Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu s Pittsburghem se vrátil do země svého původu před třemi lety a vytáhl podceňovaný výběr z „C“ skupiny až mezi elitu. Teď v Česku připravuje hokejisty Jižní Koreji na vrchol sezony. Na únorové olympijské hry v Pchjončangu, na kterých jeho tým narazí i na český výběr.
„Jsme nadšení, ale pozor - olympiádou to teprve začíná,“ říká padesátiletý chlapík.
Dotáhl jste korejský hokej k historickému úspěchu. Jak jste se cítil?
Byl jsem na měkko. Stékaly mi slzy dojetím. Tyhle mezinárodní turnaje jsou ohromně psychicky náročné. Celé to napětí ze mě najednou spadlo. Tým pracoval ohromně tvrdě. Nemáme tolik individualit, jako elitní reprezentace. V podstatě nemáme žádné. V nižších divizích jde vždy hlavně o kolektivní pojetí. Síla týmu rozhoduje, o to víc to bylo emocionální. Navíc jsem už starý a brečím daleko víc. Takhle dojatý jsem po vítězství dlouho nebyl.
Jaká je budoucnost korejského hokeje?
Doufám, že olympiáda je pouze začátek něčeho velkého. Nesmíme se tím uspokojit. Hokej nabírá na popularitě, toho musíme využít. Musíme se ale nadále zlepšovat, využít nabytých zkušeností a posunout se dál. Tahle generace už u hokeje zůstane a věřím, že jednou budou učit i svoje následovníky. Jsme na začátku dlouhé cesty.
Ve svém středu máte několik naturalizovaných Kanaďanů. Jak moc je těžké pro hráče ze Severní Ameriky dostat korejský pas a reprezentovat?
Pozor, vůbec to není jednoduché. Nejprve musí žít v Jižní Koreji nějakou dobu. Splnit vědomostní zkoušky, naučit se základy jazyka, historii. Hodně lidí si představuje, že jim jen dáme pas se slovy: pojďte za nás hrát. Takhle to nefunguje. Reprezentovat Jižní Koreu - nebo tam pracovat - není jednoduché. Ti hráči musejí splnit určitá kritéria a ukázat, že za nás opravdu chtějí hrát. I to ukazuje, jak tvrdě musí pracovat. Víme, že pro ty kluky je to šance, jak si zahrát na velkém turnaji. Pomáhají nám, my pomůžeme jim. Adaptují se rychle.
Kdo je Jim Paek
|
Myslíte, že v budoucnu budete lákat víc hráčů ze světa, aby hráli za Jižní Koreu?
Určitě je to pro nás možnost, jak dál rozvíjet hokej v Koreji. Jsme v situaci, kdy nadále potřebujeme zkušené hráče. Nejde vybudovat kvalitní tým pouze na zelené louce. Máme nějaká očekávání a ty chceme naplnit. Samozřejmě náš hlavní cíl je, aby se naši domácí hráči stávali oporami národního celku. Chceme, aby se zlepšovali a nevezli se pouze na vlně hráčů ze Severní Ameriky. Ti domácí hráči mají také sny. Nechtějí být někde pouze za atrakci. Taky sní o NHL. Mají přehled, chtějí se zdokonalovat. Vůle a pracovitost je v nás zakořeněná, jsou to automatismy. Věřím, že brzy se najde hráč z Koreji, jenž bude draftovaný celkem NHL.
Během vaší kariéry vás trénovali jedni z nejlepších trenérů v historii hokeje. Jak vás ovlivnili?
Každý jinak. Už hned ti první, kteří mi v sedmi letech předávali první zkušenosti, na mě měli enormní vliv. Bob Johnson byl můj první kouč v NHL. Tenhle člověk za každé situace zůstával pozitivní. Ať se stalo cokoliv, byl nad věcí. Dave King mě naučil, jak vést tréninky. Dave Tippett byl mistr v komunikaci. Žádného hráče neponížil, uměl vyhecovat každého jedince. Všichni mě hodně ovlivnili. Od takových osobností jsem se snažil okoukat co nejvíce. Lepší učitele si nemůže žádný trenér přát.
A co přísný Scotty Bowman. Jak jste vnímal takovou legendu jako mladý hráč v NHL?
Scotty má kolem sebe takovou auru. Úspěšnějšího trenéra v historii hokeje těžko najdete. Když jsem ho viděl poprvé, koukal jsem jen s otevřenou pusou. Bál jsem se na něj téměř promluvit. Když se mě poprvé zeptal na můj osobní dojem ze zápasu, pár sekund jsem jen koukal a půlka kabiny se začala smát. Později to ale z člověka spadlo a začal ho brát jako normálního trenéra. Obdiv šel stranou. Musel jít stranou, jinak bych rychle skončil. Byl to mistr svého řemesla.
V Pittsburghu jste hrál s Jaromírem Jágrem. Jak na něj vzpomínáte?Velice dobře. První sezonu seděl vedle mě v kabině. Vůbec se nedivím, že hraje tak dlouho. Jeho přístup k hokeji byl už v osmnácti letech obdivuhodný. Pracant. Proto mě nepřekvapuje, že hraje i dnes. Kolik mu je, ke stovce? Ne vážně, jeho zaujetí k hokeji je obdivuhodné.
Když jste viděl Jágra poprvé, co jste si řekl?
Že chci mít vlasy jako on...
Jak jste mu na začátku rozuměl?
Těžce. Nemluvil vůbec anglicky. Ani slovo, respektive téměř nerozuměl. Možná i to mu pomohlo. Po všech směrech se musel kousnout a ukázat, že je elitní talent. Přizpůsobil se, pracoval na sobě. Je důležité dodat, že mu hodně pomohl Jiří Hrdina. Skvělý člověk, Jaromír mu za hodně vděčí. Později přišel i Martin Straka. V té době byla z Jágra hvězda první velikosti. Přesto přítomnost krajanů mu hodně pomohla. Vytvořil si kolem sebe takovou malou kolonii.
Vy jste byl v té době ale také mladý. Kolem vás Lemieux, Francis, Coffey. Jaký to byl pocit?
To si nedovedete představit. Hned jsem chtěl popadnout papír a tužku a žádat o autogramy. Pocity byly podobné, jak u Scottyho Bowmana. Ten ostych ale musí rychle zmizet, jinak v NHL nemáte co dělat. Jsou to především vaši spoluhráči. Tihle se navíc skvěle starali o mladé hráče. Hodně jsem se od nich naučil.
Zůstáváte s nimi v kontaktu?
S Mariem se občas vidím. Setkáváme se samozřejmě na různých vzpomínkových akcích. Upřímně ale jsem víc v kontaktu s hráči, kteří byli finančně na mé úrovní... Já nikdy nebyl hvězda, jen pracant, co si střídání na ledě oddřel.
Navíc jste se několikrát zastal Lemieuxe. Nebál jste se postavit ani známému bitkaři Robu Rayovi z Buffala?
To si dobře vzpomínám. Sápal se na Maria. Pro nás beky to bylo, jak kdyby vám sahal na ženu. Byl jsem nejblíž. Nebyl čas se starat, o koho jde. Chytl jsem ho a snažil jsem se ho shodit co nejrychleji k zemi. Tihle kluci ale měli neskutečnou stabilitu. Bylo vidět, že já do toho šel naplno a on tak napůl. Měl jsem štěstí, asi by mě zničil. Takhle mě jen shodil k zemi. Nebyl jsem bitkař, ale v té době jste se nesměl bát. To by bylo v kabině u obránce neakceptovatelné. Takhle už to ale v hokeji dávno není.
V NHL jste odehrál přes 200 utkání. Vyhrál jste však dva Stanley Cupy. Měl jste velké štěstí.
Často si říkám, že jsem ve sportu dosáhl na věci, na které bych dřív ani nepomyslel. Byl jsem ve správný moment na správném místě. Je tolik hvězdných hráčů, kteří nikdy takovou příležitost neměli. Rozumím jejich touze něčeho velkého dosáhnout.
Jak bude těžké připravit se na domácí olympijské hry?
Ohromně. Úroveň elitní skupiny je někde úplně jinde. Soupeři jsou lepší, rozhodčí pozornější. Naši hráči si na to do té doby musí zvyknout. Proto nás čeká dlouhá série přípravných zápasů. Máme ale jednu velkou výhodu proti ostatním. Naši hráči jsou spolu celý rok, jsou na sebe zvyklí. V sehranosti určitě máme výhodu. Na tom musíme stavět. Nevzdávat se předem. Nestačí se zúčastnit, musí se bojovat o úspěch. To byl náš cíl poslední roky.
Budete hrát s „vaší“ Kanadou. Jaké máte z toho pocity?
Jsem reprezentačním koučem Jižní Koreji. Odtud pocházím. Jsem hrdý na svůj původ, neměnil bych. Pro nás to bude svátek. I když se zřejmě nezúčastní hráči z NHL, pořád to bude obrovsky těžký soupeř. Mají skvělé hráče po celém světě.
Pro Asii byl hokej dlouho velkou neznámou. Popište, jak se rozšiřuje?Zrovna jsem se vrátil z Pekingu a je ohromně vidět touha vybudovat něco velkého. Samozřejmě hlavním cílem pro Čínu jsou zimní olympijské hry v Pekingu 2022. Není to ale jen o práci hokejových svazů v Asii. Samotná NHL dělá velký kus práce v propagaci. Inspirují se fotbalem a basketbalem, který se tam výrazně zpopularizoval. NHL nechce zůstat pozadu. Podívejte se, jak vzrostla popularita baseballu v Koreji. V MLB je několik hráčů z Koreje a hned popularita sportu u nás vylétla raketově nahoru. S hokejem to může být podobné, věřím tomu.
