Když sedal do auta, hodil do kufru vítězný svetr, který si vzal speciálně na zápas. Zlatou medaili však z krku nesundal. „Musíme koupit nějaké doutníky a pití,“ vyhlašuje, než se vůz rozjede. Dělá předvoj autobusu s hráči, který se zatím nemůže probojovat z parkoviště. „Mám na ně čekat?“ ptá se Březina. „Ne, jedem!“ zavelí Růžička.
Nejsou na něm znát stopy únavy, pořád vypráví, probírá finále a pohrává si s mobilem v ruce. Diví se, kdo všechno mu píše. Občas přečte nějakou zábavnou esemesku. Třeba: „Bacha na játra.“ Autem zavládne smích. Velké oslavy měly zatím jen předehru, trochu šampaňského v šatně. Spousta ho v euforii vytekla na zem.
Březina vytahuje z kapsy poslední vítěznou hašlerku a dává ji Růžičkovi. Žvýkačky, jimiž se obvykle uklidňují, vyměnili před posledním zápasem za mentolový bonbon.
Přicházejí další gratulace. Kouč juniorky Martin Pešout podává Růžičkovi ze zadního sedadla svůj mobil. „Na, volá ti Kukič.“ Ozývá se totiž i Pavel Kuka, symbol fotbalové Slavie, o níž se říká, že je věčně druhá. Hokejistů se prokletí netýká. „Kdo by to před třemi lety tušil, pořád mi to nedochází,“ vyznává se Růžička.
Do telefonu nehuláká, jen občas euforicky zvýší hlas. „Díval ses?“ ptá se Kuky.
Autem zní rock, ale hudba nijak neřve. Jen když přijde řada na skupinu Kiss, trenér ji zesiluje. „Tohle je naše vítězná písnička,“ vysvětluje. Auto se vzdaluje od Pardubic, města smutku. Růžička se rozhoduje, že zavolá tamnímu manažerovi Zbyňku Kusému. „Tys mi ani negratuloval,“ začíná hovor. Dál už nepopichuje, raději svádí hovor na reprezentaci. Zklamání je příliš čerstvé.
Kilometry rychle ubíhají, dálnice je skoro volná. Řidič Březina dravě předjíždí červenou dodávku se slávistickými fanoušky. Troubí na ně, mávají si navzájem.
Delší telefonát má Růžička s reprezentačním trenérem Slavomírem Lenerem, vždyť je asistentem u národního týmu, který prohrál v podvečer 3:5 se Slovenskem v Trenčíně. Jednou mu jej přerušuje špatný signál, volá tedy znovu. „Nechceš se zítra sejít? Dobře, tak v sobotu,“ plánují trenéři schůzku.
Pouze jednou se auto zastavuje, u benziny asi v polovině cesty. Nákup? Krabice doutníků a také láhev ginu, z níž však po cestě ubude jen třetina. Řidič se drží zpět.
V půl jedenácté večer je předvoj u cíle, slávistického stadionu. Halou duní skandování několika stovek fanoušků, přijel jejich hrdina: „Vláďa Růžička!“ Trenér je pozdraví, pak na chvíli zmizí v šatně. Radostně objímá manželku. Přes žluté tričko s límečkem navléká červené, mistrovské. S lahví šampaňského vychází před fanoušky, kropí bouřící publikum. Zapaluje si další vítězný doutník.
Zdraví se s prezidentem klubu Miroslavem Tvrdým, spoustou známých. Čeká, až dorazí tým. Po hodné chvilce se společně s hráči prodírá úzkou chodbičkou mezi davem těl na led. Nadšení příznivci ho vyhazují do vzduchu. Oslava vstupu na hokejové nebe teprve začíná.
