Je jedním ze tří naganských hrdinů, kteří ještě mají angažmá v NHL. A navzdory tomu, že jeho někdejší olympijští parťáci jeden po druhém s hokejem končí, on chce ještě alespoň dva tři roky zůstat za mořem.
"A konečně si splnit svůj dětský sen. Odmalička jsme s bráchou chtěli vyhrát Stanley Cup a já věřím, že se mi to podaří," říká Roman Hamrlík.
Je mu 36 let, přesto v zámoří i po 16 sezonách patří k nejlépe vydělávajícím Čechům, když v Montrealu bere 5,5 milionu dolarů.
Dokázal byste v NHL hrát i v 48 letech a třeba za minimální plat jako Chris Chelios?
Chelios je výjimka. Znám ho osobně, hokej fakt miluje, dává mu všechno. Vždycky se udržoval ve skvělé kondici, proto vydržel tak dlouho. Sám poznávám, že už mi není dvacet pět, že je čím dál těžší se na sezonu připravit. Když vidím, jak končí kluci z Nagana, je mi jasné, že na každého přijde řada. Pořád dávám hokeji sto procent, ale až nebudu mít tu sílu, tak skončím.
I bez Stanley Cupu?
Dva tři roky bych chtěl ještě hrát a Stanley Cup je můj cíl. Letos jsme se s Montrealem dostali daleko a já vím, že není nic lepšího než právě tady v tom městě pohár vyhrát. Rád bych to zažil a ani by mi nevadilo, že by pak město spadlo. (smích) Tady hokej milují, vždyť já bydlím minutu od stadionu a musím jezdit autem, pro jistotu. Po cestě by mě zastavilo třeba sto lidí.
Vy jste vedle Patrika Štefana jedním ze dvou Čechů, kteří byli draftováni do NHL coby jednička. Jak tehdy v roce 1992 vlastně zámořští scouti objevili Hamrlíka?
Hlavní důvod, proč na mě přišli, byl můj brácha (dnes obránce extraligového Zlína). On mi tu cestu prošlapal, protože byl draftovaný přede mnou a oni věděli, že má ještě nějakého mladšího sourozence. Kdybych Martina neměl, tak nevím, kde bych teď byl. Samozřejmě mě v juniorských reprezentacích oslovovali scouti, dávali vizitky a tahali mě do Ameriky. Já měl ale hlavně štěstí, že přišla revoluce a dveře do ciziny byly otevřené. Kdo ví, co by se stalo, kdybych hrál za komančů?
Musel byste emigrovat.
Teď vám řeknu, že bych to tehdy asi udělal. S bráchou jsme byli rozhodnutí, že do Ameriky půjdeme. To byl náš sen, my hltali všechny zprávy o NHL. Vystřihovali si fotky hráčů, hráli si na ně.
Jak se vlastně NHL od vašeho příchodu proměnila?
Proměnila se hodně a k lepšímu. Zažil jsem ligu, kde se to řezalo, bitky patřily do každého zápasu, bylo jich i pět v jediném utkání. Hokej byl jednodušší, protože se jen a jen nahazovalo. Teď je to techničtější, hrubost není tak vidět a především je to lepší hokej pro fanoušky.
Jiná jsou i pravidla pro manažery. Musí dodržovat platové stropy, i proto se třeba v Montrealu zbavili hvězdy uplynulého play-off, brankáře Jaroslava Haláka.
Byl jsem z toho zklamaný, ale oni to udělali, protože měli dva mladé gólmany a víc věří Priceovi. Je to ale docela nepříjemné, být vyměněný po dobré sezoně.
Vy jste poměrně těžce nesl, že vás kouč Růžička nevzal na olympiádu do Vancouveru. Jaký je teď váš vztah k reprezentaci?
Nerozebíral bych to. Když ale bude možnost, pak na mistrovství světa přijedu. Zkušenosti mám.
