Takže jsem si zatím ani nepronajal dům a dál přespávám v hotelu Sheraton na kraji Washingtonu. Je tu se mnou asi sedm nebo osm mladších kluků, co se rvou o místo v týmu. Občas mi dělají společnost.
Na pár dnů se tady stavil Dimi Gorjačkin z agentury, která mě zastupuje. Společně jsme pár domků vytipovali a obešli.
Ve výběru teď zbývají dva. Jeden je podobný tomu, co máme v Pittsburghu. Není daleko od tréninkové haly, z něj bych nemusel daleko dojíždět. Nestrávil bych tolik času v autě jako dosud. Druhý „favorit“ stojí u vody, vypadá hezky, ale připadá mi trochu malý. Má jen tři ložnice a já potřebuju aspoň čtyři pro všechny ty návštěvy, co za mnou budou jezdit.
Půlku nábytku a dalšího vybavení mám uloženou v takovém skladu. Nebo úschovna by se to dalo nazvat. Když si hokejista přes prázdniny nechce platit dům, může si tam za pár set dolarů nechat věci. Půlku mi ještě nechali v garáži domu, ve kterém jsme bydleli poslední dva roky. Majitel ho prodal, a já se proto musím přestěhovat.
Už skoro měsíc jsem tu v podstatě sám. Máma se na mě v průběhu sezony asi jen občas přiletí podívat. Učím se samostatnosti...
Na jídlo chodím do restaurací. Nejčastěji si dávám steaky nebo těstoviny. Snad bez máminých knedlíků moc nezhubnu! Vážně jsem se polekal ve středu, když mě při zápase s Philadelphií píchlo v koleně.
Radši jsem šel hned z ledu. A ve čtvrtek si při tréninku zlomil nohu centr Mikael Nylander, se kterým jsem hrál v útoku. To je pro mě moc špatná zpráva...
