Třiadvacetiletý Gudas má šanci v této sezoně posílit defenzivu národního týmu. Nechybí v předběžné nominaci na olympijské hry v Soči a naplno se zabydluje v mladém kádru celku z Floridy. Hraje v průměru dvacet minut na zápas, nechybuje a ve třech dosavadních utkáních se stihl už dvakrát poprat. V úvodním zápase sezony s dokonce legendárním útočníkem Jaromem Iginlou.
"To bylo něco. První utkání sezony, byl jsem hodně vyhecovaný. Když jsem vyrůstal, tak jsem se na Iginlu hodně koukal. Skvělý střelec, co se o sobe dokáže postarat. Byla to výzva." hodnotí s odstupem pěstní souboj fousatý český bojovník. "Trenér za mnou hned druhý den přišel, jestli vůbec vím, s kým jsem se to popral. Hodně se přitom smál," směje se.
Po nedávném zranění Parrose se znovu objevily názory o omezení či úplném zrušení bitek v hokeji. Nebojíte se, že byste o jednu ze svých předností mohl přijít?
To omezení by nemělo být. Zranění Parrose bylo hodně nebezpečné, nicméně to byla ojedinělá událost. Nic příliš obvyklého, jen nešťastná náhoda. Když se NHL rozhodne, tak s tím nikdo z hráčů nic neudělá, ale divákům a hře by to chybělo. Když vám někdo atakuje hvězdu týmu, tak je potřeba zjednat respekt. Aby pak těch zákeřných faulů ještě víc nepřibývalo.
Na ledě působíte na svůj věk vyzrálým dojmem, ale přece jen nezalekl jste se někdy v šarvátce o hlavu většího či daleko zkušenějšího protivníka? Máte nějakou taktiku?
Nikdy jsem se žádného nebál a neuhnul. Je to součást mé hry. Občas je někdo větší někdo menší. Může to být výhoda, ale není to všechno. Nic speciálního nevymýšlím, jen se jej snažím co nejlépe chytit, abych měl nejlepší pozici. S chlapem, co je o hlavu vyšší než já, se rvu jinak než s podobně vysokým. Za mořem můj styl ocení.
Jste jedním z mála důrazných beků, které český hokej za poslední roky vychoval. Jak velká výhoda to pro vás může být s ohledem při nominaci na olympijské hry či mistrovství světa?
Výhoda? To nevím. Je to na panu Hadamzcikovi, jaký bude chtít mít tým, jak sestaví obranu, ale pokud se bude koukat hodně po obranných zadácích, tak určitou šanci mám. Záleží, jak se mi bude dařit v sezoně.
Proč jsou u nás takové typy obránců "nedostatkové zboží"?
V Čechách se můj styl hraní zdaleka tak neuznává jako v Americe, může to mít svůj vliv. Ve výchově se neklade tolik důraz na tvrdost a odolnost v zadních řadách. Taťka mi říkal, ať to jdu zkusit do Ameriky. On měl také šanci a nakonec radši zůstal v Evropě. Někdy jej to i mrzí. Já do toho šel a zatím se to vyplácí.
Mládežnický hokej je v krizi, přesto stále dokáže vyprodukovat kvalitní útočníky (Hertl, Frk, Jaškin). O obránce je však velká nouze, co myslíte, že zatím stojí?
To takhle opravdu nedokážu posoudit. Pořád velká porce mladých hráčů odchází do Ameriky v juniorském věku. Ten odliv kluků byl v posledních letech rok od roku větší. Mezi útočníky je asi i větší konkurence. Od táty jsem hodně zdědil, teď ještě obléci reprezentační dres.
Myslíte, že byste v současné chvíli byl na takové úrovni, kdybyste před pár lety neodešel za moře a zkusil bojovat o trvalé místo v extralize?
Těžko říct. V šestnácti jsem poprvé naskočil za Beroun do první ligy, to mi hodně pomohlo. Potom odchod do juniorky byl pro mě hokejově trošku krok zpět, ale zase jsem se naučil, jak to v Americe chodí a řekl bych, že mi to pomohlo i při draftu. Nedokážu říct, jestli bych byl lepší či horší. Ale tady se zaměřují na obránce trošku jinak než doma. Je to jiný hokej.
Jak moc jste byl nervozní, kdy jste v loňské sezoně poprvé nakoukl do kabiny Tampy a setkal jste s kapitánem Lecavalierem, přísným trenérem Bouchardem, kteří ale v Tampě už v této sezoně nepůsobí.
Kluky jsem znal trošku z kempu předem. Od začátku mi pomáhali zapadnout. Trenér se mi také snažil pomoci. Hodně mě povzbuzoval a radil mi. Přece jenom jsem byl jeden z šesti, co hrají, tak si nemohli dovolit, abych nevěděl, kde v jaké situaci mám stát.
Jaký máte zatím největší zážitek z prvních zápasů v NHL?
Zahrát si v Kanadě v Montrealu a Winnipegu to bylo úžasné. Nádhernou atmosféru máme ale i doma. Hezky se vzpomíná na první branku a šarvátku. Zatím jsem jich ale moc nedal, takže o tom nemusím moc dlouho přemýšlet.
S jakým cílem jdete do letošní sezony z osobního hlediska?
Po minulé sezoně jsem věděl, že mám šanci být mezi šesti beky prvního mužstva. Pochopitelně jsem se musel připravit ještě líp než v předešlých sezonách. V kempu jsem do toho dával maximum. Máme hodně mladý tým, chci mu být co nejvíc prospěšný a udržet se natrvalo v NHL, od toho se vše ostatní bude odvíjet.
Váš otec během své kariéry patřil k důrazným bekům reprezentace i na klubové scéně. Herní styl jste zdědil, nebo se i v něčem odlišujete?
Taťka byl jeden z nejlepších beků hrajících tímto způsobem. Opravdu hodně věcí jsem zdědil, v některých jsem však jiný. Doufám, že se někdy dostanu do národního týmu. To by pro nás oba byla velká pocta.
V českém hokeji se prosazuje řada synů bývalých hráčů. Jaká je výhoda v kariéře pocházet z hokejové rodiny?
Výhoda to určitě je! Táta ví, co mladý kluk potřebuje. Co má udělat navíc, aby se dostal na vyšší úroveň. Jak správně trénovat. Má zkušenosti z prostředí, to se musí projevit. Jsem rád, že jsem měl takové štěstí. Určitě mi to pomohlo.
