Za čtyři týdny se český brankář dostal domů asi čtyřikrát.
"Buď někam odletí na čtyři dny, nebo jsou věčně zavření na základně týmu. Nemají kdy být s rodinou," popisuje život hokejistů paní Kamešová. Omsk, město nedaleko hranic s Kazachstánem, hokejem žije. Strmé ochozy místního stadionu jsou vždycky plné.
V rozích stadionu burcují publikum roztleskávačky, které jsou každou přestávku jinak oblečené. Pro vítězství udělá vedení týmu všechno. "Místní lidé jsou velmi pobožní. Mají svoje rituály, před utkáním chodí do kabiny kněz," říká paní Kamešová.
Zápas byl skoro jedinou příležitostí, kdy mohla paní Kamešová svého muže vidět. Doma učila obě své děti, chodila s nimi do lesoparku za městem, uprostřed něhož ležel jejich prostorný dům, nebo sledovala televizi. "Mají tam asi sedm místních kanálů," vzpomíná.
Nebyl to špatný život v Omsku, ale Vladislava Kamešová se tam trápila. Věří, že přátele by si bývala byla našla. Lidé jsou milí, pomohou a postarají se. Třeba jedna z manželek jí už teď radila, aby na zimu sehnala teplé čepice "ušanky". Bez těch se ve čtyřicetistupňovém mrazu, který je běžný, nedá vyjít ven.
Město jí ale nepřirostlo k srdci. "Jdete po ulici a nepoznáte, kde je obchod. Neexistují tu výlohy, město je ponuré a roztahané," povídá paní Kamešová. Směje se, když vzpomíná na nákupy. Maso a zeleninu lze sehnat jenom na trhu, v krámcích funguje zastaralý způsob prodeje. Vyberete si zboží, dostanete lístek, zaplatíte u pokladny a pak si nákup vyzvednete.
"Manžel říkal, že jinde to tak není. Ale tam je to opravdu jen pro svobodné kluky," konstatuje Vladislava Kamešová.