Láska ke sportu, dřina, ale také přirozený talent. Na tom všem si zakládala generace hokejistů, která od šedesátých do devadesátých let patřila k nejlepším v historii. Díky tehdejšímu režimu, který nutil občany absolvovat vojenskou službu, se dostala na hokejové výsluní Dukla Jihlava.
A nejen o tom byl dokumentární film autora Jana Nováka, jehož předpremiéry na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě se zúčastnila i brankářská legenda Dominik Hašek.
Když jste viděl dokument Pušky, puky, pivo a psi, vzpomněl jste si na stará léta?
Určitě si člověk vzpomene. S většinou z těch, co v dokumentu jsou, jsem spolupracoval. Pan Holík byl můj trenér, s panem Suchým jsem se určitě také setkal. Takže na to mám vzpomínky. A je to pro mě jiné, protože jsem s nimi zažil spoustu zážitků.
Co se vám promítlo v hlavě?
Bylo to hodně zaměřené na vojenský hokej a já jsem v Jihlavě strávil jen jednu sezonu. Shodou okolností jsem ani s jedním hráčem, kteří tam vystupovali, nehrál. Já tenkrát studoval vysokou školu, takže jsem byl v Jihlavě až v období revoluce. I když vlastně s Frantou Kučerou jsem hrál. Ale my jsme v Dukle Jihlava neprožili úplně slavná léta, spíš revoluci. I to však mělo něco do sebe.
Jaký tedy byl ten váš rok v Dukle?
Naprosto krásný. Akorát já jsem se ke konci sezony zranil a play-off nám nevyšlo. A když jsme ho nevyhráli, tak jsme byli hodně zklamaní. Takže budu na to vzpomínat, ale byla to spíš taková horší sezona, co se týče celkového výsledku.
Do paměti se vám jistě vryl i váš první mistrovský titul, který jste shodou okolní získal s Pardubicemi v sezoně 1986/87 proti jihlavské Dukle. Finále tenkrát rozhodl až poslední, pátý zápas (3:2).
Samozřejmě, že si na to pamatuju. My jsme tenkrát zastavili ražení Dukly. I když teda vlastně Košice rok před námi a pak až my. Dukla byla vždycky nejlepší mužstvo v první polovině 80. let, pak to byly Košice, které ji porazily ve finále. A my jsme byli druhé mužstvo, na kterém Jihlava skončila. Přestože už ale nevyhrávala, patřila ke třem nejlepším týmům. Ale co si budeme povídat, v Dukle to nebylo o tréninku. Byla dobrá proto, že měla přednostní právo na hráče. Ať už jména jako Rosol, Kameš, Klíma, kteří byli ve filmu, tak i další mladí hokejisti. Mladíci chodili do Jihlavy jen ti nejlepší. Šlo v podstatě o komunistické výhody.
Jak jste se vy dostal na vrchol? Třeba Milan Nový říkal v dokumentu, že běhal s činkami nebo střílel čtyři sta puků na zahradě.
On tady strávil dva roky, ale svá nejlepší hokejová léta prožil na Kladně. On je tím hodně známý, že si přidával.
A vy osobně jste tedy těžil jen z přirozeného talentu?
Já myslím, že talent musí být na prvním místě. Zároveň ale další věci: musí to člověka bavit a musí sport milovat. Pak si dáváte navíc jako třeba ten Milan Nový. Já jsem si přidával, i když se přiznám, že zrovna činky jsem nemiloval.
Podle výrazu chcete ještě něco dodat. Povídejte.
Já si třeba pamatuju, že jsme si na Vánoce zjistili, že je od dvanácti hodin volný led, domluvili se s Frantou Musilem, Jirkou Šejbou, Otou Janeckým, prostě s hráči, kteří pak hráli v národním týmu a získávali medaile, půjčili si klíče od maséra a šli si zahrát. To jsou věci, které děláte z lásky a vlastně ani nepřemýšlíte, jestli je to navíc.
Myslíte si, že to je hlavní problém dnešního hokeje? Že se hraje spíš pro peníze než z lásky?
Já si nejsem jistý. Dneska už mladé kluky neznám tak dobře. Ale podle mě už takové blázny, jako jsme byli my, nenajdete. Já jsem musel sportovat celé prázdniny, a když to nebyl hokej, tak jsem musel dělat něco jiného. Tohle mi určitě pomohlo k tomu, že jsem to dotáhl tam, kam jsem to dotáhl.
Když se zamyslíte nad tím, kde byla jihlavská Dukla tenkrát a kde může být za pár let, je reálné, aby se vrátila tam, kde byla?
Podle mě ne. Mají šanci se dostat do ligy, ale je to dnes založené úplně na něčem jiném. Jihlava je menší město, takže těžko sežene sponzory, jako jsou třeba v Praze nebo v Pardubicích. Každopádně aby dominovala jako tenkrát, to je prakticky nereálné.
