Psal se rok 1909, jen několik týdnů poté, co Český svaz hockeyový vstoupil do Mezinárodní ligy ledního hokeje.
Hokejisté zemí českých poprvé jeli objevovat „kanadu“, tedy hokej s pukem místo míčku, na který byli zvyklí z „bandy hokeje“. Ten vycházel z fotbalu. Hrálo se na auty a poločasy a s jinými holemi.
Sedm mužů v Chamonix sehnalo posledních sedm hokejek na „kanadu“. A kouzla za brankou, která později proslavil třeba Wayne Gretzky, byla pro ně překvapením. Brankář Gruss ve vlaku obdivoval výstroj belgického kolegy.
„On si omotal pravou nohu šálou, říkal jí vykopávací. Měl výstroj jako ostatní hráči. Hokejisté většinou měli jezdecké kalhoty, šponovky zastrkané do podkolenek, rukavice, jaké kdo popadl. Cyklisté Slavie jim půjčili bílé svetry,“ popisuje Jenšík.
Pokud jste se podivili počtu sedmi hokejistů, pak vězte, že se hrálo se záložníkem. „Až v roce 1920 v Antverpách se začalo hrát v šesti,“ uvádí Jenšík.
Fotbal připomínala i výstroj: krátké kalhoty, pro hokej vycpané, fotbalové košile do mrazu vylepšené svetry, stulpny, chrániče holení... „Hráči měli zpočátku vestičky na horní polovinu trupu s rameny. Ty byly buď prodloužené k loktům nebo se nosily náloketníky, jako měli fotbaloví brankáři,“ říká Jenšík. „Kalhoty ke kolenům měli až Američané v roce 1947.“
Gólmani jsou považováni za zvláštní hokejový druh. Avšak vystoupit na led s vetchým vybavením a bez masky jako v dobách dřevních, to by dnes zavánělo smrtí. Dříve však puk nelétal tolik vzduchem, střílelo se víc zápěstím.
Pokusy o ochranu obličeje byly různé. Třeba kladenský gólman Tylínek se pokoušel na konci 20. let chytat v upravené baseballové helmě. Avšak až Vladimír Nadrchal v 60. letech dovezl masku posazenou na obličej. Taková chránila aspoň kosti. Proti „golfáku“ dnešní doby by neobstála. A bezpochyby ani tehdejší rukavice.
„Lapačka se u nás objevila poprvé v polovině 50. let, kdy sem přijeli Němci a jejich gólman ji měl. S pomocí zaměstnanců Štvanice se do jejich šatny vloudil Jirka Kolouch, brankář národního mužstva, lapačku si obkreslil a dal ji podle toho ušít. Do té doby byly obě brankářské rukavice stejné, hodně vycpané na hřbetu ruky. Ale když jste chytili ránu do dlaně, opravdu to pálilo,“ říká Miloslav Jenšík, jenž sám chytal.
Hráčské přilby, původně kožené, se také rozmáhaly pomalu, ještě na začátku 70. let neplatila týmová jednota barev. I brusle prošly notným vývojem. Třeba ve 40. letech bývaly speciální bruslařské boty, ale kotník od ran neuchránily.
Kanonýr Milan Nový, hráč slavné generace 70. let, musel svoje brusle ještě krémovat (sám, kustodi nebyli) a nože ošetřovat, aby nerezivěly. „Nůž nebyl jako dneska z kovu a plastu. Když jsem v národním mužstvu dostal kanadské brusle, byl jsem štěstím bez sebe,“ říká.
Svetry z počátků nahradily dnešní lehké a někdy přiléhavé dresy.
Hokejky už dávno nefrčí dřevěné. Vládne karbon, s nímž je rána tvrdší. „Já hrál s našima artiskama, ale v národním mužstvu jsem si mohl vybrat finské kohovky. To byla nádhera! Z deseti bylo osm stejných, z našich pět. Přitom hráč pozná sebemenší rozdíl,“ popisuje Nový.
Sám zažil v přípravě velké běžecké galeje. Posilovací stroje a rotopedy, jako jsou v dnešních kabinách, do jeho éry nepatřily. „Běhání bolí, ale hokej je o bruslení a na to potřebujete vytrvalost,“ míní.
Dnes se příprava zpestřuje cyklistickými drily, kolečkovými bruslemi, plážovým volejbalem. Jako první se společnou suchou dřinou přišel pro sezonu 1929–30 slavný klub LTC. Jeho přínos nemůže historik Jenšík vynachválit. „Tenkrát mu šéfoval Jaromír Citta a pojal myšlenku, že při tenisovém klubu Slavie vytvoří hokejový mančaft evropské úrovně,“ říká.
Citta tedy nalákal slavného Malečka, za nímž přišli další sparťané. „Vytvořil mužstvo, které doma nemělo konkurenci a které dělalo našemu hokeji velkou slávu po celé Evropě. Na svou dobu to byl dokonalý klub, fabrika na hokej, kde všechno fungovalo.“
LTC má i jiné prvenství. Mike Buckna, Kanaďan slovenského původu, byl prvním koučem. „Většina ligových mužstev ve 40. letech měla trenéra, který je honil po ledě. Leckdy to byl jeden z nich, zkušenější hráč. Ale první, kdo řídil ze střídačky, byl Buckna,“ říká Jenšík.
Ale nedivte se, ono totiž zpočátku nebylo zrovna moc co koučovat.
Ve 20. letech slézt z ledu a odpočinout si při střídání? Hanba! A gólmani museli mít pevnější nervy. „Ještě ve 40. letech mluvila pravidla o střídání brankáře jen v případě zranění. Hra byla přerušena, mužstvo dostalo čtvrt hodiny na rozcvičení náhradního gólmana.
Kolikrát se i oblékal, protože třeba v nižších soutěžích mělo mužstvo s sebou jednu brankářskou výstroj,“ popisuje Jenšík. „Střídání brankáře v dnešním smyslu, že je nalomený, protože dostane tři rychlé góly, neexistovalo.“
Osobka na Zábrodského
Taktika tehdy hokeji nevládla. Třeba v roce 1952 odjely na olympiádu do Osla tři útoky. V každé třetině jeden z nich seděl. „Zní to dneska jako pohádka, ale byla to realita. Liga se hrála na dva útoky, útočníci se střídali po dvou třech minutách čistého času, obránci i po pěti minutách,“ říká Jenšík.
Jistě, kádry tou dobou měly třeba i jen polovinu hráčů co dnes, takže ani nebylo z čeho útoky brát. Změna přišla podle Jenšíka až s vojenskými týmy. „Josef Kus, jeden z mistrů světa z roku 1947, se stal trenérem Tankisty. Jemu se sešlo na výběr třeba pětadvacet hráčů. Kolem roku 1955 začal hrát důsledně na tři útoky. Pak se velmi postupně připojovali ostatní,“ uvedl Jenšík.
„Čtyři řady, to už je úplná moderna, která přišla důslednějším stykem s NHL. V Evropě na ně začali hrát Rusové, protože měli kádr fyzicky i technicky vybavených hráčů. Soupeře mleli a všichni se museli posléze přizpůsobit.“
Že dnes soupeři hledají nejlepšího osobního strážce na Jaromíra Jágra, to je úplně normální. Ale když se někdo „vozil na zádech“ Vladimíra Zábrodského, byla to hodně propíraná a nezvyklá kulišárna.
„Zábrodský byl veliký hráč, střelec, komplexní útočník, hlavně chytrý jako opice. A nesnášel těsnou obranu. Úplně ho to rozhodilo, byl poloviční,“ konstatuje Jenšík.
A tak když na něj kouč 1. ČLTK Tožička nasadil Slámu, došel si jeho klub pro vítězství nad LTC a pro titul. Podobně si poradila i Tatra Smíchov a v roce 1947 na mistrovství světa i Švédové. „Byl to jeden z důvodů, proč naši zápas s nimi prohráli,“ míní Jenšík.
Taktické novinky chytali Češi zejména od Kanaďanů v anglické lize. „To byli apoštolové kanadského hokeje,“ vysvětluje Jenšík.
Do tuzexu pro fiat
Dnes jsou hokejisté apoštoly úspěchu a blahobytu. V dobách hokejových mušketýrů se vedle ledu oháněli v porodnicích či právních kancelářích. Dnes se starají většinou pouze o hráčskou kariéru. Odměnou jsou jim výdělky či obdiv fanoušků včetně dam okouzlených hokejovými rytíři. „Přízeň dam? Ta byla a bude,“ říká s úsměvem Milan Nový.
A historik Jenšík to potvrzuje i z minulosti: „Na Štvanici bývalo veřejné bruslení, špičkoví hráči chodili mezi obecenstvo. Balili slečny. Dcery Bóži Modrého (vynikajícího brankáře) mi vyprávěly, že jejich tatínek se s maminkou seznámil na zimním stadionu. On však byl muž vážnějšího založení, tak ji oslovil, ale později si ji i vzal. Žili spolu šťastně až do jeho předčasné smrti následkem věznění.“
Dnes ve Zlíně vhazuje čestné buly Bolek Polívka. Mezi dřívější slavné příznivce hokeje patřili třeba Vlasta Burian či Josef Bek. „Byli to velcí milovníci sportu, s hráči se občas kamarádili, ale nebylo to tak moc určené pro veřejnost. Dneska je v tom spousta předstírání,“ míní Jenšík.
Už v dobách dlouho minulých byli hokejisté celebritami. Třeba Josef Maleček, elegán s vozem.
I dnes se hokejisté rozmazlují značkovým oblečením a rychlými vozy. „Víc vydělávají, je to v pořádku,“ říká Milan Nový. „Za nás žádný velký výběr aut nebyl. Jednou jsme si s Frantou Kaberlem koupili přes tuzex fiata. Já měl pomerančovou barvu a on tmavovínovou.“
Skuhráte občas nad tím, že se vám nechce pro osobní prohlídky a dražší občerstvení na hokej do Sazka Areny? Pak buďte rádi, že na něj jít můžete.
Do doby, než se na začátku třicátých let začalo hrát na umělé ploše na Štvanici, se vodou polévala například fotbalová hřiště, jež pak kouzlo zimy měnilo v kluziště. Ale když teplota pod nulu neklesla, nehrálo se.
„A když mrzlo, byla na Štvanici zase strašná zima. Tribuny byly jen fošny, podlahy od řeky promrzaly, zábly vás nohy. Bylo dílo velké obětavosti tam chodit,“ říká historik Jenšík.
Slavní a auta. Krásné vozy a hokejisté patří k sobě jako v případě Josefa Malečka (1933) |
 Slavní a auta. Krásné vozy a hokejisté k sobě patří jako případě Petra Nedvěda |
 Josef Holeček. Jaký rozdíl ve výstroji oproti dnešku |
 Devět let chytal Tomáš Vokoun za Nashville. Teď ho čeká nová štace na Floridě. |
Vesta z 50. let minulého století |
 Brnění. Rambovská ramena dnešního obránce Jiřího Šlégra |
 Štvanice 1938. Až do vybudování první umělé plochy na začátku 30. let byl hokej odkázán na přízeň počasí |
 Sportovní hala 1962. Zde při krasobruslení. Hokeji však slouží už 46 let. První zastřešení měli v Ostravě |
 Pražská Sazka Aréna přivítá zápasy NHL. |
