Má pověst přemýšlivého člověka. V dotazníku na základní škole "Čím chcete být" uvedl učitel dětí. Na střední ekonomické škole ho lákala profese účetního.
Jenže Antonín Stavjaňa se nakonec stal hokejistou, který má ze všech zlínských odchovanců suverénně nejvíce startů v národním celku, s nímž navíc získal dva tituly mistra světa.
"Měl jsem štěstí na úspěšné týmy v reprezentaci i klubech," připomíná Stavjaňa, že byl také součástí slavné vsetínské dynastie ze závěru minulého století.
Bývalý obránce zůstal u hokeje i po skončení aktivní kariéry jako trenér a včerejší padesátku oslavil jako kouč slovenské Nitry.
"Je báječné, že můžu dělat práci, která mě naplňuje a baví, i když je to někdy složité a přináší to stinné stránky," přiznává Stavjaňa.
Kdy vás hokej chytil?
S tátou jsem absolvoval základy hokeje a fotbalu. K hokeji jsem se nasměroval v devíti desíti letech. Tak mě otec poslal na zimák, ať se přihlásím. Zrovna nemohl, takže jsem šel sám. Potkal jsem tam kamaráda, který mě zavedl za trenérem Tomáškem a ten mě zařadil do třetího družstva.
Calgary mi nabídlo smlouvu, jenže bych musel emigrovat. |
A kdy jste poznal, že hokej vás bude živit?
Až v momentě, kdy jsem ho začal dělat profesionálně. Za první mužstvo jsem začal hrát na ekonomce a na přilepšenou jsem dostával stravenky a prémie za vítězství. Po maturitě jsem šel do ZPS na pozici zámečníka, na které jsem ale nikdy nedělal. Jako ostatní hráči jsem byl uvolněný pro sport.
Kariéru jste nastartoval rychle a už v 21 letech jste hrál na slavném Kanadském poháru. Byl to pro vás velký zážitek?
Do Kanady jsem letěl shodou okolností a sám. Druhým rokem jsem byl členem širšího reprezentačního kádru, jezdil na soustředění a srazy, do nominace jsem se ale nedostal. V přípravě ve Švédsku se však zranil Slanina, a tak pro mě poslali. Jenže to nebylo jednoduché jako dnes. Tehdy nebyly telefony moc rozšířené a ani my jsem ho doma neměli. Našli mě přes trenéra mého spoluhráče Kapusty, který věděl, kde bydlím. V Kanadě jsem odehrál dva zápasy a jak se dnes říká, byl to pro mě kulturní šok. Poprvé jsem hrál proti profíkům z NHL, sovětská sborná byla na svém vrcholu. Byla to fantastická škola.
Už za další rok jste vyhrál zlato na mistrovství světa v Praze. Jak na tenkrát mimořádně sledovaný turnaj vzpomínáte?
Domácí šampionáty mají zvláštní náboj. Pamatuji se, že trenér Bukač sebevědomě vyhlásil útok na titul. Byl u nároďáku dlouho, ale sbíral jen stříbra. Pro něj to byl vrchol trenérské kariéry. Celé mistrovství bylo emočně hodně vypjaté. Po porážce od Američanů jsme měli krizi. Potom jsme museli porazit Švédy, abychom vůbec prošli do první čtyřky. Cítili jsme velký tlak od okolí, novinářů. Zápasy šly rychle po sobě, člověk měl pocit, že je tak vyždímaný, že nemůže nastoupit do dalšího. Dostali jsme se ale do takového emočního opojení, že jsme to zvládli, a po vítězství nad Sověty ve finálové skupině jsme cítili euforii, že šampionát nejde nevyhrát.
Bylo těžké se dostat do reprezentace z provinčního Gottwaldova?
Jednodušší by to bylo asi ze Sparty nebo z Jihlavy, kde trénoval reprezentační asistent Standa Neveselý. Zásadní ale tenkrát bylo, že hráči neodcházeli do zahraničí a kádr se moc neměnil. Obvykle jeden dva hráči za sezonu. Před mistrovstvím ale zrovna začínala vlna mladých kluků jako Rosol, Kameš, Klíma, k nimž jsem se připojil. Povedl se mi Kanadský pohár, získal jsem nějaké renomé a pak už to měl snadnější.
Antonín StavjaňaNarodil se 10. února 1963 ve Zlíně, tehdy Gottwaldově, kde také začal s hokejem. Do týmu mužů naskočil jako osmnáctiletý a za sebou měl už dvě stříbra z mistrovství světa juniorů. Vojenskou službu strávil jako hráč Dukly Trenčín a okamžitě po návratu do mateřského klubu začal reprezentovat. Mistrem světa se stal na svém prvním šampionátu v Praze (1985) a za 11 let také na svém posledním ve Vídni. Ve své sbírce má také čtyři světové bronzy. Za československou a českou reprezentaci odehrál spolehlivý obránce 231 duelů, což ho řadí na 7. místo historického pořadí. V roce 1986 byl draftován týmem Calgary Flames, NHL si však nikdy nezahrál. V roce 1990 přestoupil ze Zlína do druholigového finského Jokipojatu, se kterým postoupil do nejvyšší soutěže. Po dvou letech ve švédském HV71 odešel do Vsetína, kde získal čtyři extraligové tituly. Kariéru hráč ukončil v roce 1998 a okamžitě se stal asistentem trenéra ve Zlíně. Jako hlavní kouč trénoval postupně Zlín, Třinec, Zlín, Vsetín, Nitru, Trenčín, Třinec, Slovan Bratislava, Karlovy Vary, Košice a od této sezony Nitru. Jeho největším trenérským úspěchem jsou dvě stříbra ze slovenské extraligy s Trenčínem a Slovanem. V letech 2003 a 2004 působil jako asistent u české reprezentace. |
Po listopadové revoluci jste odešel do druholigového finského Jokipojatu. Nebylo to málo?
Domluvili jsme se spolu s Rosťou Vlachem, jenže oni mezitím stihli spadnout a dohodu nešlo zrušit. Zpětně hodnotím dva roky ve Finsku pozitivně.
I následující dvě sezony ve švédském HV71?
Do té doby jsem byl hodně z domu a najednou jsem měl mnohem více času na rodinu. Získal jsem také jiný pohled na hokej. Hráči si tam drželi v omezené míře civilní zaměstnání, aby na něj mohli navázat po skončení kariéry. Ve Švédsku jsme měli jen pět profíků. Jeden reprezentant dokonce dělal policistu, kolikrát jsme ho vyzvedávali po službě na ulici. Jiný sekal trávník, další dělal v bance.
Ze Švédska jste šel do Vsetína. Zlín vás nechtěl?
Měl zájem, ale ve Vsetíně hrál můj brácha. Nic jiného v tom nebylo. Navíc jsem měl 31 let a myslel jsem si, že ve Vsetíně si zahraji jednu dvě sezony a skončím.
A nakonec z toho bylo vaše nejvydařenější klubové angažmá.
Co se týká titulů, tak jednoznačně. Vítězná euforie byla obrovská. Osobně jsem měl povedené i jiné sezony, ale úspěch týmu je ovlivněný spoustou věcí.
"Do Vsetína jsem šel kvůli bráchovi. Nic jiného v tom nebylo." |
V čem tkvělo kouzlo Vsetína?
Panovala tam rodinná atmosféra. Neznám jediného hráče z tehdejší doby, který by si stěžoval. Důležité bylo, že jádro týmu zůstávalo stejné a příchozí bez potíží zapadli.
Ze Vsetína jste se vrátil i do reprezentace a rozloučil se s ní zlatem ve Vídni.
Před Vídní jsme skončili čtvrtí a už jsem nečekal, že bych si ještě na šampionátu zahrál. Pak mě ještě Ivan Hlinka jednou zval, protože byla obrovská marodka mezi obránci. Měl jsem ale vleklé problémy se zády. Pamatuji se, že jel Rosťa Vlach a hrál na pozici beka.
Nemrzí vás, že jste si nikdy nezahrál NHL?
Generačně mě to minulo. Calgary mi nabídlo smlouvu, ale musel bych emigrovat jako můj parťák z obrany Franta Musil. Jenže jsem měl ročního syna. Po pádu komunismu už měli zájem ze zámoří o mladší hráče, jako byli Jágr. Z mojí generace do toho šel Hašek, který se prosadil po dlouhé době. A třeba se Šejbou pěkně zametali.
Z hráče jste se okamžitě stal trenérem. Plánoval jste to?
Byla to jedna z alternativ, proto jsem si v závěru kariéry udělal licenci. Jak jsem skončil ve Vsetíně, tak mě oslovil pan Kožela ze Zlína, jestli bych nechtěl dělat asistenta. Byla to pro mě velká motivace, začít okamžitě po kariéře trénovat.
Jak velký je rozdíl mezi hokejem, když jste začínal a tím současným?
Když je někdo pohybový talent, je zapálený a má vůli, tak se prosadí. To platí pořád. Změnila se hra i styl trénování. Když se podívám na záběry hokeje před třiceti lety, jenom se usmívám.
Mezi hokejisty jste měl pověst výborného šachisty. Ještě si je zahrajete?
Jenom na počítači. Nejsou lidi. Dnes mají hokejisté úplně jiné možnosti. Pamatuji se, že když jsme jeli na vojně na zápas, tak jsme v autobuse utvořili čtyři skupinky po čtyřech a mastili taroky. Dnes běží cestou na zápas video nebo DVD.
