Ale pokud mladý tým Devils má dnes nějaké hvězdy, pak jsou to brankář Brodeur a právě Eliáš.
Při sobotním zápase proti Buffalu si v New Jersey připomněli první vítězství ve Stanley Cupu z roku 1995. Dojde také na zbývající dva triumfy, u kterých už jste byl i vy?
Určitě. Jen zatím nevím, který zápas přesně to bude. Tuhle sezonu slaví Devils pětadvacáté výročí. Občas se vzpomíná i na legendy a slavné okamžiky.
Považujete si své funkce kapitána tím víc, že vám ho přidělili v tak významné sezoně?
To ne. Sama o sobě je pro mě obrovskou ctí. Já si to ze začátku připouštěl až moc. Tu odpovědnost, ten tlak, abych obhájil svoje nové postavení, novou smlouvu, kterou jsem podepsal. Když se pak člověku tolik nedaří, začne víc tlačit na pilu. A většinou si tím ublíží. Dělal jsem věci, co mi nebyly vlastní. Ale pořád se učím. Uvědomil jsem si, že nejlepší je zůstat svůj.
Co vám nebylo vlastní?
Dělat kapitána neznamená, že člověk musí každý zápas, každý trénink v kabině něco vykládat. Nebo dokonce řvát. Scotty Stevens přede mnou takový byl. Ale mě přece do té funkce vybrali proto, jaký jsem já.
A ne abyste najednou začal napodobovat někoho jiného.
Přesně. Náš tým je navíc dost specifický. Většina hráčů vyrůstala v téhle organizaci od farmy. Jsme pohromadě dlouhou dobu. Víme, co jeden od druhého čekat. Jsme skvělá parta. Nezáleží, kdo to vede. Z toho důvodu máme i čtyři asistenty kapitána. Mohlo by jich být i víc.
S tím, jak si tým vede, můžete být spokojený, ne?
Určitě. Úplně jiná situace než loni, kdy jsme polovinu sezony doháněli ztrátu. Hrajeme i dobrý hokej. Po přestávce na Utkání hvězd je každý zápas těžký. Nezáleží, jak si kdo stojí. Ale mužstvo si věří. Když potřebuje dát gól, dá ho. Ve Philadelphii jsme se dokázali třikrát vrátit. Otočili jsme i zápas s Buffalem.
Ale zároveň jste začali dostávat víc gólů.
Není v tom úmysl. Martin Brodeur má fantastickou formu. On je tím, na kom stavíme. Ale nevychytá nulu vždycky. A nám se nedaří v každém zápase hrát dobře dozadu.
Nakolik pomůže vám, když po delší době získáte tři body jako minulý týden ve Philadelphii?
Určitě je lepší, když boduju. Proti Buffalu se mi to nepovedlo. Ale jsem tu dost dlouho, abych pochopil, že člověk nesmí dopustit, aby ho to rozhodilo. To znamená udržovat se pokud možno v pozitivní náladě. Nejdůležitější je, že vyhráváme. A že vyhráváme těsné zápasy.
Ve vašem případě jich bylo dost. Nedáváte moc gólů. Jako by vás až svazovala defenzivní taktika.
Je to až moc. Devils vždycky razili defenzivní styl. Ale letos na něm lpíme víc než kdykoli předtím. Odešli obránci, kteří vytvářeli šance, pomohli útoku. Ale pořád máme Rafalského a Martina. Jsou schopní odvést stejnou práci. Jen k tomu nedostanou tolik šancí.
Právě Brian Rafalski se zúčastnil lednového Utkání hvězd NHL. Jak jste přestávku vyplnil vy?
Byl jsem v Miami. Se spoluhráčem Johnnym Oduyou. Odletěli jsme v pondělí, dva dny si odpočinuli a ve čtvrtek jeli autem za týmem na sraz do Tampy.
Nebyl byste raději, kdyby byla přestávka až teď, kdy se v Miami hrál Super Bowl?
Vážně škoda, že to nevyšlo o dva týdny později. Americký fotbal jsem viděl na vlastní oči už jednou. Bylo to utkání univerzitních týmů a přišlo sto tisíc lidí. Super Bowl musí být něco neuvěřitelného. Ale s týmem jsme si udělali party u Martina Brodeura.
Zkusili jste při tom i karaoke, které jste dostal k Vánocům?
To byl spíš špatný dárek (směje se). Přišel jsem totiž na to, že neumím zpívat.
Nechybí vám trénink?
Je divný to zkoušet, když jste doma sám. Na druhou stranu se nemusím před nikým stydět. Nikdo mě nesleduje. Ale ne, dárek to byl dobrý. Určitě se ještě využije.
Vedle toho jste dostal také podepsaný dres Tomáše Rosického. Sledujete, jak si v Arsenalu vede?
Snažím se vidět co nejvíc zápasů. Když hrají a jsem v New Jersey, pospíchám, abych v poledne stihl přenos. O mně je známo, že mám fotbal strašně rád. Vedle hokeje to je můj sport číslo jedna. A je fantastické, že se Tomášovi tak daří. Když odcházel do anglické ligy, spousta lidí nevěřila. Je opravdu borec, jak se přizpůsobil. Dříč. A já mu to hrozně přeju.
Tři týdny hrajete převážně doma a v přilehlém okolí. Mohla vás tak navštívit přítelkyně Petra Voláková a vaši rodiče. Příjemná změna, ne?
Určitě. Zvlášť když mamka tady ještě nebyla. Její a tátovu návštěvu odnese spíš Petra. Ale rozpis zápasů pro nás teď byl docela příznivý. Doma nám to jako mužstvu navíc svědčí. Můžeme odskočit ostatním týmům, něco si nahrát. Je to obrovská výhoda.
Z českých hokejistů jste v New Jersey zůstal sám. S kým dalším jste ve styku nejvíc?
S Martinem Havlátem. Je to jeden z mých nejlepších kamarádů. S ním si volám nejčastěji. Pak taky s klukama z Nashvillu, párkrát jsme se potkali s Karlem Rachůnkem. Hráli jsme spolu během výluky ve Znojmě. Bylo by příjemné, kdyby někdo zase přibyl.
Tak to zkuste ovlivnit.
Snažil jsem se. Ale zatím nic.
A co sáhnout podběrákem k sousedům z Rangers, kde je Čechů až přebytek?
Jít odtud rovnou do Devils? To vážně nehrozí.
Protože jsou vaším největším rivalem?
Momentálně asi největším. Islanders se moc nedařilo, teď to zase nejde Philadelphii. Nebývá to už tak vyhrocené. Ale s Rangers rivalita trvá. A nezáleží, jestli je jeden tým první, nebo poslední. Jsou to vyrovnané zápasy.
Připomínají vám, že to v této sezoně bývá i souboj českých kapitánů? Tedy váš s Jágrem?
V Česku se na to klade větší důraz než tady. Možná první dva zápasy měly zvláštní náboj. V úterý to bude už šestý. Jeden z mnoha.
