Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Šťastní: nejdřív akční film, pak NHL

Bratři Šťastní - BRATŘI. Marián, Peter a Anton Šťastní (zleva) v dresu kanadského klubu Quebec Nordiques | foto: repro z knihy Češi a Slováci v dějinách NHL

23 2008
Nikdy v životě jsem nejel autem tak rychle. Tak líčí ve svých pamětech největší slovenský hokejista Peter Šťastný úprk, který předcházel jeho nástupu do NHL. Na první zámořské angažmá v týmu Quebec Nordiques se vydal s mladším bratrem Antonem jedné srpnové noci roku 1980 z Innsbrucku. Byl to dobrodružný příběh jak z akčního filmu.

Zemi vládla komunistická totalita, volně cestovat se nesmělo. Hokejisté nemohli svobodně odejít, kam se jim zamane. Šťastní však chtěli ven.

V Innsbrucku byli s mužstvem Slovanu Bratislava na turnaji evropských mistrů. Těsně před odjezdem se u Petera doma stavili dva funkcionáři klubu jakoby na návštěvu.

„S odstupem času jsem nenašel jiné vysvětlení než to, že se přišli podívat, zda jsme náhodou nerozprodali nábytek,“ vzpomíná Šťastný.

V té době se to považovalo za neklamný důkaz, že se dotyční chystají začít nový život někde jinde. Slovan pozval do Rakouska i manželky hráčů. Peterova žena Darina byla v osmém měsíci těhotenství, ale do Innsbrucku nakonec odcestovala.

Pro odchod se však prý Peter s Antonem rozhodli až na místě. Ani nejstarší z hokejových sourozenců Marián Šťastný dlouho nic netušil. Doma měl ženu a tři děti. Bez nich by nikdy neodešel.

Zástupci zámořských klubů kolem bratrů Šťastných kroužili dlouho. Žádný však na ně nevlastnil práva. Peter s Antonem z Innsbrucku zavolali do Quebeku, kde tehdy sídlil celek NHL Nordiques. Osmnáct hodin po telefonátu se jim přímo na místě hlásili prezident klubu Marcel Aubut a manažer Gilles Léger.

Během dvou utajených schůzek se zástupci klubu dohodli s hráči na smlouvě i plánu dalšího postupu. Marián se rozhodl, že pokud to vyjde, pokusí se za bratry dostat s celou rodinou jiným způsobem.

Povedlo se mu to po roce. Mezitím byl vystaven sledování policie, nesměl hrát. S jeho kariérou v tehdejším Československu byl konec.

Pas v hokejových kalhotách

Režim pouštěl do světa jen zkušené reprezentanty po třicítce. V roce 1981 Scotty Bowman coby manažer klubu Buffalo Sabres draftoval v 1. kole talentovaného Jiřího Dudáčka z Kladna. Do NHL se ho snažil dostat legálně. Nikoho neobcházel, nekul žádné pikle. Věřil, že se mu to povede. Byla to naivní představa.

Jedinou možností pro hráče jako Dudáček bylo emigrovat. S tím, že se třeba už nikdy nebude moci vrátit, neuvidí rodiče, blízké, přátele. Dudáček v sobě nenašel odvahu. Jiní ano.

Následky útěků

Soudy v nepřítomnosti
Petera s Antonem Šťastným odsoudil režim v nepřítomnosti za nelegální opuštění země na 18 měsíců nepodmíněně. Podobné tresty dostali i další emigranti. Nejstarší Marián u přelíčení s bratry zastupoval rodinu. Sledovala ho policie, nesměl hrát. Po roce své sourozence i s rodinou následoval.

Propadnutí majetku
Stát zabavoval emigrantům např. domy, ty si pak různí kamarádi neváhali mezi sebou prodávat pod cenou. Ani po pádu komunismu nebylo snadné je získat zpátky.

Uprchlické sny
Strach z dopadení a postihů pronásledoval ve snech každého, kdo prožil dramatický útěk. „Zdálo se mi, že jsem zase zpátky nebo že mě unesli a předvedli k výslechu,“ líčil Richard Farda.

Odloučení
Mnozí odcházeli s vědomím, že třeba už nikdy neuvidí své nejbližší. Spojení s domovem udržovali jen telefonicky. Vrátit se nešlo. Třeba Peter Ihnačák tak nemohl jít na pohřeb svému otci.

Kázeňské tresty
Spíše k pousmání. Po útěku Františka Musila se v Pardubicích sešlo povinně celé mužstvo. „Pro takového zrádce navrhuji nejtvrdší trest,“ hřímal tehdejší šéf klubu Lupoměský, kovaný komunista. Ostatní trnuli, co bude. „Hlasujme o jeho vyloučení ze SSM!“

Už v roce 1974 se do zámoří vydali na vlastní pěst Václav Nedomanský a Richard Farda. Později je následovali Jiří Crha, Vítězslav Ďuriš, bratři Peter, Anton a nakonec i Marián Šťastní. Všichni se prosadili a inspirovali další.

František Musil váhal čtyři roky, než z letní dovolené v jugoslávském Umagu vyrazil za kariérou v NHL. Vzal si kartáček na zuby, tričko, najal auto a poslal vzkaz do klubu Minnesota North Stars, který ho draftoval.

Washington Capitals chystali rok odchod Michala Pivoňky, který pak proklouzl z Jugoslávie do sousední Itálie a v Římě si vyzvedl potřebné dokumenty. Rozhodl se až dva dny před útěkem.

Petr Klíma se vytratil během soustředění reprezentace v Norimberku.

Petr Svoboda během mistrovství Evropy osmnáctiletých. Nasedl do autobusu a zazvonil u dveří své tety v Mnichově.

Peter Ihnačák dlouho vycestovat nemohl, v cizině měl snad polovinu příbuzenstva.

Mistrovství světa 1982 však probíhalo ve Finsku, kde uprchlíky nepřijímali. Ihnačák u sebe nosil pas i při zápasech. Měl ho zašitý v hokejových kalhotách. Potom nastoupil na loď a odplul do Švédska, odkud emigranty nevraceli. Kdyby zvolil letadlo, mohli ho při kontrole dokladů odhalit. Na lodi nemusel pasem ani zamávat.

S autem v protisměru

Také plán bratrů Šťastných zněl jasně. Měli se nenápadně vytratit z hotelu na parkoviště, kde je čekalo auto s řidičem. Ten je měl odvézt do Vídně. Odjezd se však zdržel. Anton se nedostavil. Jak se později ukázalo, spletl se a místo u hotelu mužstva čekal na parkovišti hotelu, kde přebývali zástupci Nordiques.

Při zoufalém hledání v nočním Innsbrucku jim pomohla šťastná náhoda. Do Vídně nakonec cestovali bratři spolu.

„V každém autě, jehož reflektory se objevily za námi, jsme viděli pronásledovatele. Bylo to paranoické. I na benzince jsme si každého s nedůvěrou prohlíželi. Všichni, koho jsme potkali, vypadali náhle velmi podezřele,“ líčil Peter Šťastný.

I lidé z Nordiques se chovali ostražitě. „Byli krmeni propagandou, různými špionážními historkami. V každém člověku pomalu viděli agenta KGB.“

Jakmile se přesunuli z Innsbrucku do Vídně, volal prezident kanadského klubu Aubut, žemá zprávy o pohybu podezřelých osob kolem jejich hotelu a o aktivitách československé ambasády. Místo odpočinku tak následoval rychlý přesun do většího bezpečí na kanadském zastupitelství. Probíhal za asistence rakouské policie.

„Aubut držel v rukou svazek stodolarovek a rozdával z něj každému policajtovi, který zabezpečoval náš odchod z hotelu,“ popisuje Šťastný.

Cestu jim v ulicích města klestili strážníci na motocyklech. Vůz kličkoval po chodnících, mezi stromy, občas vyrazil do protisměru. Spoj do Amsterdamu nakonec stihli. Speciálním vchodem se dostali až k letadlu. I na ploše bylo všude plno ozbrojenců. Do letadla nastoupili jako první. „Nervy jsme měli napnuté k prasknutí. Ještě pořád se něco mohlo stát,“ tvrdil Šťastný.

V Amsterdamu čekali hodinu na další letadlo do Montrealu. I na záchod chodili po skupinkách. Až když se znovu vznesli, podávalo se šampaňské a doutníky.

„Opřel jsem se do koženého sedadla a chytil Darinku za ruku. Zhluboka jsem vydechl a uvolněně přivřel oči. Věděl jsem, že až přeletíme Atlantik, promítne se mi v hlavě celý film mého života,“ svěřil se Peter Šťastný.

Autor:






Najdete na iDNES.cz



mobilní verze