Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Ručinský: Ceňme si toho, co dnes máme

14 2001
Praha - Martin Ručinský přijel na mistrovství světa, i když ještě v březnu nemohl kvůli zranění nohy pořádně chodit. V zápase s Ruskem dostal ránu do hlavy a utrpěl otřes mozku. Všechno mu to stálo za to. Už podruhé je mistr světa. Jste unaven? "Bylo toho dost. Jsme rádi, že to skončilo. Ale únava je pro všechny stejná. Není se na co vymlouvat. Když se blížíte k cíli, únava pomine. Vidíte vítězství, to je pak jednodušší." Užil jste si vůbec boje o medaile, nepodléhal jste stresu? "Vyhrát je vždycky těžké. Letos to bylo o fous, ale o to je to cennější. Měli jsme asi větší vůli než Finové a Švédové. V posledních zápasech nerozhoduje talent a umění, ale vůle."

Vůle je dost široký pojem, co znamená v tomhle případě?
Pro tenhle tým znamená to, co chybělo třeba Finům. Oni vedli dva nula, hráli výborný hokej. Ale od té doby, co dostali gól, se nedokázali sebrat. My jsme v téhle pozici byli několikrát. Ale nikdy jsme nezabalili zápas.

Máte vůbec při zápase čas přemítat o porážce?
Člověk přijde na střídačku, vydýchá se a jde znovu na led. Ve finále jsme si byli vědomi, že prohráváme o dva góly. Ale o každém střídání si hráči myslí, že se v něm otočí celý zápas. Až opravdu dáte dva góly a najednou hrajete prodloužení.

Opravdu jste v posledních dvou zápasech ani na chvíli neměl strach, že to nevyjde? Samozřejmě, že nám nebylo nejlíp. Když prohráváme dva jedna se Švédskem, hodně lidí nevěří, že bychom mohli vyrovnat. Ale kdyby tomu nevěřilo ani mužstvo, už by se s tím těžko dalo něco dělat. My jsme opravdu věřili, že ten gól dáme. Hokej je velice rychlá hra a za minutu se na rozdíl od fotbalu může stát hodně.

To máte vyzkoušené?
Člověk se za ty roky přesvědčí, že se dá zvrátit úplně ztracený zápas. Myslím, že v kabině nebyl ani jeden hráč, který by nevěřil, že oba zápasy vyhrajeme.

Proto pořád vítězíte?
Tenhle tým se naučil vyhrávat. Výhra je pro tohle mužstvo rutina. Je to návyk, který člověk získá a těžko si odvykává. Někdy to nejde jak po másle. Ale vidím, jak se mužstvo vyrovná s tím, když prohrává s Finskem. V tom je jeho síla.

Nepřipadáte si jako sovětská sborná, která v největší slávě vládla mezinárodnímu hokeji dvacet let?
V té roli vůbec nejsme. Sborná vynikala nade všemi. Pro ni něco jiného než druhé místo neznamenalo vůbec nic. Dnes je hokej tak vyrovnaný, že je všechno těsné. Letos mohlo v pohodě vyhrát pár jiných týmů. Díky Bohu, že se to zase podařilo nám.

Co myslíte, jdete ostatním týmům na nervy?
To určitě. Samozřejmě nás všichni mají plné zuby. Je mnoho mužstev a lidí, kteří nás na prvním místě nevidí rádi. Všichni nás chtějí porazit a dělají pro to všechno. Bude to pořád těžší. Ale když se člověk uspokojí, začne klesat dolů a dolů. Na zlepšení je vždycky místo.

Kde se podle vás tahle zlatá generace zrodila?
Jsem přesvědčen, že nám pomohl propadák na Světovém poháru v šestadevadesátém. Všude se o nás básnilo, a my nakonec prohráli s Německem sedm jedna. To byla strašná lekce. Vzali jsme si ponaučení. Hokej je týmový sport a jednotlivci v něm neudělají vůbec nic. Pokud hráči nedají své osobní cíle stranou, dá se těžko vyhrát.

Nemáte strach, že jednou zase přijde čas, kdy vás lidé nebudou oslavovat, ale házet po vás plechovky, jako tehdy po porážce se Švédy?
Mohou přijít hubenější roky. Proto si ceňme, co dnes máme. Čára mezi vítězstvím a prohrou je vždycky tenká. Nelétejme vysoko, ale nelétejme zase moc nízko. Buďme normální jako předtím. A úspěch se dostaví. Pokud ne, doufám, že nás lidi nezatratí.

Autoři:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze