Ještě než se dnes vydal znovu za oceán, stihl si prohlédnout stavbu hokejové haly pro mistrovství světa v Praze v příštím roce. "Je vidět, že to jde dopředu," říká.
Asi vás hodně mrzelo, že vás zámořští lékaři nepustili kvůli zraněnému rameni na letošní šampionát.
Měl jsem velkou chuť jet, protože sezona byla dobrá. Chtěl jsem reprezentovat.
A trenéry Lenera s Růžičkou dobře znám, jsou to moji kamarádi. Hrajeme spolu v létě golf, takže jsem jim chtěl pomoct.
Po loňské olympiádě jste řekl, že je čas, aby nastoupili mladší. Letos jste skoro odjel na šampionát.
Pořád si to myslím. Mně, Robertu Reichlovi, Jardovi Jágrovi už je přes třicet. Myslím, že mistrovství světa v Praze bude pro spoustu z nás poslední. Hrál bych tu opravdu moc rád. Bylo by to hezké zakončení.
Ale toužíte po Stanley Cupu. Ten vám po dvou titulech mistra světa a zlatu z olympiády chybí ke zlatém hattricku.
Je těžké dosáhnout všech tří vrcholů, není moc hráčů, kteří by se tím mohli pochlubit. Stanley Cup je pro mě obrovská motivace. Zažil jsem olympiádu, což těžko něco překoná. Ten pocit už asi nezažiju. Ale teď bych chtěl vyhrát Stanley Cup.
Nemrzí vás někdy, že vás v roce 1995 vyměnili z úspěšného Colorada do Montrealu?
Tenkrát jsem výměnu uvítal, šel jsem do mužstva, kde jsem měl větší šanci hrát. Nemrzelo mě, že zrovna Colorado vyhrálo. V Montrealu se mi moc líbilo. Těch sedm let, to byly nejlepší roky v kariéře.
Ale vrátit byste se už nechtěl. Proč?
Zažil jsem tam všechny hezké chvíle, které jsem zažít mohl. Moji nejlepší kamarádi jsou dávno jinde. Nemyslím, že by bylo dobré vracet se po nějaké době a vzpomínat.
Kdysi jste žádal o kanadské občanství...
V té době jsem tam hrál a nevěděl jsem, jestli se tam neusadím. Pak jsem se dozvěděl, že bych se musel vzdát českého občanství, což nepřipadalo v úvahu. Mám něco jako přistěhovalecký pas, s výjimkou volebního mám stejná práva jako Kanaďan.
Toužíte po Stanley Cupu, ale Rangers nebyli v play-off šest let. Loni jste v týmu odehrál patnáct zápasů. Dá se s odstupem času říct, co týmu k postupu scházelo?
Podle mě je to výborné mužstvo. Nevím, proč mají šest let takové problémy.
Loni byli strašně blízko, předloni také. Doufám, že se to nebude opakovat. Myslím, že to mužstvo by mělo hrát víc pospolu než kdysi dřív, kdy tam bylo moc velkých individualit a chyběl týmový duch. Ale hrál jsem tam jen patnáct zápasů, nemůžu to posoudit.
Po odchodu z Montrealu jste třikrát změnil klub, než jste se dostal znovu do Rangres. Nepřipadal jste si trochu jako žoldák?
Ne. Věděl jsem, že z Montrealu odejdu. Končila mi smlouva a novou jsem nechtěl podepsat. Byla smůla, že jsem šel do Dallasu, kde mi to nesedlo a nevyhovovali jsme si s koučem Hitchcockem. Trápil jsem se, chtěl jsem odejít. V New Yorku to bylo skvělé, ale nedohodli jsme se. Tak jsem šel do St. Louis.
Co jste říkal vydařenému vstupu Petra Čajánka v St. Louis do NHL?
Hrál výborně. Někdy jsem se až divil, jak si zvykl na jiný život i hokej. Teď od něj budou čekat mnohem víc. Bude klíčovým hráčem.
Vás v New Yorku čeká také tlak.
Rangers mají nejvyšší rozpočet, šest let nebyli v play-off, tlak je enormní. Lidé vyžadují úspěch a někdy je to těžké. Nehraje se nejlíp, když víte, že po dvou prohrách vám to dají najevo. Přejete si, aby vám spíš pomohli.
Většinu z patnácti zápasů v Rangers jste odehrál v řadě s Ericem Lindrosem. Mluvili jste spolu od doby, co jste podepsal smlouvu?
Ne. Mluvil jsem s ním, když jsem byl v St. Louis. Hráli jsme proti sobě, bavili jsme se před zápasem. Počítal jsem s tím, že v Rangers zakotvím, klapalo nám to.
Dá se říct, že jste kamarádi?
Na to se známe příliš krátkou dobu. Rozuměli jsme si na ledě i mimo, ale nepoznali jsme se víc.
Pamatujete, jak vás v roce 1991 zranil na Světovém poháru?
Na to se ptá každý. To je záležitost, které se v hokeji nevyhnete. Nikdy jsme se o tom nebavili.
Jaký je vlastně Eric Lindros? Má pověst rozmazleného fracka.
To si nemyslím. Je to chytrý kluk, který si stojí za svým. Když v osmnácti řekl, že nechce hrát v Quebeku, který ho draftoval, je to spíš obdivuhodné. Na ledě je to samozřejmě jiný člověk a hodně lidí ho zná z ledu. Ale mimo je to výborný kluk do party, je s ním legrace.
Hráči v NHL často mění kluby. Dá se udržovat velké přátelství?
Určitě. Můj výborný přítel je Vincent Damphousse, se kterým jsem hrál v Montrealu. I když jsme spolu dlouho nehráli, přes léto si voláme, chodíme spolu na večeři, když proti sobě hrajeme.
Kamarádíte i s finským útočníkem Saku Koivem. Jak jste prožíval jeho těžkou nemoc?
Večer předtím než jsem odjížděl na kemp, mi volali kluci z Montrealu, že je Saku v nemocnici, že mu našli rakovinu. Nechtěl jsem tomu věřit a nemohl jsem celou noc spát. Hned jak jsem přiletěl do Montrealu, šel jsem za ním do nemocnice. On to tehdy bral velmi dobře. Se vším se popere.
