Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Salming: Lidi v Torontu mě milovali

Börje Salming - CELEBRITA. Švéd Börje Salming je i téměř 20 let po svém odchodu z klubu Toronto Maple Leafs v kanadském městě velmi populární. Na snímku je při podpisu hokejky při utkání hokejových legend v roce 2006 právě v Torontu. | foto: ISIFA

11 2008
Praha - Říká se, že by každý švédský hráč, který si vydělává v NHL, měl odevzdat aspoň jedno procento z platu Börjemu Salmingovi. Vynikající obránce totiž v 70. letech přesvědčil pyšné Kanaďany, že Švédové nejsou "vystrašená kuřata". Rozjížděl akce, znamenitě střílel, takřka sebevražedně se vrhal do střel a rozdával rány.

Muž z hornického města Kiruna udělal v zámoří skvělou reklamu vlastně všem Evropanům.

V šestapadesáti zůstává štíhlý, tvář plná zahojených jizev se takřka nezměnila. Vypráví se o něm spousta legend. V knize Kings of Ice se třeba píše, že se jako kluk při lovu na lyžích ztratil v pustině poblíž polárního kruhu. Trvalo dlouho, než ho našli. Lékaři pak žasli, že v tom nečase vydržel bez újmy.

"Kde jste to četl?" ptal se v telefonickém rozhovoru pro MF DNES. "Napsal jsem dvě knihy, ale ani v jedné tohle nenajdete."

Dobrá, historka o mrazuodolném chlapci se nepotvrdila, ale další nevšední příhody o Salmingovi jsou zaručeně pravdivé: o dětství bez otce, krvi v plicích i kokainové aféře.

Máte pověst tvrďáka. Ovlivnily vás podmínky v okolí Kiruny? Dlouhé zimní noci, drsná příroda...
Já to nebral jako něco nepříjemného. Každou zimu napadala spousta sněhu, hodně jsme lyžovali a skoro pořád jsme hráli hokej. Ale je fakt, že tamní lidé jsou realisti. Vědí, že se o sebe musí postarat sami.

Vy jste brzy ztratil otce, že?
Ano, když mi bylo pět, táta zemřel při nehodě v dole. Nejtěžší to bylo pro mámu, zůstala sama se dvěma kluky. Neměli jsme to snadné. Ale nechci si stěžovat, žili jsme si dobře.

Obyčejně vedou malé kluky ke sportu otcové. Kdo nejvíc pomohl v kariéře vám?
Můj bratr Stig, byl o dva roky starší. Hrál za Kirunu a Brynäs, kam jsem ho v roce 1970 následoval. Brácha byl můj vzor, dával na mě pozor. Ale za hodně vděčím taky spoustě lidí, kteří se v Kiruně pohybovali kolem hokeje.

Bylo něco, co vám na ledě nešlo?
Ani ne. Hokej jsem miloval, vecpal jsem se na led, kdykoliv to šlo. Třeba jenom na kousek tréninku dospělých. Bavilo mě to, nebral jsem trénování jako povinnost. A když na zimáku zhasli světla, šli jsme na nějaký plácek hrát pozemák.

Napadlo vás někdy s hokejem seknout?
Ne, ne. Asi do šestnácti jsem hrál hokej i házenou. A dělal jsem ještě další sporty. Běhal jsem z jednoho tréninku na druhý. Až když jsem se v Kiruně dostal do áčka dospělých, nechal jsem házené. Ale skončit s hokejem? To mě nikdy nenapadlo.

I díky tomu jste se jako jeden z prvních Evropanů dostal do zámořské NHL. S jakým plánem jste v roce 1973, ve dvaadvaceti letech, odcházel do Toronta?
Říkal jsem si, že to zkusím. A když to neklapne, zahraju si na farmě a vrátím se domů do Švédska. Nakonec jsem v NHL vydržel 17 sezon.

Hned v prvním utkání vás vyhlásili hvězdou večera a ve druhém jste se porval s Davem Schultzem. To byl ostrý křest, že?
Já věděl, že to Philadelphia hodně řeže. Ale neměl jsem potuchu, kdo tenhle chlap je. Sekl mě v rohu, tak jsem mu to vrátil. Strčil do mě, tak jsem do něj taky strčil. Zahodili jsme rukavice a začali se prát.

Salming a Češi

Dokázal byste z československých a českých hráčů sestavit svůj osobní All Star Team?
Nejvíc jsem obdivoval číslo 17, které za vás hrálo v 70. letech.

Myslíte Jana Suchého?
Ano, Súši! Blokoval spoustu střel, uměl zaútočit, chtěl jsem hrát jako on.

Koho ještě si vybavíte?
Výborný byl Nedomanský. Skvěle chytal Dzurilla. Líbili se mi ti dva bratři…

Holíkové?
Ano, Holíkové. A taky ten chlap, co hrál v Pittsburghu a teď je v New Yorku.

Jágr?
Jo, Jágr. Nemohl jsem si vzpomenout.

Kdo je lepší hokejista: Jágr, nebo Hašek?
Hašek je gólman, takže Jágr.

Co jste dělal při finále olympiády v Naganu?
Kdo tam vůbec hrál?

Česko porazilo Rusko. Byl to největší úspěch naší reprezentace v dějinách.
Aha. Já si spíš pamatuju, když jste Sověty porazili na mistrovství světa v roce 1972. To byl možná nejlepší zápas, který jsem kdy viděl. Spousta vašich lidí po něm plakala radostí a dojetím.

Musel jste pak být rád, že jste přežil, ne? Vždyť Schultz měl přezdívku Kladivo a patří mezi největší hokejové surovce všech dob.
Bil jsem se jako o život. Teprve potom mi kluci řekli, co je to zač. Všichni mě plácali po ramenou a opakovali: Skvělá bitka! Zkoušel mě knokautovat, ale nepovalil mě na led a ani jednou mě pořádně netrefil.

A vy jeho?
Myslím, že jo. Doufám. Ale nejsem si jistý. Možná ne.

Každopádně jste s ním neprohrál…
To ne, bylo to vyrovnané.

Trénoval jste box?
Ne. Spoluhráči mi poradili, jak se chytit soupeřova dresu. Dali mi pár tipů, ale nijak zvlášť jsem se tím nezabýval.

Hodně jste pracoval na své postavě?
Snažil jsem se udržovat v bezvadné formě, silný, ale lehký (při výšce 186 centimetrů měl okolo 85 kilogramů). Pokud naberete moc svalů, nemůžete se hýbat.

Kanaďané vás vítali jako "Švédské kuře", měli vás za zbabělce. Jak jste jim to vyvracel?
No jo. Už v kempu mě zkoušeli, jestli nejsem měkkota. Ale když jsem si vybojoval místo v sestavě Maple Leafs, vzali mě mezi sebe.

A co soupeři, dovolovali si na vás?
Ano, hodně. Šli po mě, chtěli mi ublížit, ale já jsem se nedal zastrašit. Taky jsem se uměl ohnat loktem. Nenechal jsem se vyvést z pohody, hrál jsem dál. Ze Švédska jsem byl zvyklý rozdávat bodyčeky, zápas pro mě byl něco jako válka. S adaptací jsem v NHL neměl žádný problém.

Ale bolesti jste si v kariéře užil dost. Občas jste působil jako lidský štít.
Schytal jsem spoustu střel. Dostal jsem pukem do hrudníku a měl jsem v plicích krev, kterou jsem pak vykašlával. To bolelo hodně. Ale žádný úraz naštěstí neměl trvalé následky.

Holí vám málem vypíchli oko, bruslí vám rozřízli obličej. Byl jste snad nezničitelný...
Ano, po tom zásahu bruslí jsem měl asi dvě stě stehů v obličeji, vnitřních i vnějších. Tekla ze mě spousta krve. Naštěstí jsem měl vynikající doktory, kteří mě dobře zašili, takže i dneska vypadám slušně.

Žádná z těchto nehod vás nemohla odradit od hokeje?
Kdepak.

Neotrávily vás ani neúspěchy Toronta, které se za vašeho působení v klubu ani jednou nedostalo do finále Stanley Cupu?
To víte, že mě mrzelo, že jsem si nikdy nezkusil finále, že jsem nevyhrál pohár. Ale člověk nemůže chtít všechno. Šestnáct let jsem hrál v jednom klubu, moje číslo v Torontu pověsili pod strop arény, vzali mě do Hokejové síně slávy, kde jsem pořád jako jediný Švéd. Jsem se svou kariérou naprosto spokojený. I bez Stanley Cupu.

Ano, dokázal jste toho dost. Taky jste si získal kritické torontské fanoušky, kteří vám snad pět minut aplaudovali, když jste v Torontu nastupoval za Švédsko proti domácí reprezentaci na Kanadském poháru 1976. Brali vás od začátku?
Ano. Oni mě milovali. Když jsem přišel, tak o mně nic nevěděli. Ale já tehdy hrál kanadštějším stylem než většina Kanaďanů. Pro tým a pro diváky jsem udělal cokoliv. Proto mě uznávali. V Torontu je hokej sportem číslo jedna, člověk si nemohl v klidu ani nakoupit. Ale mně se to líbilo.

Lidé vás podpořili, i když jste se potýkal se svou drogovou aférou. Proč jste se tehdy přiznal, že máte zkušenosti s kokainem?
Vzal jsem si ho párkrát na party, nemělo to nic společného s hokejem. Spekulovalo se o tom, že ho sportovci berou, ale jenom já jsem to v jednom rozhovoru řekl veřejně. Pak se do toho vložila liga a potrestala mě. Nesměl jsem hrát, ale po osmi zápasech zákaz zase zrušili.

To prohlášení byla odvaha, nebo nerozvážnost?
Jsem rád, že jsem to udělal. Aspoň se všechno vyjasnilo a lidi nevedou žádné drby.

A skutečně byla tehdy sezona v NHL jedna velká party?
To ne. Byli jsme profíci, kteří museli dodržovat pravidla a museli být připraveni na každý zápas. Ale liga se chová jinak. Když má někdo potíže s drogami, pošlou ho na léčení. Za našich časů jsme akorát tak dostali trest.

V životě jste podstoupil řadu bojů. Musel jste se přít taky o plat, jako se to běžně stává teď?
Dneska je to jiné. Hráčům pomáhají odbory, mají mnohem silnější pozici.

Měl jste agenta?
Ano, zastupoval mě právník.

Kolik jste vlastně nejvíc vydělával?
Poslední rok v NHL, v sezoně 1989–90, jsem měl plat 600 tisíc dolarů.

Vidíte, teď byste měl desetkrát tolik.
To jo. Ale tehdy to taky byla spousta peněz. Byla to jiná doba, i příjmy byly jiné.

Jak těžké pro vás bylo skončit?
Vůbec. Z NHL jsem se vrátil domů, do jedenačtyřiceti jsem hrál za AIK Stockholm. A pak jsem začal podnikat. Moje společnost vyrábí prádlo, pyžama a různé další oblečení. Taky mám firmu na hokejovou výstroj, výbavu pro florbal a další sportovní výstroj. Díky byznysu jsem se za hokejem vůbec neohlížel.

Například Björn Borg měl s podnikáním problémy, prodělával. Vy ne?
Vůbec. Daří se mi. A baví mě to.

Börje Salming

Narodil se 17. dubna 1951 v Kiruně, ve Švédsku. Bývalý obránce, první evropská hvězda v NHL, jeden z nejlepších švédských sportovců vůbec. V zámoří vyvrátil představu, že Evropané jsou slaboši. Před ním se Švédům v Kanadě říkalo Švédská
kuřata (nejen podle barvy dresu), ale on si vysloužil přezdívku "The King" – Král. Proslul všestranností a obětavostí. V soukromí je velice milý a přátelský, rád se baví.

Hokejová kariéra
V osmnácti vstoupil do elitní švédské ligy, s týmem Brynäs dvakrát vyhrál titul a ve dvaadvaceti přestoupil do Toronta. Za tým Maple Leafs odehrál 16 sezon (1973–89), na svůj poslední ročník v zámoří (1989–90) odešel do Detroitu. V NHL odehrál 1 148 zápasů, nasbíral 787 bodů (150 gólů + 637 nahrávek). Po návratu do Švédska ještě strávil tři sezony v AIK Stockholm, fanoušci ho milovali, ve čtyřiceti byl nejtrestanějším mužem soutěže (100 trestných minut ve 38 utkáních). Už na mistrovství světa 1971 reprezentoval Švédsko. Zářil na Kanadském poháru 1976, kde dvěma góly zařídil vítězství 2:1 nad Československem. Hrál také na Kanadských pohárech 1981 a 1991 a na olympiádě 1992.

Největší úspěchy
Byl nominován do All Star Teamu mistrovství světa 1973, do All Star Teamu Kanadského poháru 1976, do All Star Teamu NHL 1977. Třikrát hrál exhibici All Star Game (1976–78). Na mistrovství světa získal stříbro a bronz. Pod stropem arény Maple Leafs visí vlajka s číslem 21, které nosil na dresu. V roce 1996 byl uveden do Hokejové síně slávy. Stále drží klubový rekord Toronta v počtu asistencí – 620.

Nejhorší úrazy
V roce 1978 při zápase play-off proti New York Islanders ho protivník Lorne Henning praštil holí do oka, Salming o něj málem přišel. V závěru utkání s Detroitem v listopadu 1986 ho soupeř Gerard Gallant nechtěně kopl do obličeje. Ránu mu spravili asi 200 stehy.

Nejtěžší soupeř
"Wayne Gretzky byl nejlepší hráč, proti kterému jsem nastoupil," tvrdí Salming. "Když jsme hráli proti Edmontonu, pořád mě na něj nasazovali. Nevím, proč chtěli zrovna po mně, abych ho zastavil. Snažil jsem se pořád být blízko něj, jakmile dostal prostor, dělal si na
ledě, co chtěl."

Současnost
Ze dvou manželství má dva syny (Anderse – 33 let a Rasmuse – 12) a dvě dcery (Teresu – 31 a Biancu – 8). Žije ve Stockholmu s přítelkyní Piou Lindahlovou. Ve Švédsku je celebritou, zvou ho na večírky, na premiéry filmů. Angažuje se v dobročinných projektech. Kondici si udržuje lovem, rybařením, jezdí na kajaku a na kole.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze