Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Růžičkův naganský příběh: proti všem

17 2003
Praha - Jakmile si hokejový brankář Dominik Hašek přečetl jméno „Vladimír Růžička“, polekal se. Znal onoho postaršího centra s dlouhými černými vlasy dobře, měl ho rád. Jenže v konečné nominaci pro „Turnaj století“ ho vážně nečekal. Hašek hned volal do Česka, aby se na něj informoval. „Přiznám se, že jsem měl strach,“ říká dnes. „Poslední sezony v NHL mu moc nevyšly. Ptal jsem se, jestli vůbec může bruslit...“

Až na trénincích v olympijském Naganu se uklidnil. Viděl, že si Růžička kromě svého nadání přivezl i formu. A respekt vůdce. „Ačkoliv už Růža nebyl zrovna v nejlepším věku, byl pro mužstvo klíčovou osobností,“ tvrdí Hašek.

Příběh podceňovaného hrdiny, jenž díky dřině a proti vůli nepřátel triumfoval, je námětem pro román či pohádku. A symbolizuje výpravu českého outsidera za zlatem.

V 80. letech býval první hvězdou domácí soutěže, prosadil se i v NHL. Před Naganem, ve čtyřiatřiceti byl však svými kritiky považován za sportovního vysloužilce. Ve Slavii sice díky přehledu dál komandoval ofenzivu. Ale co se kondice nebo výbušnosti týče, trčel kdesi v ligovém průměru. „Ten už chce tu kariéru jen v klidu doklepat,“ uvažoval leckdo.

Ovšem hry v Japonsku, jež prvně v historii ozdobila účast všech profesionálů, vyprovokovaly Růžičku k poslednímu velkému boji. Asi tak osm měsíců před Naganem začal tvrdě trénovat. Kouč Hlinka oznámil, že mu dá šanci: „Růžo, uvidíš, jak to půjde v lize. Kdyžtak tě v nároďáku zkusíme.“

Veterán se nešetřil, oželel letní golf a mučil se v tělocvičně. Na atletické dráze se ždímal při nenáviděných sprintech. Při prázdninových exhibicích Jágr Teamu si zahrál vedle Jágra. Vyhověli si, byť se samozřejmě nasazení mezinárodní úrovni ani neblížilo. V extralize Růžička prospíval a po devíti sezonách byl povolán do reprezentace na přípravné turnaje ve Finsku a Rusku.

Hlinka s Lenerem ho do Nagana vzali. „Proboha, proč?“ tázali se mnozí. „Ten se tam bude ploužit!“ Růžička byl díky poctivé práci na kondici bezvadným mužem pro roli kapitána. Uznávali ho rivalové Jágr i Reichel, hokejisté z ligy i z NHL.

V Naganu proslul burcujícím, později mytizovaným projevem po prohrané třetině čtvrtfinále s USA. A nejen tím. Dal tři góly, ve strhující koncovce semifinále s Kanadou se při skrumáži vrhnul na obávaného obra Lindrose. Udělal takový dojem, že se o něj zajímal Pittsburgh.

Než mu předali zlatou medaili, mával na ledě českou vlajkou. Snad kynul všem, kteří mu nevěřili. Už dva dny po finále piloval na Slavii s týmem přesilovky, pak stál ležérně opřený o mantinel a vysvětloval, proč s reprezentací definitivně končí: „Hlavní je odejít v nejlepším. Ono se taky spoustě odborníků uleví, že už nikam nejedu. Ti se dodneška diví, že jsem byl v Naganu. Těm posílám pozdravy.“

Byl to slastný čas. Pořád na něj vzpomíná: „Vybavuju si tu atmosféru v Japonsku. Je to pro nás specifická země. Když se s někým bavíme o hokeji, často končíme u Nagana.“ Má co vyprávět.

Vždyť o něm pochyboval skoro každý včetně kamaráda Haška.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze