Zemi vládla komunistická totalita, volně cestovat se nesmělo. Hokejisté nemohli svobodně odejít, kam se jim zamane. Šťastní však chtěli ven.
V Innsbrucku byli s mužstvem Slovanu Bratislava na turnaji evropských mistrů. Těsně před odjezdem se u Petera doma stavili dva funkcionáři klubu jakoby na návštěvu.
„S odstupem času jsem nenašel jiné vysvětlení než to, že se přišli podívat, zda jsme náhodou nerozprodali nábytek,“ vzpomíná Šťastný.
V té době se to považovalo za neklamný důkaz, že se dotyční chystají začít nový život někde jinde. Slovan pozval do Rakouska i manželky hráčů. Peterova žena Darina byla v osmém měsíci těhotenství, ale do Innsbrucku nakonec odcestovala.
Pro odchod se však prý Peter s Antonem rozhodli až na místě. Ani nejstarší z hokejových sourozenců Marián Šťastný dlouho nic netušil. Doma měl ženu a tři děti. Bez nich by nikdy neodešel.
Zástupci zámořských klubů kolem bratrů Šťastných kroužili dlouho. Žádný však na ně nevlastnil práva. Peter s Antonem z Innsbrucku zavolali do Quebeku, kde tehdy sídlil celek NHL Nordiques. Osmnáct hodin po telefonátu se jim přímo na místě hlásili prezident klubu Marcel Aubut a manažer Gilles Léger.
Během dvou utajených schůzek se zástupci klubu dohodli s hráči na smlouvě i plánu dalšího postupu. Marián se rozhodl, že pokud to vyjde, pokusí se za bratry dostat s celou rodinou jiným způsobem.
Povedlo se mu to po roce. Mezitím byl vystaven sledování policie, nesměl hrát. S jeho kariérou v tehdejším Československu byl konec.
Pas v hokejových kalhotách
Režim pouštěl do světa jen zkušené reprezentanty po třicítce. V roce 1981 Scotty Bowman coby manažer klubu Buffalo Sabres draftoval v 1. kole talentovaného Jiřího Dudáčka z Kladna. Do NHL se ho snažil dostat legálně. Nikoho neobcházel, nekul žádné pikle. Věřil, že se mu to povede. Byla to naivní představa.
Jedinou možností pro hráče jako Dudáček bylo emigrovat. S tím, že se třeba už nikdy nebude moci vrátit, neuvidí rodiče, blízké, přátele. Dudáček v sobě nenašel odvahu. Jiní ano.
|
Následky útěků Soudy v nepřítomnosti Propadnutí majetku Uprchlické sny Odloučení Kázeňské tresty |
Už v roce 1974 se do zámoří vydali na vlastní pěst Václav Nedomanský a Richard Farda. Později je následovali Jiří Crha, Vítězslav Ďuriš, bratři Peter, Anton a nakonec i Marián Šťastní. Všichni se prosadili a inspirovali další.
František Musil váhal čtyři roky, než z letní dovolené v jugoslávském Umagu vyrazil za kariérou v NHL. Vzal si kartáček na zuby, tričko, najal auto a poslal vzkaz do klubu Minnesota North Stars, který ho draftoval.
Washington Capitals chystali rok odchod Michala Pivoňky, který pak proklouzl z Jugoslávie do sousední Itálie a v Římě si vyzvedl potřebné dokumenty. Rozhodl se až dva dny před útěkem.
Petr Klíma se vytratil během soustředění reprezentace v Norimberku.
Petr Svoboda během mistrovství Evropy osmnáctiletých. Nasedl do autobusu a zazvonil u dveří své tety v Mnichově.
Peter Ihnačák dlouho vycestovat nemohl, v cizině měl snad polovinu příbuzenstva.
Mistrovství světa 1982 však probíhalo ve Finsku, kde uprchlíky nepřijímali. Ihnačák u sebe nosil pas i při zápasech. Měl ho zašitý v hokejových kalhotách. Potom nastoupil na loď a odplul do Švédska, odkud emigranty nevraceli. Kdyby zvolil letadlo, mohli ho při kontrole dokladů odhalit. Na lodi nemusel pasem ani zamávat.
S autem v protisměru
Také plán bratrů Šťastných zněl jasně. Měli se nenápadně vytratit z hotelu na parkoviště, kde je čekalo auto s řidičem. Ten je měl odvézt do Vídně. Odjezd se však zdržel. Anton se nedostavil. Jak se později ukázalo, spletl se a místo u hotelu mužstva čekal na parkovišti hotelu, kde přebývali zástupci Nordiques.
Při zoufalém hledání v nočním Innsbrucku jim pomohla šťastná náhoda. Do Vídně nakonec cestovali bratři spolu.
„V každém autě, jehož reflektory se objevily za námi, jsme viděli pronásledovatele. Bylo to paranoické. I na benzince jsme si každého s nedůvěrou prohlíželi. Všichni, koho jsme potkali, vypadali náhle velmi podezřele,“ líčil Peter Šťastný.
I lidé z Nordiques se chovali ostražitě. „Byli krmeni propagandou, různými špionážními historkami. V každém člověku pomalu viděli agenta KGB.“
Jakmile se přesunuli z Innsbrucku do Vídně, volal prezident kanadského klubu Aubut, žemá zprávy o pohybu podezřelých osob kolem jejich hotelu a o aktivitách československé ambasády. Místo odpočinku tak následoval rychlý přesun do většího bezpečí na kanadském zastupitelství. Probíhal za asistence rakouské policie.
„Aubut držel v rukou svazek stodolarovek a rozdával z něj každému policajtovi, který zabezpečoval náš odchod z hotelu,“ popisuje Šťastný.
Cestu jim v ulicích města klestili strážníci na motocyklech. Vůz kličkoval po chodnících, mezi stromy, občas vyrazil do protisměru. Spoj do Amsterdamu nakonec stihli. Speciálním vchodem se dostali až k letadlu. I na ploše bylo všude plno ozbrojenců. Do letadla nastoupili jako první. „Nervy jsme měli napnuté k prasknutí. Ještě pořád se něco mohlo stát,“ tvrdil Šťastný.
V Amsterdamu čekali hodinu na další letadlo do Montrealu. I na záchod chodili po skupinkách. Až když se znovu vznesli, podávalo se šampaňské a doutníky.
„Opřel jsem se do koženého sedadla a chytil Darinku za ruku. Zhluboka jsem vydechl a uvolněně přivřel oči. Věděl jsem, že až přeletíme Atlantik, promítne se mi v hlavě celý film mého života,“ svěřil se Peter Šťastný.
