V pražském rehabilitačním centru Malvazinky je v současnosti Roman Bernat podruhé. Poprvé se tu učí chodit bez berlí. Letos ve středu 30. května ho na silnici s omezeným provozem v Hluboké nad Vltavou srazilo nákladní auto. Tým se přesouval v přípravě na kolech.
"Myslím si, že ta srážka byla nevyhnutelná. Bylo jen otázkou, který z nás pod tím náklaďákem skončí," řekl 19letý student. Už se nechce pitvat v tom, že ho srazilo velké auto. Mrzí ho však, že se mu neozval nikdo, kdo má s nákladním vozem co do činění.
Kritické chvíle si moc nevybavuje. "Pamatuju si, jak jsme nasedli na kola, přesunovali se na hřiště a pak už jen sjíždění úseku, kde mě ten náklaďák nabral. Stalo se to všechno ve vteřině, potom už mám jen pár střípků," popsal.
"Zůstal jsem ležet na silnici a díky bohu za chvíli přijela sanitka. Dále si jen pamatuji, jak mě přivezli do nemocnice. A pak si vybavuji až okamžik, když jsem se za 14 dní probudil z umělého spánku." V té době bojovali lékaři o jeho život.
Byl pod vlivem medikamentů a zpočátku si při vědomí tolik neuvědomoval, co se přihodilo. "Když mi to docvaklo, tak to byla asi nejhorší chvíle v životě, dlouho jsem z toho nemohl ani spát," líčil dále. Nikdo se nemohl divit, když vážné zranění oplakal. "Ale když mi pak lékaři řekli, že to bylo buď noha, nebo život, tak jsem byl rád, že vůbec žiju."
Pomoc lékařů neskončila. "Psycholog za mnou chodil, ale v první řadě jsem si to musel srovnat v hlavě sám a nějak se s tím smířit," uvedl v rozhovoru. "Bolestivé to je, ale jsou i horší věci." Učí se chodit po dvou. Bez berlí. Tkáň je na zraněném místě ještě hodně citlivá a nemůže hned skotačit. "Ale časem by se to mělo srovnat a chůze by měla být bez problémů," konstatoval.
Pochvaluje si asistenci fyzioterapeutky Hany Kohoutové. "V budoucnu mi slíbila, že mě postaví i na brusle, ale myslím, že na to je ještě dost času." Stejně jako předtím se i tentokrát pousmál.
Jeho výhodou je trénovaná vůle. V době úrazu se ucházel o místo v extraligovém kádru Mountfieldu. To už je pozice, do které se slaboši neposouvají. Chce zkusit trénovat, být dál u hokeje. "Jinak můj velký sen je postavit se jednou v budoucnu na brusle a zkusit se svézt na ledě, pokud to bude možné," přeje si. "Co taky můžu říct s jistotou, je, že jsem rád, že žiju a budu dál žít život naplno."
