Radek Duda se v mnohém podobá Tomáši Řepkovi - pro výhru by se rozkrájel, ale sem tam přijde blikanec. On sám však pro svůj popis použije jméno jiného fotbalisty. "Mě budou fandové buď milovat, nebo nenávidět. Nejsem Petr Čech, který je dokonalý."
Teď se zdá, že je raubíř z ledu pryč. Kde se ta forma vzala?
Začalo to, když mi Martin Straka zavolal a nabídl smlouvu v Plzni. Věděl jsem, koho podepisuje, a tak jsem mu jasně řekl: Marty, rád bych byl u toho. Hned mi bylo jasné, že s takovým týmem budeme vysoko. Ale rozhodně jsem nepřišel do Plzně vyhrávat statistiky, a když to vezmeme po pravdě, tak myslím, že mi ani nikdo nevěřil, že bych mohl mít takovou sezonu.
Radek DudaHokejový útočník se narodil 28. ledna 1979 a na ledě stíhá vlastně všechno: dává góly, rve se, budí emoce na všechny strany. |
Martin Straka možná ano.
Taky si ho vážím. Když mi dal minulou sezonu šanci, tak jsem se mu snažil co nejvíce pomoct. Pak jsem se v dubnu dozvěděl, že jsem v Chomutově nechtěný, a on mě oslovil. Měl jsem i lepší nabídky, jenže kvůli němu jsem se rozhodl jít do Plzně. Měl totiž odvahu angažovat takového hráče, jako jsem já, přitom tři čtvrtiny ligy se toho bály a ťukaly si na čelo. Ale pro mě to byla výzva.
Myslíte, že týmy mají strach angažovat Radka Dudu?
To si nebudeme nic nalhávat, tak to prostě je.
Vaše pověst je jasná, že?
Já přitom nikdy nebyl takový, že bych nesekal latinu. Ale ono je hrozně těžké, když si z hráče trenér nechce vzít to nejlepší a jde proti němu. Chce ho předělávat, začne na něm hledat chyby, jezdit po něm. Pak je lepší si říct: Hele, my tě nechceme. A raději toho hráče vyměnit jinam, než aby si na něm kouč zvyšoval svoje ego. To je hloupost, ze které následně vznikají problémy a nedorozumění.
Což je váš případ?
Když se podíváte do mých statistik, tak přesně zjistíte, kde to bylo. Mou prací je dávat góly nebo na ně nahrávat. A v sezonách, kdy se to nevedlo, se tak stalo proto, že se mnou trenéři neuměli pracovat. Ale když to trenér umí, tak mu to pak já bohatě vrátím.
Jenže neříkejte, že za vašimi blikanci stojí jen trenéři.
S odstupem času musím říct, že každá mince má dvě strany. Když na mě trenér něco zkoušel nebo šel do konfliktu, tak jsem se určitě měl chovat jinak. Ale jsem beran, jsem svůj, jinej než ostatní. S odstupem bych se zachoval jinak, ale nelituji toho. Prošel jsem si nějakým hokejovým vývojem, obohatilo mě to v životě a čím jsem starší, tak z toho jen profituji.
Ale nebýt vaší někdejší prostořekosti, kdy jste trenéra Hadamczika označil za „šišlavého Poláka“, asi byste teď byl v reprezentaci.
Nebudeme chodit kolem horké kaše, stalo se, co se stalo. Bylo to v roce 2002 a já za to nesu následky dodnes. Byl jsem prostě takový, musel jsem si tím projít, abych se změnil a byl lepším člověkem. Snad je všechno špatné pro něco dobré. Moji fanoušci i nejbližší přátelé by si přáli mě v "repre" vidět. Nejsem tam, takže musím být ještě lepší, abych se tam dostal. Nelpím na tom, neříkám si: musíš být v nároďáku. Ale určité měřítko to je - otec mě vždycky učil, že by ti nejlepší měli hrát v reprezentaci. Bohužel víme, že to tak není.
Alois Hadamczik a Radek Duda
Je to ztracené? S Hadamczikem jste měli přece schůzku.
Řekli jsme si k tomu své, ale já bych to nechal mezi čtyřma očima. Trenér sice něco nastínil, ale já nechci, aby to vyznělo, že se někam cpu. Hokej hraju proto, že ho miluju, že je moje droga a snažím se jím bavit sebe, spoluhráče i lidi na stadionu. Pokud trenér, ať je to kdokoliv, projeví zájem angažovat Radka Dudu a dá mi patřičný čas a prostor, který potřebuji, tak si myslím, že se mu to vždycky vyplatí.
Řekněte: omluvil jste se mu?
Ano. Řekl jsem mu, že když mi bylo 21, 22 let, byl jsem janek. Řekl jsem taky: Trenére, můžu se vám omluvit, ale nebude to mít ten efekt za újmu, kterou z toho do teď máte. Není to nic příjemného, když jste o sobě musel poslouchat takové věci, ale takový jsem byl. Ve mně jsou ovšem dvě osobnosti: jedna, která hraje hokej - a pak ta v civilu. Nechci se vymlouvat, ale když si obuji brusle, tak jsem zvíře. Bez nich pohodář.
To mi připomíná Tomáše Řepku.
S Tomášem se znám a myslím, že to má hozené taky tak. Vezme si kopačky a najednou chce za každou cenu vyhrát, udělá pro to maximum, cokoliv. Eskapád měl taky mnoho, stejně jako já. Ale teď se jich snažím vyvarovat, protože takové věci v kariéře člověka zbytečně brzdí. Jenže bohužel jsem neměl vedle sebe nikoho, kdo by mi to vyčetl, kdo by mi v hokejovém životě podal pomocnou ruku. Musel jsem na to přijít sám.
Kdy se tak stalo?
Hodně mě zklidnilo, když jsem v roce 2007 šel do Finska - dá se říct, že jsem prozřel. Tam je furt tma, furt tam prší, lidi se nesmějí a člověk si uvědomí, kde se nachází a do čeho se pustil. Život vám tam naskočí a vy hned víte, co jste udělal špatně. Začal jsem hledat chyby u sebe, byl jsem k sobě tvrdý a kritický a zjistil jsem, co musím zlepšit. Odpověděl jsem si, jestli chci v hokeji ještě pokračovat a jestli v něm budu ještě úspěšný. Roli hraje i věk, čím jste starší, dostáváte rozum, vyvíjíte se, mění se životní priority. Přijde partnerka, která vás - pokud vás má ráda - nějakým směrem nasměruje. A pak přijde dítě, a to je prostě nádhera. V prosinci se mi narodila dcera.
Pojďme se bavit o konci základní části extraligy: jak moc jste po zápasech sledoval, kolik bodů udělal váš soupeř v produktivitě Petr Nedvěd?
Říkal jsem, že jsem nepřišel do Plzně vyhrávat statistiky, ale když se sezona vyvíjí, postupně vidíte, kde se pohybujete, na jakých číslech jste a kolik vám chybí na čelo. Takže jsem se na Méďu podíval, ale já sleduji většinu hráčů, protože chci mít o lize obecně přehled.
Pak přišel poslední zápas, vy jste byli dva body od sebe (rozhovor vznikal v sobotu) a hráli proti sobě. Nemotivoval jste spoluhráče, aby rivala pořádně hlídali a vám to naopak "házeli před prázdnou"?
Já chtěl, ať si zahraje. Petr má ve čtyřiceti obdivuhodnou fazonu, Liberec stojí na něm. O bodování se navíc nehraje v posledním zápase, musíte podávat stabilní výkon celou sezonu. Přitom Méďa byl zraněný, pár zápasů nehrál, dostával se do toho. Navíc v Liberci je anarchismus - on si může na ledě dělat, co chce, při přesilovce může zůstat dvě minuty na ledě. U nás je to trošku jiné. Ale jsem rád, že jsem ho prohnal, nemůže dostat nic zadarmo.
Teď je před vámi play-off, kam až v něm může Plzeň dojít?
Celou sezonu jsme něco budovali a teď to musíme prodat. V play-off nikoho nezajímá, že byl někdo první nebo desátý, najednou jsou všichni zase na začátku. Musí se přistoupit s pokorou, vydat ze sebe maximum - a pak si ten pohár vezmete. Snad to v nás je. Ale v hokeji stačí málo, zaspíte první třetinu v prvním zápase a najednou vás to stojí celou sérii. Rozhodují okamžiky, ale to je na play-off to krásné, proto na ně lidi chodí.
Zatím mluvíme o vaší vydařené sezoně, ale nakolik vás trápí soud, kde čelíte obvinění z napadení důchodce?
Hlavu si s tím neberu, jsem s právníky domluvený, že půjdeme ke krajskému soudu. Podali jsme odvolání a tam uvidíme, jak rozhodnou. Dál bych to neřešil.
Ale řeší to fanoušci. Jak se soud projevuje na stadionech?
Lidi mají narážky, ale za ta léta už si to tak moc neberu. Spíš mě překvapí, jak umějí být někteří zlí.
Co si je přetáhnout na svou stranu? Třeba skvělým play-off?
Ty nepřetáhnu. Jsem člověk, kterého budou fanoušci buď milovat, nebo nenávidět. Nejsem Petr Čech, který je dokonalý. On dostane tři góly, řekne, že za žádný nemohl, a stejně ho mají lidi rádi.
To je možná dobře, ne? Aspoň tak i dál platí: Radek Duda, hokej není nuda.
Samozřejmě se snažím být co nejlepší člověk v osobním životě i na ledě, ale jsem svůj. A Dudák zůstane svůj do konce života.
