Do NHL se doslova probil, vybojoval desítky urputných bitek. Hokej však pro Kočího zdaleka nebyl jen o praní. „Vždycky jsem věděl, že rvačky mi do NHL pomůžou, ale hokej mě tam udrží. Proto i moje letní příprava bývala z devadesáti procent hokejová,“ tvrdí bezmála dvoumetrový chlapík.
S kariérou skončil před dvěma lety, u hokeje ale zůstal a nyní působí jako asistent trenéra juniorů ve Spartě. A jistě má svým svěřencům co předat. Ranaři jsou v NHL vymírajícím druhem a právě Kočí - který umí hrát beka i útočníka - možná patřil mezi poslední klasické hokejové tvrďáky.
Bavilo vás být bitkařem v NHL?
Hrál jsem několik let v NHL a splnil jsem si tak svůj sen. Nebyla to ale sranda. Nemůžu říct, že bych rvačky neměl rád - kolikrát mě při zápase pořádně napumpovaly - ale bylo to pro mě někdy hodně stresující. Před zápasem víte, že soupeř má nějakého bitkaře a víte, že to může přijít. Musíte být pořád ve střehu. Máte třeba jen deset patnáct rvaček za sezonu, ale všech 82 zápasů musíte počítat s tím, že se něco semele.
Fotogalerie |
Jak jste k této roli přišel? Pral jste se už v juniorech?
Odmalička jsem vzhlížel spíš k tvrdším hráčům, vystříhával jsem si silné obránce. Nepředpokládal jsem ale, že budu bitkař. Zpětně musím říct, že jsem do té role postupně dozrával. První bitka byla v juniorce a to jsem dostal seřezáno. Tam jsem zjistil, že asi ještě není ta pravá chvíle a trošičku jsem zalezl. Až čtvrtý rok v Kanadě jsem se začal prát pravidelně.
Jak jste na sobě jako ranař pracoval? Věnoval jste se během letní přípravy bojovým sportům?
Když jsem se začal prát, viděl jsem to jen jako vstupenku do NHL. Vždycky jsem hlavně chtěl hrát hokej, a moje letní příprava byla proto z devadesáti procent hokejová. Chodil jsem i na box, ale moc mě to nebavilo. Musel jsem na něj chodit, abych uměl trošičku bouchnout, a také abych se nebál rány a nezavíral oči. V Denveru jsem dokonce sparoval s jedním UFC Fighterem. Ale hlavně jsem se v létě snažil zlepšit bruslení, střelbu, přihrávku a další základní věci. Věděl jsem, že rvačka mi do NHL pomůže, ale hokej mě tam udrží.
„Při rvačkách byly okamžiky, kdy jsem dostal ránu do spánku a najednou jsem prostě vypnul. Bylo úplné černo. Nevím, jak dlouho to trvalo. Pořád jsem stál, drželi jsme se, ale bylo černo.“ |
V NHL jste si postupně zahrál za Chicago, Tampu, St. Louis a Colorado. Na jakou z těchto epizod nejraději vzpomínáte?
Já si myslím, že ve všech těchto týmech jsem měl dobrou pozici. Zajímavé bylo, že když jsem přišel do Chicaga, tak tam začínal Patrick Kane a Jonathan Toews. V Tampě jsem si zahrál s mladým Stevenem Stamkosem a v Coloradu zase byli Ryan O ́Reilly a Matt Duchene. Měl jsem možnost sledovat, jak tito hráči přecházejí z juniorského do dospělého hokeje. Viděl jsem, jak makají, jak se chovají a hlavně bylo skvělé si s nimi zahrát. Parádní zkušenost.
Jak bitkaře berou jeho spoluhráči?
Berou vás dobře, asi nejlíp z celého týmu, protože nejste konkurence hvězd ani těch průměrných hráčů. Jediná vaše konkurence je další bitkař, což se mi stalo v Chicagu. Později už měl každý tým v NHL jen jednoho bitkaře, protože rvaček ubývalo a bitkaři už nebyli tak robustní. Celá liga se zrychlovala, takže i bitkaři museli být rychlejší a museli umět hrát hokej.
David Kočí (vpravo) z Chicaga se pere s Derekem Boogaardem z Minnesoty.
Slavný bitkář Derek Boogaard zemřel v roce 2011 na následky bitek. Předávkoval se prášky, kterými tišil silné bolesti hlavy. Bylo mu jen 28 let. Nebojíte se zdravotních potíží?
Nikdy jsem se toho moc nebál a žádné potíže jsem nikdy neměl. Ale je pravda, že při rvačkách byly okamžiky, kdy jsem dostal ránu do spánku a najednou jsem vypnul. Bylo úplné černo. Nevím, jak dlouho to trvalo. Pořád jsem stál, drželi jsme se, ale bylo černo. A pak jsem zase „naskočil“. Toho jsem se lekl. Stalo se mi to asi dvakrát, třikrát - jednou právě s tím Boogaardem. Žádný otřes mozku nebo bolesti hlavy jsem ale neměl.
Už téměř legendární je vaše bitka se Zdenem Chárou, po které jste ošklivě krvácel. Jak se to semlelo?
Problém byl v tom, že den předtím jsme měli zápas v Torontu a tam mě ve výborné bitce zlomil nos Wade Belak. Ale nikdo o tom nevěděl. Doktor věděl, že s tím trochu něco mám, ale nevěděl, že je to zlomené. Já jsem to totiž moc nechtěl řešit, protože hrozilo, že bych nějakou dobu nemohl hrát. A to jsem si nemohl dovolit, protože bych mohl ztratit místo v sestavě.
Takže jste šel na takového hromotluka se zlomeným nosem?
Já jsem se ani prát nechtěl, ale Chára si mě vytáhl a trefil do nosu. Ani to nebolelo, ale když máte zlomený nos a někdo vám do něj bouchne znova, tak se celý roztříští... Měl jsem to udělat trochu zkušeněji. Ta bitka je taková kaňka, která se za mnou táhne. (usmívá se)
Na rvačku Kočí - Chára se podívejte zde:
Jak čelit obrovi, jakým je Chára? Vždyť měří 207 centimetrů...
Mně to nevadilo. Obecně mi velcí soupeři nevadili, jedinou výjimkou byl snad Steve MacIntyre, který tehdy hrál za Edmonton. Vadili mi spíš menší borci jako Colton Orr, Josh Gratton, Kevin Westgarth nebo Riley Cote. Musel jste je porazit, aby to nevypadalo špatně, oni ale byli rychlí, hbití a nevyzpytatelní.
Kdy jste začal cítit, že se vaše kariéra v NHL chýlí ke konci? Kdy nastal ten zlom?
No, začalo to už v Coloradu. Ne, že by kluby neměly zájem, ale už jsem cítil, jakým směrem se liga ubírá - cítil jsem, že ty tradičně silnější, tvrdší týmy už nejsou tak dominantní. Cítil jsem, že role bitkaře už pomalu upadá. Pořád to tam bylo - zvlášť v Západní konferenci, kde jsem hrál. Týmy jako LA, Anaheim, to byly velké, silné mančafty. Ale bitek bylo méně.
POTYČKA. Plzeňský Ryan Hollweg (čelem) a David Kočí ze Sparty
Po návratu z NHL jste hrál více než dva roky za Spartu. Jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to dobře, hlavně na první rok po návratu. Byl to jiný styl hokeje, hrál jsem víc než v Americe. Hokej je tu samozřejmě chápán jinak a myslím, že trenéři v Čechách obecně neumí takový typ hráče, jakým jsem já nebo Ryan Hollweg, zapracovat do konceptu hry. Ale já jsem s tím počítal, abych pravdu řekl. Věděl jsem, že to tady nebude o rvačkách.
Ve Spartě jste zůstal i po konci kariéry jako trenér juniorů. Baví vás to?
Směřoval jsem k tomu, už když jsem hrál. Ten poslední rok na Spartě jsem se často chodil dívat na tréninky Lva nebo ruských mančaftů a sledoval jsem trenéry. Pak jsem dostal perfektní nabídku od sparťanské akademie a postupně jsem trénoval mladší dorost, starší dorost a juniory. Trénovat děti by mě asi nebavilo - to člověk musí být spíše vychovatel - ale trénovat dorost a juniory mě baví.
