„Jak je člověk starší, zjišťuje, že jsou i jiné věci než hokej. Vyčistím si hlavu, nebudu pod celoživotním stresem,“ svěřil se pro Verva TV, litvínovskou klubovou televizi.
Olympijský vítěz z Nagana a kapitán zlaté generace českého hokeje poslední dva roky cepoval litvínovské juniory. Letos jim o kousek uteklo play-off. „Škoda pro kluky. Byli dobře připravení, někdy k tomu chybí malinko jako teď,“ litoval. „Pokud si neuvědomí, že každý zápas je důležitý a že se na něj musí připravit psychicky, mentálně i fyzicky, nemůžou vyhrávat.“
Reichel se potýkal s kádrovou nouzí. „Klub měl málo hráčů, zaspali jsme nábor ročníků 1995, 96, 97 a 99. Není konkurence. Někdy jsme rádi, že vůbec zápas odehrajeme. Situace není dobrá a ještě dva roky bude podobná,“ vidí. „Od mladšího dorostu hráči jsou, nábory se dělají, klub už funguje správně.“
A možná právě slabá konkurence stojí i za přístupem hráčů, který se poctivci a dříči Reichelovi příčí.
„Někdy nám trenérům připadá, že hráči sem chodí z donucení. To je špatně! Musejí chtít hrát. Dělají něco 15 let a je škoda, aby se na to v juniorce vybodli. Juniorka je specifická, mělo by se v ní trénovat daleko víc než v A-mužích. A někdo z hráčů to nechce akceptovat, hodí se marod. Problémy se kupí, najednou přijdete na trénink a máte na něm jen deset lidí.“
Přitom dnešní mladá generace to má podle 45leté hokejové legendy jednodušší. „Může do světa, může čerpat informace, které jsme my neměli, mají kondiční trenéry, individuální kouče, cokoli chtějí. Ale právě tím, že to mají jednodušší, tomu nedávají tolik co my dřív. Pracovali jsme tvrdě, šli jsme i za hranice našich možností,“ připomíná.
A vyplatilo se, útočník řečený Alby kromě olympijského zlata oslavil i tři světové tituly. Hned po kariéře, kterou uťal před sedmi lety, se vrhnul na trenéřinu. „Jsem u hokeje dost dlouho, žádný odpočinek jsem neměl, žádná dovolená, většinou jen 14 dní v létě, nic víc.“
Pracoval u litvínovského áčka, dorostu, juniorů i u mládežnických reprezentací. „Trenéřina je náročnější než hrát hokej. Šel jsem na trénink, odvedl svou práci a šup domů. Teď musím koukat na videa, dívat se na chyby, připravovat tréninky. Je to daleko složitější,“ poznal. „Možná mi pauza prospěje a budu mít na hokej trošku jiný náhled.“
A taky by rád vedl plnohodnotný tým. „Já všechno dělám na sto procent. A k tomu chci hráče. Jenže když přijde na ranní individuální trénink pět lidí, je něco špatně. Člověka to přestane bavit, je to taková bezmoc,“ vysvětluje další důvod, proč přerušil trenérskou dráhu.
Hodně mu prý dala. „Z hokejisty jsem přeskočil rovnou na trenéra, dodnes se učím, celých sedm let. A vlastně trenér se učí i v šedesáti nebo sedmdesáti. Hrozně mě obohatila reprezentace, viděl jsem, kam hokej směřuje. Obohatily mě i výjezdy, skautování, sledoval jsem tréninky Toronta a Edmontonu, pozoroval jsem, jakým směrem se vyvíjí NHL,“ nadchlo jej. „Možná ne, ale možná za rok nebo za dva přijdou tyhle zkušenosti vhod.“
