Hokejový trenér Jan Zachrla odcestoval v polovině července do ruského Klinu, kde až do začátku října působil jako hlavní kouč na střídačce tamního Titanu. Klubu, který se letos vrátil do Vyšší ruské ligy.
"Rozdíl mezi Houslicemi a Klinem byl v tom, že já jsem měl trenérskou licenci," směje se osmatřicetiletý rodák z Bučovic a bývalý jednatel Dukly Jihlava. "Jinak jsem se tam ale taky na každém kroku potkával s naprostým amatérismem," dodává Zachrla, kterého vedení klubu odvolalo po osmi zápasech z funkce. Důvodem bylo to, že ze čtyřiadvaceti možných bodů získal s mančaftem pouhou polovinu.
Vedení Titanu se tahle bilance zdála špatná?
Jo, protože ve finále nám dva body odebrali kvůli tomu, že bafuňáři nezaregistrovali jednoho hráče. Takže jsem jich vlastně s týmem získal jen deset.
Za to ale vy přece nemůžete, ne?
Jasně že ne, ale to je úplně jedno. Prostě přišli a řekli, že mají nové sponzory, kteří si přejí změnu a chtějí to dělat jinak.
Takhle vám to prezident klubu prezentoval?
Ne, ten se mnou vůbec nemluvil. Zůstal jsem pak v Rusku ještě nějakých pět dnů a za tu dobu mi nebyl schopný vzít telefon, ani jsme se neviděli. Jen mi vzkázal po sekretářce, že se mnou nechce mluvit, že mi všechno zaplatili a tím to hasne.
A byla to pravda?
Ne, pořád mi dluží jednu výplatu.
Jenom jednu? Podle smlouvy byste měl mít nárok i na nějaké odstupné...
V normálních klubech to tak funguje, v tomhle jsem ani smlouvu neměl. Pořád to odkládali a já jsem jim věřil. Vím, že je to moje chyba, ale já jsem potřeboval trénovat, chystat se na sezonu. Teď je mi jasné, že to takhle měli naplánováno možná hned od začátku.
Tomu nerozumím, proč by vás tam vůbec brali?
Vysvětlím vám to. Můj kamarád, který v Rusku pořádá spoustu hokejových škol, jim zaplnil zimák během hluchého období skoro na dva měsíce. Tím pádem jim zajistil spoustu peněz a vedení mu nabídlo, aby v Klinu zůstal jako sportovní manažer. Jenže on měl podmínku, chtěl kolem sebe svoje lidi. No a jedním z nich jsem byl i já.
Jak reagoval na váš vyhazov?
On s tím nic nezmohl, v podstatě se to dozvěděl jako poslední.
Vy jste si lidi kolem sebe vybrat nemohl?
Já jsem chtěl, proto jsem taky oslovil kamaráda Milana Sitára, který vedl slovenskou juniorskou reprezentaci. Jenže najednou se všechno změnilo, jeho dali k juniorům a mě dali jako asistenta bývalého hlavního kouče Klinu.
To je ten, který vás vystřídal ve funkci?
Ano, přesně ten. Když jsem tam přišel, tak se do ničeho nezapojoval. Chtěl jsem po něm, aby udělal nějaké cvičení, jenže on odpověděl, že na to není připravený, že já to určitě udělám líp. Pak jsem se s ním před prvním přípravným zápasem domlouval, že já si vezmu na starost útočníky a on obránce, ale to taky odmítl. Že prý to není KHL ani NHL, ani česká liga, prostě že ve Vyšší ruské lize to tak nefunguje. Že si zkrátka hlavní kouč dělá všechno sám.
Od čeho je tam tedy potom asistent?
Aby brousil brusle, aby zvedal telefon prezidentovi klubu a chodil si s ním každý den povídat do kanceláře. Já jsem vedl trénink a on v té době seděl s prezidentem na kafi.
Prezident Titanu je hokejový odborník, hrával někdy hokej?
Ne, on se do té role pasoval na základě svého kamarádského vztahu s Charlamovem (bývalý skvělý ruský hokejista, který tragicky zahynul v roce 1981 - pozn. red.). Jinak je to politik, kandiduje na starostu Klinu.
Zkuste uvést aspoň jeden příklad, na kterém je patrné, že se vedení chovalo ve druhé nejvyšší ruské lize amatérsky.
Takových příkladů je celá řada. Tak třeba jsem za ním přišel, že potřebujeme nakoupit pro kluky aspoň pět rotopedů do posilovny, a on mi povídá: Prosím tě, na co? No dobře, tak když jinak nedáš, tak já ti jeden dovezu z domu, dala mi ho manželka k narozeninám.
Tým jste si sestavoval sám?
Když jsem přijel, byli tam tři hráči z loňského kádru, takže se začalo pracovat na tom, abychom vůbec dali mančaft dohromady. Nejvíc práce na tom odvedl právě můj kamarád - sportovní manažer. Ale samozřejmě všechno muselo projít přes prezidenta. Ten je tam nenahraditelný. Když dostal zápal plic a musel na čtrnáct dnů do nemocnice, tak se všechno sesypalo, vládla naprostá anarchie a zmatek.
Neříkejte, že ho nikdo nebyl schopný nahradit...
Opravdu ne. Tam byla spousta kanceláří, ale já jsem za celou dobu nepřišel na to, co tam ti lidi dělají. Když se například uklízečce zlomil mop, šla za prezidentem, ať to vyřídí. Když byly potřeba hokejky, zařizoval to on. A přitom tenhle člověk neuměl ani poslat fax.
Takže byste nenašel jediného člověka, který by snesl nálepku profesionál?
Ale jo, sekretářka. Té mi bylo líto. Protože oni sice chodili za prezidentem, ale řešit to nakonec stejně musela ona. Včetně posílání toho faxu. Navíc měla jako jediná ze všech počítač.
To myslíte vážně?
Naprosto vážně! Nebo další příklad, jak to tam chodilo. Chtěl jsem nahrát zápas, abychom ho pak mohli s mužstvem rozebrat, jenže nic takového tam neměli. Pak se teda sehnala kamera, ale utkání mi dodali za dva dny a ještě v nějakém šíleném formátu, který fungoval tak, že když jste ho konečně rozchodili, nešel zastavit. Prostě jel celý zápas bez možnosti ho stopnout.
Jak dlouho podle vás může klub takhle fungovat?
Já nevím, peníze prý mají na celou sezonu, ale s jejich názory a tím, jak je rozhazují... Potřebovali jsme beka, tak nám doporučili jednoho, který toho spoustu odehrál v KHL. Přišel prezident, jestli ho chci. A já, že ho vyzkoušíme a uvidí se. Na což on zareagoval: Ne, toho vezmeme hned, dáme mu takovou a takovou smlouvu, vždyť hrál KHL. Naštěstí pak ale někam odjel, borec s námi absolvoval dva tréninky a zabalil to, protože nestíhal. Ovšem nechybělo moc a měl smlouvu.
Najdete na tomhle angažmá aspoň něco pozitivního?
Určitě. Ono to bude znít jako fráze, ale pro mě to byla obrovská zkušenost. Mohl jsem pracovat s hráči, kteří prošli KHL a byli opravdu velmi dobří. Ale i s těmi mladými, kteří do ní snad za nějakou dobu nakouknou. Potěšilo mě, že když jsem se byl rozloučit, tak jsem právě narazil na dva mladé kluky, které jsem pořád peskoval, a oni mi říkají: Trenére, pojeďte s námi ještě aspoň na ten jeden výjezd na tři zápasy. Ať aspoň ještě něco vyhrajeme.
Do Klinu za vámi přiletěla začátkem září přítelkyně. Jak se jí ve městě líbilo?
Pro ni to bylo těžké, Klin je totiž jen jakási ubytovna pro Moskvu. Má sice sto tisíc obyvatel, ale absolutně žádné kulturní nebo sportovní vyžití. Většina lidí dojíždí za prací právě do Moskvy, která je devadesát kilometrů vzdálená. V celém Klinu můžete akorát do jednoho kina. To není jako někde v obrovských městech, jako je Ufa nebo Kazaň.
Vzal byste ještě někdy v budoucnu nějakou nabídku z Ruska?
Jasně, ale už bych byl opatrnější. Nedělal bych bez smlouvy a chtěl bych kolem sebe vlastní lidi, jimž bych mohl věřit.
A musel byste vidět profesionální přístup...
Přesně tak. Tady si všichni mysleli, že jsou pupek světa. Po jednom zápase třeba rozhodčí napsal do zápisu, že nebyly dobře viditelné lajny. A oni se rozčilovali, jak si to mohl vůbec dovolit. Přitom měl ten sudí pravdu. Vždyť oni ani neuměli zamrazit reklamy do ledu. Prostě vykopali díru, hodili tam desku a zalili ji vodou.
To jim zamrzlo?
Samozřejmě že ne. Rozestavěli kolem kužely a řekli nám, ať trénujeme jenom na jedné půlce, že to za tři dny zmrzne. Když tam spadl puk, tak se vylovil a jelo se dál. Povídám jim, ať to mrazí po vrstvách, že to jinak nepůjde. A oni: Aha, no tak jo.
