„Najel jsem do rýhy za bránou. Obránce mi rval tělo na jednu stranu, ale levou nohu jsem měl zaseklou v ledu. Zlomil jsem si kotník,“ vzpomíná Prospal. „Věděl jsem, že se na olympiádu nedostanu. Naštěstí tam v šatně tehdy seděl taky Joel Otto, který pak v Naganu hrál za Ameriku. Říkal mi, že mám dost času, abych si někdy za reprezentaci zahrál.“ Prospal mohl být u toho, ale nakonec z olympiády v Naganu neviděl ani zápas.
„Ty zápasy dávali ve čtyři hodiny ráno, nemohl jsem si dovolit na ně koukat,“ vysvětluje.
Prospal šest týdnů nosil sádru a zraněnou nohu měl zpevněnou šrouby. Během odpočinku ho Philadelphia paradoxně vyměnila do Ottawy, právě do města, kde přišel o olympiádu.
Ale nakonec se Prospal své velké chvíle v národním mužstvu dočkal. Před třemi lety mohl zůstat v Americe a pomáhat manželce, které se mělo brzy narodit dítě. Ale když dostal nabídku hrát na mistrovství světa v Petrohradu, přijel. Přestože před ním účast odmítla třetina týmu a na šampionát odjíždělo celkem dvanáct nováčků.
„Monča mi řekla, abych jel,“ vzpomíná Prospal. „A já si řekl, že pojedu za jakýchkoliv okolností. Zranění před Naganem byl jeden z důvodů.“
Na šampionátu se musel Prospal vyrovnat s přesunem na křídlo, přesto pomohl týmu sedmi body. A stal se mistrem světa. „Vůbec jsem nemyslel na to, že jsem mohl být v Naganu,“ vzpomíná Prospal. „Vždycky jsem četl v knížkách, kde staří hráči vyprávěli, jak je krásné mít doma zlatou medaili. A já mám taky jednu.“
