Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po Růžičkovi ať vede reprezentaci Hořava, vybízí trenér Rulík

Miloslav Hořava (vlevo) a Radim Rulík, trenéři Litvínova. | foto: Ondřej Bičiště, MF DNES

12 2015
Trenéra Radima Rulíka baví stavařina, letos se ale stal architektem hokejového úspěchu. Litvínovského. Přitom když před 20 lety startoval profesionální dráhu, dívali se na něj skrz prsty, protože nikdy vrcholově nehrál. Kvůli podlomenému zdraví ani nemohl.

„Ze začátku jsem neměl moc přátel,“ přiznává bývalý spolupracovník legendárního Ivana Hlinky. Trenér, který v červnu oslaví padesátiny, dovedl Vervu v základní části ke druhému místu i k historickému maximu; 105 bodů je o 19 víc než dosavadní klubový rekord!

Co za tím stojí?
Začalo to angažováním Mariána Vody jako kondičního trenéra. Znal jsem jeho práci z Popradu, my jako trenéři jsme si přáli posílení na téhle pozici. Vedení nám vyšlo vstříc, přišel i trenér brankářů Zdeněk Orct. A už příprava byla výborná. V realizačním týmu jsme si sedli a myslím, že jsme to přenesli i na mužstvo. Asi jsme si nemohli lepší výkony přát, gradovaly. Můžu před hráči jen smeknout, protože se základní část opravdu zvládla bez dlouhodobějšího výpadku.

Ani jednou jste neprohráli třikrát a víckrát v řadě. Pamatujete to?
Já to nezažil nikdy. Ani takovou sezonu v extralize. Tohle je poprvé. Ale co se týče vztahů a atmosféry, tak to už jsem poznal dřív.

Kde?
Poprvé u zlaté dvacítky v roce 2000. Pak v Popradu, když jsme hráli KHL. Kdyby nedošlo k výprodeji, bojovali jsme o play-off a dosáhli bychom daleko lepších výsledků. Ale parta a soudržnost byla vykající. A taky v Chomutově se mi výborně pracovalo s mužstvem, strašně jsem si to tam užíval.

O Litvínovu se povídá, že hráči potřebují svoji pohodu, klídek. A vy máte pověst přísného kouče. Jak jste to skloubili?
Že je to v Litvínově takové choulostivější, to se tradovalo, sám jsem to zaslechl. O to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že to tak není. Ale o mně taky kolovalo plno věcí a hráči zjistili, že to je jinak.

Fotogalerie

Jak jste si je získal?
To není práce jednoho člověka. Můj trenérský parťák Miloš Hořava skvěle vede obránce, je taktik, stratég. Zdeněk Orct výborně pracuje s brankáři, hlavně s Francouzem. Marián Voda hráče fyzicky připravil na jedničku. A Viktor Lukeš je výborný videotrenér. Každý má svoji roli a jeden druhému se do toho nepleteme. Mužstvo vážně možná vycítilo, že je mezi námi soulad, a přeneslo se to i na něj. Možná za to může víc věcí. Třeba náš nástup v době, kdy byl Litvínov poslední. Nepřišli jsme s metodou biče, ale s tím, že chceme hráčům pomoct. Ne nařizovat a rozkazovat.

Nezlobte se, ale při působení v Chomutově jste mi před pěti lety připadal jako morous. A teď se často usmíváte. Změnil jste se?
V Chomutově nebyl tak široký realizační tým, tlak byl na mě obrovský, asi z toho to vyplynulo. Možná je to nějaký vývoj, i lidský.

Proč jste měl pověst psa?
Asi jsem takový byl. Určitě si to někdo nevymyslel. Samozřejmě, pak se to různě překrucovalo, někdo si k tomu přidával. Býval jsem náročnější, protože jsem věděl, že v naší situaci jsme neměli jinou cestu, než být výborně připravení. Vždy jsme hráli proti lepším týmům, ať už co se týče rozpočtu nebo hráčské kvality. Možná jsem to tenkrát chtěl do hráčů narvat, abychom sezonu zvládli bez záchranářských starostí. Ale teď se ta pověst už zase překuluje jinam.

I díky tomu, že máte po ruce právě kondičního trenéra? Sám jste proslulý fyzickou přípravou.
Prvopočátek byl v Chomutově, kde jsem kondičního trenéra zavedl. Věděl jsem, že to je přínosná věc. Trenér se pak může víc zaobírat hokejem. Tyhle dvě věci dělat dohromady je strašně těžké a myslím, že to ani nejde. Úplný zlom v tomhle nastal v Popradu, kde mi vedení umožnilo sestavit si realizační tým. Mariána Vodu jsem neznal, ale vzal jsem ho na doporučení Radka Dudy, aby to bylo úplně na rovinu. Když jsem viděl Vodovu práci s hráči, byl jsem úplně nadšený a říkal jsem si: To je přesně ono (luskne prsty)! Člověk někdy cítí, jak to má být, ale neumí to tak udělat, protože nemá tu zkušenost. Tohle musí dělat odborník.

Odborníkem je i Miloslav Hořava. Odkdy se vlastně znáte?
Poprvé jsme se potkali v Karlových Varech. Já byl v sezoně 2002/03 s Ivanem Hlinkou v ruském Omsku. Další rok jsme nepokračovali a Ivan se zřejmě přimluvil, aby mě Vary vzaly nazpátek. Miloš tam měl jít jako hlavní trenér, tak mě dosadili za asistenta. Pak jsme postupně spolupracovali u dvacítky, v Plzni, na Spartě a teď tady v Litvínově.

V čem vám vyhovuje?
Ve všech ohledech, nezažil jsem nic lepšího. Miloš je vynikající odborník. Pokud bude hokejový svaz hledat trenéra nároďáku, pro mě osobně je to kandidát číslo 1. Když už se tedy mluví o tom, že Vladimír Růžička nebude pokračovat.

Mimochodem, řešili jste s Hlinkou v Omsku litvínovský hokej?
Trošku jo, ale třeba i Pittsburgh, a ještě víc jsme rozmlouvali o životě. On byl takový živelný i lidský, musím říct. Dopodrobna jsme Litvínov nerozebírali, to si nepamatuju. Ale jinak jsme rozebírali všechno. Jakékoli téma s ním bylo na dlouho.

Například?
Druhá světová válka, historie, to jsme se vždycky hádali, jak to bylo. Pokaždé měl svoji pravdu, já taky. Ale tak ho zná spoustu lidí.

Co jste si od něj vzal?
To, jak se choval k hráčům. Hlavně v momentech, kdy šlo o hodně. Byl férový a lidský. Uměl pochopit, že hráč nemusí mít svůj den.

Dostal se i vám Litvínov za necelý rok a půl pod kůži?
Za dobu, co jsem tady, pracuju v Litvínově rád. V mužstvu je talent, pracovitost i výborný brankář, skvělá skladba. Každý trenér by do takového prostředí jezdil rád.

Radim Rulík

Narodil se 25. června 1965 v Ostrově nad Ohří. Trénovat začal v Karlových Varech, když kvůli zdravotním potížím nemohl pokračovat v hokejové kariéře.

dva tituly mistra světa: jako Holíkův asistent se podílel na juniorském zlatu v roce 2000, ve stejné roli pomáhal Růžičkovi u áčka při vítězném šampionátu ve Vídni 2005.

Trénoval i s dalším velikánem, Ivan Hlinka si ho vzal do ruského Omsku. Působil také v Plzni, Chomutově, Znojmě, Spartě, Lvu Poprad, od října 2013 je s Hořavou v Litvínově.

V červnu vás čekají kulatiny a máte i další jubileum, 20. výročí profesionální kariéry. Jak jste se k tomu jako absolvent elektrotechnické průmyslovky dostal?
Po maturitě jsem začínal jako elektrikář, protože jsem potřeboval nějakou praxi. Osahal jsem si to, pak jsem dělal mistra v Palivovém kombinátě Vřesová. Pojistky a jističe bych ještě asi zvládl, ale jinak ta profese šla hodně dopředu. Navíc teď si myslím, že jsem měl jít na stavaře, dneska mě stavařina baví daleko víc. Hokej jsem hrál, ale pořád jsem marodil. Nejdřív po autonehodě, pak kvůli žloutence, nakonec jsem dostal revmatickou nemoc. Kvůli ní jsem musel ukončit hráčskou kariéru, přitom mi bylo teprve dvacet.

A tak se z vás stal trenér?
Tenkrát mě oslovili ve Varech, protože neměli trenéry. Já začínal u třetí třídy, pak jsem šel k mladšímu dorostu, u mládeže jsem tam strávil šest let. Můj sen byl zůstat u hokeje. Ale že bych dělal trenéřinu profesionálně, to by mě v životě nenapadlo. Ani v duchu jsem si nedokázal představit, že to dojde takhle daleko.

Zkusíte další dvacetiletku?
Je to nesmírně zajímavá práce! A vůbec ne jednoduchá, na druhou stranu strašně motivující. Chuť vítězství je úžasná. Smutek z porážek k tomu taky patří. Z hlediska psychiky si člověk projde vším. Ale je spousta jiných profesí, třeba doktoři a další, kde mají daleko větší záhul na nervovou soustavu. Pořád je to jen hokej, sport, tak by se to mělo brát. A nepřeceňovat to.

Zdraví je důležitější, jak drží to vaše? Tři měsíce jste v mládí strávil ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v Praze.
Otevřelo mi to oči. Zjistil jsem, kolik mladých lidí tím trpí. Mně diagnostikovali Reiterův syndrom. Málokdo ví, že revmatických kloubních nemocích je strašná spousta. Ta moje se projevuje u kluků do dvaceti let, pak je útlum a znovu propukne na stáří. Tak uvidíme, jestli mě ještě něco bude čekat.

Cítil jste jako trenér hendikep, že jste nebyl vrcholový hráč?
Ze začátku u mládeže ne. Když jsem potom přišel k mužům, tak si myslím, že jo. Panoval a pořád panuje názor, že kdo nehrál vrcholový hokej, nemůže trénovat. Neslo se to mojí kariérou, v jejím úvodu jsem neměl moc přátel. Začínal jsem v 1. lize s Markem Sýkorou v Karlových Varech, to se psal rok 1995. Moje první sezona jako profík. Pak mě doporučil do Plzně, já tam zůstal pět let, samozřejmě to úplně všem nevonělo. Ale po sametové revoluci nebylo trenérů tolik, teď jich je hodně. Já měl možná štěstí, že jsem začínal za komunistů, kdy se tomu nikdo nechtěl věnovat, protože za to nebyly peníze. Zvlášť u mládeže. Já trénoval první dva roky zadarmo.

Autor:


Tabulka ligy

Klub Z V VP PP P SKÓRE BODY
1. Liberec 27 16 2 4 5 73:45 56
2. Třinec 27 13 5 6 3 93:54 55
3. Litvínov 28 12 8 0 8 70:66 52
4. Kometa 27 14 2 5 6 102:71 51
5. Hr. Králové 29 11 4 6 8 81:72 47
6. Sparta 26 13 1 5 7 82:66 46
7. Chomutov 27 8 8 2 9 85:85 42
8. Vítkovice 27 9 5 1 12 57:62 38
9. Ml. Boleslav 27 11 1 3 12 67:79 38
10. Olomouc 26 9 2 3 12 63:68 34
11. Plzeň 28 9 2 2 15 70:87 33
12. Zlín 27 8 2 2 15 61:91 30
13. Pardubice 27 6 3 2 16 67:85 26
14. K. Vary 27 5 1 5 16 53:93 22

Bodování

30

Lukáš Pech

Sparta

30

Martin Erat

Kometa

28

Marek Kvapil

Kometa

Góly

13

Ivan Huml

Chomutov

13

Dominik Kubalík

Plzeň

13

Michal Poletín

Chomutov

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze