Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Přepište dějiny! Nejen to křičel Záruba

20 2003
Praha - „Otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje...“ „Přepište dějiny...“ „Takhle pálí Guma...“ Vzpomínáte? I tyhle emotivní výkřiky patří k českému zlatu na hokejovém turnaji v Naganu. „Pro hráče to byl vrchol kariéry a stejně tak i pro mě,“ říká o slavném únoru 1998 televizní komentátor Robert Záruba. I on se dlouhá léta chystal na svůj Turnaj století. „Často jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybychom olympiádu opravdu vyhráli. Skočil bych snad na stůl a skákal tam s rukama nahoře a napnutou šňůrou od sluchátek?“ Nakonec to bylo trochu jinak...

Pro začátek příběhu se vraťme až do podzimu 1994. Tou dobou si Záruba založil knihu se zelenými čtvrtkami a nápisem Pre-olympics, tedy Před olympiádou.

„Zelenou jsem vybral jako barvu naděje,“ vzpomíná. Čtyři roky si Záruba sháněl informace o hráčích a studoval české soupeře. „Všechno jsem směřoval jen a jen k Naganu,“ přizná.

Jenže když přišel velký turnaj, přepadlo Zárubu nachlazení. I proto říká, že se mu první zápasy nepovedly. „Až při porážce 1:2 od Rusů na závěr skupiny jsem se chytil a od čtvrtfinále už to bylo dobré.“ Národní tým zdolal Spojené státy a v semifinále proti Kanadě se udál první Zárubův kousek.

Vzpomínáte na ten nával decibelů po ráně Jiřího Šlégra? „Byl to nelidský řev, že?“ směje se komentátor. A skákal tedy po stole? „Ani náhodou. Seděl jsem, držel v ruce papír s přípravou a řval do něj.

Říká se tomu kontrolované emoce.“ Stejně se ovládl i po vyhraných nájezdech a postupu do finále. „To už jsem měl ale na krajíčku. S Petrem Vichnarem jsme úplně náhodou křičeli stejné věty a já přitom zase koukal do poznámek. Bylo potřeba něco říkat, pochválit brankáře Haška a střelce jediného nájezdu Reichla,“ říká pětatřicetiletý Záruba.

Po finálovém vítězství nad Rusy už ale slzy tekly. Nejprve spontánně zakřičel dodnes známé: „Otevíráme zlatou bránu...“, přidal předem připravené „Přepište dějiny...“, objal se s kolegou Vichnarem a oba naráz začali brečet.

„Proto bylo v přenosu asi dvacet vteřin úplné ticho. Dokonce přiběhl jeden Japonec a fotil si nás.“ Hokejistům tehdy chodily tisíce faxů. A Zárubovi? Tomu nosily radost e-maily od přítelkyně, dnes už manželky Světlany. „Jsou to nejkrásnější dopisy, které jsem kdy dostal. Ještě dlouho jsem si je pročítal a dodnes je mám schované.“

Svou práci si po návratu z Japonska přehrál na videu jedinkrát. To když v létě 1998 psal knihu s Dominikem Haškem. „Udělali jsme drobné chyby, ale svezli jsme se s úspěchem. Lidé nám je odpustili.“

 







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze