotní problémy a to se může promítnout.
Na produktivitě jako takové byste hodně potřebovali zapracovat že?
Když se na to podíváte, máme jediného Martina Barteka v první čtyřicítce bodování, nikdo jiný tam není. Byl tam i Pivko, ale ten odešel. To také o něčem vypovídá.
Opory potřebuje mít zdravé jako sůl. Je to přesně to, co byste si přál do nového roku?
Hlavně zdraví pro mužstvo a všechny okolo. Když se vrhnu na hokejová přání, byl bych rád, abycom uhráli co nejlepší výsledek. Věřím, že když bude mančaft pohromadě, podaří se to. Musíme zlomit zápasy, které hrajeme o gól.
Jak budete vlastně trávit Silvestr? Počítám, že nic velkého vzhledem k zápasovému kalendáři...
Bude to v klídku, jen piánko. (úsměv) Čekám, až sem za mnou do Pardubic přijede rodina a lehce si přiťukneme, pěkně si v rodinném kruhu popovídáme a jinak zřejmě kouknetme na televizi a to bude možná všechno.
